Kdo je Online

Právě přítomno: 119 hostů a žádný člen

3389246
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
562
2085
20634
2143626
50341
76133
3389246

Your IP: 18.210.22.132
2019-10-19 11:47

 

 

 

 

8 bludů a mýtů o počasí

 

a podnebí

 

 

Mgr. Marek Dvořák, Český hydrometeorologický ústav (19. 06. 2007)

Globální oteplování, ozonová díra, tornádo nebo orkán jsou pojmy, které běžně používáme. Používáme je však správně? 21. století se zeptalo odborníků.

 

Mezi lidmi panuje mnoho meteorologických bludů, mýtů a omylů. Někdy se může jednat jen o nesprávné pochopení odborných termínů, jindy jde o opravdový blud.

 

1. Průměrná teplota by byla jen -6oC
Mýtus: skleníkový efekt ohrožuje planetu
Skutečnost: přirozený jev

Jedním z častých témat je skleníkový efekt. Všeobecně je rozšířena představa, že je to veskrze negativní jev, za který může  nezodpovědné chování člověka během posledních století. Přitom je to přirozený jev, bez něhož by život na Zemi nebyl ani možný.
Lze vypočítat, že díky přirozenému skleníkovému efektu je průměrná teplota nižších vrstev atmosféry, ve kterých se odehrává převážná část lidské činnosti, asi o 21 oC vyšší než bez něj (někteří odborníci udávají i hodnoty vyšší než 30 oC). Průměrná povrchová teplota na Zemi se pohybuje kolem 15oC, bez skleníkového efektu by tedy byla jen kolem -6oC.
Za současné životu příznivé podmínky vděčíme především vodní páře a oblakům a až s velkým odstupem oxidu uhličitému a některým dalším plynům v ovzduší. Ty totiž působí na tepelné záření Země jako částečná pokrývka a zmírňují tak rozdíl teplot.

 

2. Můžou za to skleníkové plyny!
Mýtus: globální oteplování ohřívá planetu
Skutečnost: zvýšení energie ve spodní části atmosféry

Jinou stránkou tedy je umělé zesilování tohoto přirozeného skleníkového efektu  lidskou činností. Tady už věda vstupuje na tenký led. Právem hovoří o rostoucím množství skleníkových plynů v atmosféře, vedle oxidu uhličitého jsou to oxidy dusíku, metan, freony… Jeho výsledkem je tzv. globální oteplování.

Tento dnes obvykle používaný pojem není z hlediska svého věcného obsahu právě nejvhodnější, spíše by se mělo mluvit o zvýšení obsahu energie ve spodní části atmosféry. Důsledkem totiž nemusí být pouze zvýšení teploty u zemského povrchu, ale zejména růst intenzity atmosférické cirkulace, projevující se častějším výskytem extrémních projevů počasí.
Současná klimatologie se snaží nalézt odpovědi na otázky budoucího vývoje podnebí. Při jejich výpočtu se používají nejvýkonnější superpočítače. Přesto je předpovídání na desítky let dopředu velmi nejisté.

Podle nejnovějších předpovědí se třeba Středomoří bude za desítky let podobat pouštním oblastem. Podle jiných může úplné roztátí arktických ledovců vést až k zániku Golfského proudu, který evropské podnebí mocně otepluje. Pak by naopak došlo k citelnému ochlazení Evropy, takže pobřeží Norska by se podobalo současnému pobřeží Aljašky. Na tom, jakou měrou a jakým způsobem do těchto přirozených zákonitostí vstupuje člověk, se vědci prozatím nejsou schopni dohodnout.

 

3. Víc očí víc vidí!
Mýtus: družice předpovídají počasí
Skutečnost: získávání podkladů pro matematické modely

Zažitým mýtem je představa o meteorologických družicích jako tvůrcích předpovědi počasí. Naměřená data z družic slouží však jen jako podklad pro tvorbu předpovědi počasí, a to zejména na několik hodin dopředu. Sama družice tedy počasí nepředpovídá! K tomu meteorologům slouží hlavně výsledky numerických předpovědních modelů.
Družice, jakési prodloužené oči prognostika, mají mnoho výhod. Například jimi můžeme sledovat počasí na celé polokouli v jednom jediném okamžiku. Taková geostacionární družice Meteosat-9 nasnímá z výšky 36 000 km nad zemí (pro srovnání: obvod rovníku je 40 075 km) celou polokouli každých 15 minut. Tím meteorologům umožní sledovat počasí v podobě jakéhosi meteorologického filmu (známe je z televizních předpovědí) a studovat tak dynamiku atmosférických procesů.

Další výhodou je schopnost družice měřit v několika tzv. spektrálních pásmech, narozdíl od lidského oka, které je citlivé jen na viditelné záření, tedy spektrální pásmo o vlnových délkách 400 až 730 nm. Meteorologickou družici pak lze přirovnat k mytické nestvůře s několika očima, z nichž každé vidí v jiném spektrálním pásmu, například v infračervené části spektra, jež je pro lidské oko „neviditelné“. Takové pohledy se uplatňují zejména při detailnějším studiu horních částí oblačnosti, sloužící mimo jiné k určování intenzity bouřek nebo ke sledování stavu ozonosféry apod.

 

4. Méně ozonu je už i nad Arktidou
Mýtus: v ozonové vrstvě je díra
Skutečnost: oblast atmosféry, v níž je množství ozonu sníženo až o desítky procent

Stratosférický ozon (maximální koncentrace tohoto plynu jsou u nás ve výškách  22–25 km) je jedním z nejdůležitějších stopových plynů v atmosféře. Hraje významnou roli nejen v klimatu naší planety, ale působí také jako přirozený slunečník, chránící život na Zemi zejména před tzv. biologicky aktivní složkou ultrafialového záření Slunce. Už jen 10 % zvýšení množství ultrafialové radiace, dopadající dlouhodobě na zemský povrch, by se u obyvatelstva bílé pleti projevilo značným nárůstem výskytu rakoviny kůže. Úplné zničení ozonosféry by pak způsobilo zánik života na naší planetě.

V posledních desetiletích pozorujeme ve stratosféře nad Antarktidou významné úbytky v koncentracích ozonu. Avšak používaný termín ozonová díra není nejvhodnějším. Nejedná se totiž o oblast bez ozonu, jak by se zdálo, to by mělo pro Antarktidu katastrofální následky. Je to spíše oblast, v níž je množství tohoto drahocenného plynu sníženo až o desítky procent. I tak však jde o nesmírně vážný stav! Navíc se, podle nejnovějších zjištění, náznaky takového úbytku ozonu začínají objevovat i nad Arktidou.

 

5. Není vítr jako vítr!
Mýtus:  tornádo, hurikán nebo orkán je jedno a to samé
Skutečnost: každý z těchto jevů má jiné vlastnosti

Často dochází také k nesprávnému používání termínů tornádo, hurikán nebo orkán, a to i ve sdělovacích prostředcích.

Tornádem je rotující vzdušný vír, který se spouští z bouřkového oblaku na zemský povrch, kde ničí vše, co mu přijde do cesty. Účinkem silné rotace (obvodová rychlost i větší než 100 m/s – 360 km/h) a tím vznikajícího podtlaku dochází ve víru ke kondenzaci vodní páry a vír se tak stává viditelným. Tornádo působí na zemský povrch nesmírně devastačně, avšak kvůli relativně malým rozměrům (průměr desítky nebo stovky metrů) není plošný rozsah škod velký. Spíše vytváří jakési obří stopy v krajině. Nejintenzivnější tornáda jsou pozorována na území USA v povodí řeky Mississippi. I u nás se vyskytuje ročně několik tornád, ale jejich devastující účinek je nesrovnatelně menší.

 

Kyrill nebyl orkán

Do zcela jiné kategorie atmosférických jevů patří orkán. Striktně vzato se takto nazývá dvanáctý (nejvyšší) stupeň Beaufortovy stupnice síly větru, který odpovídá rychlostem 118 km/h a výše. Také jeho působení je ničivé, avšak narozdíl od tornáda se týká větších oblastí, může zasáhnout celé území, například Česka nebo i polovinu Evropy.

Orkán u nás souvisí s výskytem hlubokých tlakových níží, postupujících z Atlantiku nad Evropu. Letos v lednu například ničivě zasáhla velkou část Evropy výrazná tlaková níže Kyrill. Přestože sdělovací prostředky hovořily o orkánu, pravý orkán se na našem území v lednu vyskytoval snad jen v nevyšších polohách českých hor. Jinde totiž vítr dosahoval 12. stupně Beauforta jen v krátkodobých nárazech, ne tedy v dlouhodobých průměrných rychlostech větru. I tak bylo působení tlakové níže Kyrill ničivé.

 

Smrtící kombinace

Tou nejstrašnější tváří dynamiky atmosféry je bezesporu hurikán, nejvyšší stadium tropické cyklony. Ve světě se můžeme také setkat s pojmy tajfun, cyklon či willy-willy, které označují totéž.

Tropické cyklony vznikají nad teplými mořskými vodami tropických oblastí a ve stadiu maximálního vývoje mají v průměru několik set kilometrů. Charakteristickým znakem hurikánů je tzv. oko cyklony v jejich středu, o průměru několika desítek kilometrů, a oblačný pás rotující na severní polokouli proti směru chodu hodinových ručiček.

Mohutné přílivové vlny, přívalové deště, nesmírně silný vítr ničivého účinku, to všechno lze spojit s výskytem hurikánu. Jeho oblačné pásy jsou tvořeny mohutnými bouřkovými mraky, ze kterých se také někdy může navíc spustit tornádo. Není smrtelnější atmosférické kombinace!

Intenzita škod způsobených hurikánem není sice lokálně tak strašná jako u samostatných intenzivních tornád, ovšem jejich plošný rozsah bývá obrovský. Takový hurikán může svou přílivovou vlnou  zpustošit např. pobřežní oblasti několika států USA.

 

6. Co meteorolog nemůže?
Mýtus: počasí lze předpovědět s velkým předstihem
Skutečnost: poměrně přesná je předpověď na týden dopředu


Přes velkou snahu meteorologů se dosud nepodařilo vymýtit představy o možném časovém předstihu předpovědi počasí. A tak již v srpnu se někteří lidé domnívají, že mohou získat informace o tom, jak bude na Silvestra v Paříži, kam si právě zakoupili zájezd.
Rozumný meteorolog neponese svou kůži na trh za předpověď na delší období než jeden týden, a ti „odvážnější“ z nich na 14 dnů dopředu. Při současném stavu vědy a techniky není prostě možné předpovídat podobu konkrétního počasí na období delší než dva týdny. Dlouhodobé prognózy počasí se proto vyjadřují jen obecně, počasí se v nich předpovídá na celé dekády a také jejich úspěšnost není vysoká.

 

7. Špatný barometr
Mýtus: barometr občas lže
Skutečnost: naše představa jasného počasí je mylná

Mnoho domácností je dnes vybaveno pokojovým barometrem. Na podzim a v zimě tyto přístroje často ukazují zdánlivě rozporuplné informace. Přestože naměří vysoký tlak, a „teoreticky“ by tedy mělo být slunečno, počasí venku je, zejména v nižších polohách, zcela jiné – nízká oblačnost, malá dohlednost, mrholení nebo slabé sněžení.

Lže nám barometr přímo do očí? Ne, ukazuje správně, jen naše představa jasného počasí je mylná. Mohou za to sestupné pohyby v oblastech vysokého tlaku vzduchu, které mají na svědomí teplotní inverze v určité výšce nad povrchem. Pod touto inverzní vrstvou se pak vytvoří tzv. inverzní oblačnost, která nám zakryje Slunce. Nad ní, obvykle na horách, panuje jasno nebo jen malá oblačnost a zpravidla je tam i tepleji.

 

8. Když bolí klouby…
Mýtus:  při změně tlaku bolí klouby
Skutečnost: změny atmosférického tlaku naše tělo nezaznamená

Nepopiratelným a všeobecně známým faktem je citlivost lidí na stav a změny počasí, zvaná meteorosenzibilita. Velice sporným je však spojování různých potíží, třeba bolestí kloubů, jen se změnami atmosférického tlaku. I největší atmosférické změny tlaku vzduchu jsou totiž relativně malé např. ve srovnání se změnou tlaku při překonání výškového rozdílu několika pater výtahem.

Jisté ale je, že atmosféra na člověka nepůsobí jen jednou svou charakteristikou, ale celým komplexem prvků, samotné změny tlaku jsou tedy spíše bezvýznamné. Lidský organismus je mnohem citlivější třeba na tepelný stres vyvolaný dusným počasím, tedy kombinaci vysoké teploty a vlhkosti vzduchu, spojených s malou rychlostí větru.

Více se dozvíte:

Meteorologický slovník výkladový a terminologický, Academia 1993.
Jan Bednář: Meteorologie, Portál, 2003.
John Houghton: Globální oteplování, Academia, AV ČR, 1998.
Milan Šálek: Jak se zrodilo jméno cyklony Kyrill, Meteorologické zprávy, 2007/1.

 

 

Jako ve skleníku

 

Přirozený skleníkový efekt je v podstatě o oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku jejích schopností propouštět krátkovlnné sluneční záření k zemskému povrchu a pohlcovat dlouhovlnné záření zemského povrchu. Atmosférické plyny poměrně slabě pohlcují elektromagnetickou radiaci kratších vlnových délek, nejvíce zastoupených ve slunečním záření, která tak v případě bezoblačné oblohy proniká k zemskému povrchu jen málo zeslabená.

 

V podstatně větších vlnových délkách, charakteristických pro elektromagnetickou radiaci vyzařovanou zemským povrchem vzhůru, však atmosféra mnohem silněji pohlcuje. Omezuje tím únik energie záření do vnějšího prostoru. Obdobné poměry panují například ve sklenících, kde stejně selektivně propouští sklo krátkovlnné a dlouhovlnné záření.

 

 

Zdánlivý zmatek v předpovědi

 

Občas si v chladném půlroku můžeme všimnout, že ačkoliv se v předpovědi počasí hovoří o blížící se studené frontě, nakonec se oteplí.  Za tento zmatek může inverzní charakter počasí, vyskytující se ve sledované oblasti před touto frontou. Kvůli němu je totiž v nižších polohách nevlídné vlezlé počasí, které fronta svou dynamikou z nižších poloh „vymete“ a tím přinese oteplení. Ne tak na horách, kde je při inverzi slunečno a teplo. Tam se ochlazení za studenou frontou dostaví.

 

 

Bludný Měsíc

 

A jak je to s vlivem Měsíce na počasí? Je obecně známo, že svým gravitačním působením vyvolává Měsíc, stejně jako Slunce, příliv a odliv na moři. Méně se však ví, že takové periodické pohyby spojené s působením Měsíce a Slunce se vyskytují i v atmosféře. Tyto pohyby se však vzhledem k její malé hustotě projevují jen nepatrným kolísáním tlaku vzduchu. Vzhledem k celkové dynamice atmosféry jsou tyto vlivy bezvýznamné.

 

Převzato:  http://21stoleti.cz/

 

 

 

 

 

Klimatické zmeny v celom slnečnom systéme

 

23.11.06   Joseph Watson

Sú ľudia zodpovední za klimatické zmeny aj na iných planétach alebo je ich príčinou slnko? Kofi Anán voštvrtok 16. novembra ostro kritizoval skeptikov, ktorí pochybujú o globálnom otepľovaní, že "zaostali" a ich "názor nie je namieste". Ale ako majú zmeny v ľudskej činnosti zastaviťklimatické zmeny, keď sú tu dôkazy, ktoré jasne naznačujú, že samotné slnko a nie športové účelové vozidlá, zohrieva celý slnečný systém? Ako sa môžeme vysporiadať s faktom, že takmer každá planéta v slnečnom systéme teraz simultánne prechádza zmenou teploty a nestálym počasím? Či toto nenaznačuje, že tu ide o prirodzený cyklus, zodpovedajúci povahe nášho slnka? Môže mi Al Gore vysvetliť toto?


      

space.com: "Globálne otepľovanie na planéte Pluto mätie vedcov"

      "Na rozdiel od toho, čo astronómovia tvrdili v auguste, dnes povedali, že atmosféra planéty Pluto prechádza globálnym otepľovaním a to i napriek tomu, že planéta sa momentálne posúva ďalej od slnka, keďže jejobežná dráha má čudný nepravidelný tvar."

 

              space.com: "Nová búrka na Jupiteri svedčí o klimatickej zmene"

      "Posledné obrázky môžu poskytnúť dôkaz, že na Jupiteri momentálne prebieha globálna zmena, ktorá môže mať za následok zmenené teploty v rôznych oblastiach planéty o rozsahu až 10 stupňov Fahrenheita."

 

              Science Agogo: "Globálne otepľovanie pozorované na Tritóne"

      "Na najväčšom mesiaci planéty Neptún priemyselné znečistenie nemajú, ale inapriek tomu sa tam otepľuje. ´Tritón sa prinajmenšom od roku 1989 zohrieva´, hovorí astronóm James Elliot, profesor Technologického inštitútu v Massachusetts. Vyjadrené v percentách, ide o značné zvýšenie teplôt."

 

        Associated Press: "Podľa štúdie sa slnko zahrieva"

      "Slnečné žiarenie, dosahujúce Zem, je o 0,03 % teplejšie, než v roku 1986, kedy sa súčasný slnečný cyklus začal, hovorí sa vo výskumnej štúdii, zverejnenej v piatok v časopise "Veda". Tento záver je výsledkom analýzy údajov zo satelitov, ktoré zaznamenávajú teplotu slnečného svetla."

 

        Telegraph: "Pravda o globálnom otepľovaní - treba viniť slnko"

       "Podľa nového výskumu sa globálne otepľovanie napokon vysvetlilo: Zem sa zohrieva preto, lebo slnko svieti teraz jasnejšie, než kedykoľvek za posledných tisíc rokov.

       Zem počas vekov prechádza prudkými zmenami medzi teplým, mokrým, stabilným podnebím a chladným, suchým a veterným -a to sa dialo už dávno predtým, než sa začali spaľovať fosílne palivá. A zmeny, ktorých sme teraz svedkami, sú v podstate prechádzkou rozkvitnutým sadom oprotitomu, čo si planéta musela vystáť v minulosti."

       Tu v žiadnom prípade nejde o zastávanie sa ropných kartelov alebo neokonzervatívnych ničiteľov, ktorí by mohli mať motiváciu ignorovať globálne otepľovanie, či už je spôsobené človekom alebo nie. Ani tu nejde o popieranie faktu, že Zem sa skutočne postupne zohrieva, ale o to, ako sa vysporiadame s faktom, že ku globálnemu otepľovaniu dochádza až na okraji slnečného systému, keď budeme viniť len ľudskú aktivitu. Odišli výfukové plyny z našej atmosféry a cez nejakú dieru sa presunuli na mesiac Tritón?

       Záver, že ku globálnemu otepľovaniu dochádza len v dôsledku ľudskej činnosti, sa teraz tak násilne vnucuje verejnosti, zvlášť v Európe, že keď vyjadríte čo i len najmenšiu pochybnosť, to je niekedy akoby stepopierali holokaust. Prostredníctvom televízie, tlače a osobností ľuďom už natoľko vymylimozog, že skeptici sú teray symbolicky "nútení nosiť žltú hviezdu" a diskutovať o svojich pochybnostiach len skryto a v zmierlivom tóne, inak ich hneď vypíska, zápalisto okríkne a vysmejearmáda dobrosrdečníkov, sväto-sväte presvedčených, že zachraňujú matičku zem recyklovanímvínových fliaš alebo umiestňovaním papiera do špeciálnych odpadových nádob.

        Strašenie neodvratnou klimatickou katastrofou tiež dobre zapĺňa vysielací čas a stránky a navyše potom netreba venovať pozornosť geneticky upravovaným potravinám, šialeným vedcom, odhodlaným klonovať chiméry alebo uzurpácii a rôznym formám zneužívania takých korporácií ako je Monsanto.

       Globálne otepľovanie používajú ako ospravedlnenie čoraz väčšej kontroly a sledovania v našich každodenných životoch, na montovanie RFIDčipov aj na naše smetné nádoby, na satelitné sledovanie dĺžky jazdy autom, čo potom bude možné zdaňovať a na globálnu daň na benzínovej pumpe.

       Extrémistické krídlo hnutia za životné prostredie, charakterizované takými ľuďmi ako dr. Erik Pianka, presadzuje zredukovanie počtov obyvateľov epidémiami a štátom posväcovaný bioterorizmus, aby sme vraj mohli zachrániť planétu Zem pred chorobou, zvanou ľudstvo.

       Toto ortodoxné organizované "náboženstvo" globálneho otepľovania a jeho katastrofálne následky by sme mali podrobovať drobnohľadu a spochybňovať faktom, že tento jav sa vyskytuje v celom slnečnom systéme a že teda ide o prirodzený vývojový slnečný cyklus, nie o následky ľudskej činnosti.


Převzato: Proti Prudu

 

 

 

 

PRUDKÉ KLIMATICKÉ ZMĚNY

 

NA JUPITERU

 

15.05.06   Libor Kukliš

 

Nejnovější snímky Hubbleova kosmického teleskopu (Hubble Space Telescope, HST) dokazují, že na Jupiteru, největší planetě Sluneční soustavy, probíhají klimatické změny globálního rozsahu. V atmosféře plynného obra se nedávno objevila druhá rudá skvrna. Tu první v roce 1610 pozoroval Galileo Galilei a po něm v roce 1665 Giovanni Domenico Cassini. V té době už skrvna byla stabilním atmosférickým útvarem, takže je pravděpodobné, že vznikla v mnohem vzdálenější minulosti. Vědci odhadují, že průměrné teploty v některých oblastech Jupitera by se mohly během 10 let změnit až o 5,6 stupňů Celsia (10 stupňů Fahrenheita). Otepluje se především v prostoru kolem rovníku. Póly by se naopak mohly začít ochlazovat.


 

 

 

Jupiter kromě své velikosti dominuje planetárním statistikám svou hmotností a rychlostí rotace. Jeho atmosféra se kromě dalších stopových prvků skládá z vodíku (86 procent) a hélia (14 procent). Po chemické stránce se Jupiter podobá Slunci, nedosahuje však dostatečné hmotnosti na to, aby se z něj mohla stát hvězda. Pásová struktura mraků souvisí s rotací. Jednotlivé pásy se od sebe liší rodílnou rychlostí proudění, čímž vznikají mohutné vzdušné víry.

Velká rudá skvrna (Great Red Spot, GRS), která je s Jupiterem neodmyslitelně spojena, má průměr 25 tisíc kilometrů, je tedy dvakrát větší než Země. V průběhu 20. století byla zaznamenána postupná změna tvaru skvrny, nyní je oválnější a menší než dříve. To, co my vidíme jako načervenalou skvrnu, je ve skutečnosti obrovská bouře. Složitá anticyklóna rotuje proti směru hodinových ručiček. Vítr uvnitř víru dosahuje rychlosti kolem 430 kilometrů za hodinu. Bouře vyvrhuje hmotu asi 8 kilometrů nad úroveň okolní atmosféry.

Druhá skvrna byla známa pod označením White Oval BA a vytvořila se po splynutí tří eliptických cyklón v letech 1998 až 2000 (dvě z cyklón se objevily před 90 lety, třetí v roce 1939). Po spojení do jednoho jediného útvaru se proudění mezi různými šířkami začalo zpomalovat. Od rovníku směrem k jižnímu pólu se přesunuje tepelná energie. Odhaduje se, že se zastaví na 34. stupni jižní šířky, kde se nyní zformovala Rudá skrvna Jr. (Red Spot Jr.). Spekuluje se o tom, že se v této části vytvořila bariéra, která brání vzdušnému proudění i transportu tepla.

První snímek nové červené skvrny pořídil filipínský amatérský astronom Christopher Go letos 27. února. "Ještě v listopadu byl Oval BA bílý, ale do prosince se jeho barva pomalu změnila na hnědou a na konci února již byla červená. Nyní má stejnou barvu jako velká rudá skvrna," oznámil v březnu Go. Detailní pohled zprostředkoval astronomům v dubnu 2006 Hubbleův kosmický teleskop.

Jaká je příčina pozorovaných barevných změn uvnitř skvrny? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Nejčastěji se uvádí teorie o zvedání materiálu z hlubších vrstev atmosféry. Některé částice pak mohou reagovat na ultrafialové záření ze Slunce. Stále červenější barva signalizuje, že bouře zesiluje.

Studiu rychlých klimatických změn na Jupiteru se věnuje výzkumný tým Philipa Marcuse z Kalifornské univerzity v Berkeley. Marcus zjistil, že podnebí této planety mimo jiné ovlivňuje dvaadvacetiletý cyklus související s magnetickým cyklem Slunce a další sedmdesátiletý cyklus, jehož současná fáze započala v roce 1939. V poslední době se proměny urychlily a počet cyklón začal stoupat. "Cyklóny narůstají do výšky," konstatovala Marcusova spolupracovnice Imke de Paterová. "Původně jako ovály nevyčnívaly nad mraky. Teď už nad ně vystupují." Teplota v celé oblasti kolem rovníku se zvyšuje. Mění se rovněž atmosférický tlak. V roce 2004 Marcus předpověděl celoplanetární změny teploty na Jupiteru a naznačil, že nestabilní proudění způsobí zánik většiny cyklón.


 

 

Obrázek č. 1: Detailní záběr Velké rudé skvrny (vpravo) a nově vzniklé Rudé skvrny Jr. (vlevo dole). Snímek z Hubbleova kosmického teleskopu byl pořízen 25. dubna 2006.

Obrázek č.2: Dvojice fotografií z 8. a 16. dubna 2006. Detailní pohled na Rudou skvrnu Jr. (vlevo) a celkový záběr planety (vpravo).

 

Obrázek č.3: Starší fotografie planety Jupiter pro srovnání.

 

(c) 2006 Libor Kukliš

Převzato: Gnosis9

 

 

 

 

 

Mohou se probudit sopky v Čechách?

 

 

 

Zdeněk Kukal (19. 12. 2005)

Když sledujeme sopečné katastrofy ve světě, napadne nás, zda něco podobného nehrozí i u nás. Jaká je vlastně geologická minulost našeho současného území? Jsou zde ještě nějaké činné sopky?

Těžko uvěřit, že se i na naši krajinu kdysi vylévala žhavá láva, že krátery vyvrhovaly tuny popelu se sopečnými pumami a že ze svahů vulkánů se řítila žhavá sopečná mračna a bahnotoky. Ale přece jen tomu tak bylo, dokonce z geologického hlediska ne zas až tak dávno.

 

Kdy vymřely sopky v Čechách?

Před několika dvaceti až třiceti miliony let, během třetihor, se část povrchu naší republiky podobala těm nejsopečtějším světovým krajinám, jako je třeba Island, země střední Ameriky, Indonésie či Havaj. Rozdíl je v tom, že v těchto zemích sopečná činnost pokračuje dodnes a mnohde ještě divočeji než dříve, zatímco u nás sopky vyhasly. Většina našich vulkánů však dosoptila již před několika miliony let, u několika ale můžeme sledovat dozvuky jejich činnosti až do čtvrtohor, tedy téměř do geologickpo současnosti.

 

Probuzení z geologické nudy 

Po stamilióny let byl v České kotlině i na Moravě klid. V době před 90 až 65 miliony let se na poměrně plochém povrchu přelévalo mělké křídové moře,  v němž se ukládaly písky, stavební materiál budoucích skalních měst. Zemská kůra byla klidná, zemětřesení žádná nebo ta nejslabší, a sopečná činnost nestála ani za zmínku. 

Po dlouhém období geologické nudy se však zemská kůra na počátku třetihor probudila. Na svědomí to měly Alpy a Karpaty. Tektonické desky narazily z jihu a jihovýchodu na stabilní Český masiv, který sice vzdoroval, ale přece jen se  neubránil. Oživily se staré poruchy, vznikly nové zlomy, části masivu se rozpadly na bloky, z nichž některé se zdvihaly, jiné klesaly. I hluboko, 30 až 40 km pod povrchem se podmínky měnily. Svrchní vrstvy zemského pláště se promíchaly s natavenými horninami a žhavé magma se dralo k povrchu. Část  utuhla ještě v hloubce, část se vylila na povrch jako láva, a zbytek se výbuchem roztrhal na popel, písek, lapilli (jako palec velké částice) a sopečné pumy.

 

Stopa sopek v české krajně

Stovky kuželů, jehlanů, kup, suků, stěn a hřbetů z vulkanických hornin vyčnívají z naší krajiny jako trvalé obří stopy dávné vulkanické činnosti. Připomeňme např. Říp, Bezděz, Radobýl nad Litoměřicemi, nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku (837 m), Střekov v Ústí nad Labem, čedičové sloupy Panské skály u Kamenické Šenova, Ralsko či Kunětickou horu u Pardubic. Na Moravě pak poměrně zachovalou sopku Uhlířský vrch u Bruntálu, se sopečnými pumami v lomu na úbočí.

Třetihorní sopky tedy najdeme především v České středohoří, Doupovskáých a Lužických horách, v uhelné pánvi Podkrušnohoří, v Západních Čechách od Karlových Varů k Chebu a na jih až skoro k Plzni. Menší výrazné stopy utvářejí krajinu kolem Liberce a Varnsdorfu a pak od hranic až ke Kladnu a k Pardubicím. Na Moravě a ve Slezsku potkáme třetihorní sopečné horniny v Nízkém Jeseníku, na Opavsku i Ostravsku.            

 

Mohli jsme mít moře!

Zdroje magmatu najdeme na hranici zemské kůry a zemského pláště, v hloubce 30 až 35 km, podle některých teorií dokonce až 80 km. Na povrch se může magma prodrat jedině tehdy, má-li otevřenu přístupovou cestu nějakou slabinou v zemské kůře.

Taková se například táhne podél řeky Ohře a říká se jí oherský rift. Podle geologů je rift velkým zlomem, doprovázeným zemětřeseními i sopečnou činností. Ten oherský má na svědomí vznik Českého středohoří a Doupovských hor. Byl mimořádně silně činný v třetihorách, postupně však vyhasínal a dnes se projevuje jen malými otřesy, hlavně u Kraslic a Chebu. Kdyby však „nezamrzl“, rozšířil by se, prohloubil a mohl se podobat Východoafrickému příkopu a za několik desítek milionů let by do něj proniklo moře.           
Na křižovatce několika poruch byla kůra ještě více oslabena a sopečná činnost proto mohla být ještě silnější. Právě obrovitý vulkán Doupovských hor vznikl na křížení oherského riftu a jáchymovského zlomu. I moravské sopky vyhledávaly oslabené zóny, nejlépe jejich křižovatky, jako např. šternbersko-hornobenešovskou.

 

Jak staré jsou naše sopky?

Složení vulkanických hornin studují petrologové, kteří v polarizačním mikroskopu identifikují horninotvorné minerály, počítají jejich množství a vše pak srovnávají s výsledky chemických analýz. Jedním z vrcholů analytických metod je ovšem radiometrické určování stáří hornin různými metodami, využívajícími dobu rozpadu některých radioaktivních prvků.
Podle několika stovek takových údajů o našich vulkanických horninách můžeme soudit, že naprostá většina vznikla před 20 až 40 miliony let, což odpovídá třetihorám. 

Oherský rift se tehdy již vybouřil, ožily však jiné zlomy a na povrch přivedly další sopečné masy. Nejmladší naše sopky tak vznikly na chebském zlomu, např. Železná hůrka na Plzeňsku u obce Lipová (591 m), stará 400 000 až 170 000 let, a Komorní hůrka u Františkových lázní (503 m), podle nejnovějších údajů stará 150 000 let. A to již nejsou třetihory, nýbrž čtvrtohory, tedy období, ve kterém žijeme dosud.

I moravské vulkány jsou poměrně mladé. Uhlířský vrch, Venušina sopka, Velký a Malý Roudný soptily ještě před dvěma miliony let. Lávový proud Chřibského lesa, jenž se vylil z Velkého Roudného je 5,5 km dlouhý a až 57 m tlustý. Jeho spodní část je stará 1,46 milionu let a svrchní 1,28 milionu let.  

 

Pod prachem a popelem

Nejvýše nad mořem, 1115 m, jsou třetihorní sopečné horniny na vrcholu Špičáku u Božího Daru. Vyšší než kilometr je ještě Bukovec v Jizerských horách.

O tom, jak silná byla sopečná činnost, svědčí též vulkanické tufy v podkrušnohorských uhelných pánvích. Vědci předpokládají, že v třetihorách byly celé severní Čechy a Morava pokryty jemným sopečným popelem, hrubším sopečným pískem lapilli, a někde i sopečnými pumami.

 

Co v třetihorách vidět nebylo?

Tak jak se střídaly výbuchy sopek, provázené kanonádou sopečných pum a spady popela, s klidným vyléváním lávy, kupily se nad sebe jejich vrstvy.   Husté znělce tvořily vyšší a strmější kupy než tekutější čediče. Současnou pestrost tvarů, kuželovité, zvonovité apod., však v naší krajině vymodelovala  teprve eroze, tady slunce, vítr a voda.

To, jak vidíme sopečná tělesa na povrchu dnes, vůbec neodpovídá situaci během vrcholící vulkanické činnosti v třetihorách. Za posledních 20 milionů let se totiž zemský povrch snížil zhruba o 300 až 400 m, někde i o trochu více, jinde zas méně. To ovšem znamená, že eroze odstranila většinu toho, co na povrchu sopky zanechaly. Zmizely tak lávové příkrovy, strmější kužele sopek s lávou a sypkým (pyroklastickým) materiálem i nasypané homole jemnějších a hrubších tufů. Na povrch se dostaly lávy, jež utuhly kousek pod povrchem, což vlastně mohly být výplně přívodních kanálů, žíly či bochníkovité útvary zvané lakolity.

 

Říp je jen bývalá zátka

To co zbylo na místě dnešního Řípu tedy není sopkou, nýbrž jen výplní přívodního kanálu třetihorního vulkánu. Ani současná Milešovka nebyla kdysi sopkou, ale je jen erozí vypreparované, původně podpovrchové znělcové těleso. Byla to tedy hlavně výběrová (selektivní) eroze, která vytvořila krajinu takovou, jakou dnes známe z Českého středohoří. Ta odstranila méně odolné horniny, zejména měkké křídové a třetihorní usazeniny, které původně překrývaly a obalovaly vulkanické čediče a znělce. K obnažení hornin, jež byly původně pod povrchem, přispěly i tektonické pochody, které některé bloky zdvihly a jiné nechaly klesnout. Konečný tvar kuželům, homolím, kupám, zdím a dalším tvarům dalo zvětrávání, které postihlo i ty nejpevnější vulkanické materiály. 

 

I na území Prahy…

Území dnešní republiky však bylo svědkem mohutné vulkanické činnosti i daleko dříve, než v třetihorách. Nejstarší lávy, horniny zvané spility, jsou známy z mnoha míst západních i středních Čech a jsou starohorní, tedy více než 600 milionů let staré. Z kambria (přibližně 500 milionů let) známe mohutnou, 1500 m silnou masu vulkanitů v pruhu od Rokycan ke Křivoklátu, ordovické, silurské a devonské čediče nacházíme dokonce i v samotné Praze a jejím okolí. Z permu pak známe asi 260 milionů let staré, několik kilometrů silné těleso Krušných hor, zvané teplický porfyr. Podle petrologů jsou výsledkem zcela mimořádné sopečné činnosti, výlevů láv, vývrhů popelu a působení žhavých sopečných mračen.

 

Možná za miliony let

V geologické historii našeho území to ani zdaleka nejsou všechny stopy sopečné činnosti. Mohou se však znovu na našem území nějaké vulkány probudit? Odpověď není jednoduchá. Území naší republiky není geologicky izolované a reaguje na to, co se děje v Karpatech, Alpách i na západě v rýnském prolomu. Jsou zde dokonce určité náznaky, že v v plynech, vystupujících s minerálními vodami západočeských lázní se mírně mění chemické složení, což může naznačovat přibližování magmatu k povrchu. Jiné důležité znaky, jako jsou obnovené pohyby povrchu nebo zvýšený tepelný tok, však známy nejsou. Pokud by se tedy naše vulkány měly probudit, nebylo by to za tisíce let, ale za milióny let.

 

Čím hrozí sopka?

Při sopečné činnosti se střídají období výlevů lávy a vyvrhování pyroklastického materiálu, vystřelovaného explozí do mnohakilometrové výšky. Takové sopky se nazývají stratovulkány - typickým příkladem je sicilská Etna. 

Pyroklastický materiál je tvořen rozpadlou lávou a rozmělněnými horninami z okolí kráteru. Nejjemnější je sopečný popel, hrubší je sopečný písek a lapilli, nejhrubší jsou sopečné pumy.

Žhavá sopečná mračna vznikají, když se horké plyny smísí s tufy a valí se ze svahů sopky. Jsou zřejmě nejnebezpečnější ze všech vulkanických hrozeb. Pokud se tufy na svazích sopky smísí s vodou, uvolní se sopečné bahnotoky, zvané lahary.

Do takzvané posopečné činnosti patří i výrony různých plynů a vývěry horkých vod.


 

Pevný vulkanický materiál (pyroklastika)
o velmi jemný vulkanický popel (pod 0,004 mm)
o vulkanický popel (pod 0,063 mm)
o vulkanický písek (pod 2 mm)
o lapilli (pod 63 mm)
o vulkanické kameny a pumy (pod 250 mm)
o vulkanické bloky a balvany (nad 250 mm)


 

 

Plutonisté a neptunisté

 

Nenápadnou vyvýšenina mimořádného geologického i historického významu,  Komorní Hůrku, najdeme v Chebské pánvi, 2,5 km od Františkových lázní. Je to naše nejmladší sopka stará asi 150 000 let, kterou tvoří žilou čediče protknuté  vyvrženiny (sopečný popel, písek i lapilli). 
Komorní Hůrka je národní přírodní památkou, jež se zapsala i do dějin světové geologie. V 18. století byla jedním z objektů, kolem nichž byly vedeny spory mezi tzv. plutonisty a neptunisty. Zjednodušeně řečeno, plutonisté věřili na magmatické pochody, neptunisté kladli větší důraz na vznik hornin ve vodách.  V západočeských lázních často pobýval i Johann Wolfgang von Goethe, jenž  v roce 1808 navštívil Komorní Hůrku a přidal se na stranu plutonistů. Přemluvil svého přítele, Kašpara hraběte z Šternberka, aby financoval prokopání štoly, jež by mohla spor rozhodnout. Práce trvaly až do roku 1837 a daly za pravdu právě plutonistům. Byly to rozhodně první technické práce na našem území, jejímž  účelem byla jen a jen věda. Portál štoly s pamětní deskou a Goethovým profilem  dnes připomínají tuto kapitolu dějin geologie.


 

Kamenné sloupy

 

Mnohé vulkanické horniny, hlavně čediče, se rozpadají na pravidelné pětiboké a šestiboké sloupce, někdy i přes 10 m dlouhé. Vznikaly chladnutím a smršťováním lávy, která se vylila na povrch nebo ztuhla těsně pod povrchem. Na styku s atmosférou nebo s okolní horninou chladla nejrychleji, tím se smrštila a vytvořily se v ní pravidelné trhliny. Je to vlastně stejné jako praskliny na povrchu vysychajícího bahna.

Nejznámější takovou lokalitou u nás je Panská skála u Kamenického Šenova, krásný je i Vrkoč na okraji Ústí nad Labem se sloupy ve tvaru vějíře.

 

Převzato:  http://21stoleti.cz/

 

 

 

 

 

Cesta za tajemstvím zemského

jádra

 

 

 

 

Redakce (06. 05. 2005)

Až donedávna byli odborníci přesvědčeni, že zemské jádro je složeno převážně ze železa s příměsí niklu. Nyní však přišli vědci z Chicagské univerzity v USA s překvapujícím zjištěním, že jádro je daleko složitější a skládá se přinejmenším z dalších komponentů, jakými je například křemík.

Předchozí studie přítomnost křemíku vylučovala, protože je mnohem lehčí než železo a měl by být z vnitřního jádra vyloučen. „Nitro Země nemůže být tak jednoduché, jak jsme po celá staletí předpokládali,“ říká Dion Heinz, profesor Chicagské univerzity. Vědci pro své poznatky vycházeli ze seismologických měření, kdy putují seismické vlny i přes zemské jádro. Podle těchto měření musí byt ve vnějším jádru planety až 10% lehčích příměsí a ve vnitřním jádru až 4%. Vědci dnes nevylučují ani přítomnost dalších lehkých příměsí, jakými mohou být například síra, uhlík, či dokonce kyslík a vodík. Atomová struktura železa se podle této teorie vlivem intenzivních teplot a obrovského tlaku mění a může právě prostřednictvím přítomnosti křemíku dosáhnout za těchto podmínek dvou rozdílných atomových struktur v jednom vzorku.

 

Račte si prožít peklo

Zkuste vzít lopatu a začít kopat díru. Po několika metrech samozřejmě poznáte, jak těžká je to práce. Pokud vydržíte kopat alespoň do hloubky jednoho kilometru, začnete cítit teplo, vyzařující z nitra Země. Při dalším kopání vám bude větší a větší horko. Zatím se člověk nedostal hlouběji než 8 kilometrů a to je podle posledních výzkumů pevná vnější zemská kůra v nejsilnějších místech tlustá asi 70 kilometrů. Ovšem některé části kůry, jako pod dnem oceánů měří pouze 10 kilometrů.

O tom jaké peklo a obrovský tlak panují v nitru Země, byste se mohli přesvědčit, pokud byste se nechali zalít například do betonu. Už po chvíli byste, kvůli extrémnímu tlaku působícímu na vaše tělo, začali pociťovat obrovské horko. A teď si představte, že váš betonový obleček by byl 70 kilometrů tlustý. Pak už jistě pochopíte, jak obrovské horko a tlak musí panovat v zemském nitru. V samotném jádru je to okolo4 700°C a ještě na spodní hranici pláště dosahuje teplota 3 500°C. 

Většina zemského pláště, přes 99%, je skutečně pevná látka, ale vysoké teploty a hmotnost jsou příčinou toho, že se jeho část taví. Tyto roztavené části známe jako magma.

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->

Zemské jádro se snaží osvobodit

Pokud byste měli onen betonový obleček na sobě, určitě byste ze všech sil bojovali o to, zbavit se jej za každou cenu. Hledali byste každou štěrbinku, či otvor do kterého by se dostaly vaše prsty, abyste se dostali k povrchu. Stejný proces probíhá v nitru Země. V její vnější vrstvě jsou slabší místa a pukliny a pokud magma tyto cestičky najde, snaží se dostat na povrch. To jsou místa, kde se tvoří sopky. Uvolněné magma se na povrchu země stává lávou. Magma a láva jsou v podstatě stejné substance, ale rozdílné názvy pomáhají vědcům lokalizovat jejich polohu.

 

 

 

Subdukční sopky hrozí smrtí

Nejtenčí a nesvrchnější vrstvou naší planety je zemská kůra. Kontinentální pokrývá pouze třetinu zemského povrchu, zatímco oceánská kůra celé dvě třetiny. Spolu s horní částí svrchního pláště tvoří kůra křehkou litosféru, rozlámanou na tektonické desky, plující na roztaveném magmatu pláště.

I zde si pomůžeme malým přirovnáním. Představte si ony zemské desky jako obrovské talíře, plovoucí na povrchu roztaveného proudícího vosku. Pokud se tyto dva talíře setkají, bude se jeden nořit pod okraj druhého. Tato kolize je základem vzniku subdukční sopky, nazvané podle subdukční zóny, tedy místa dotyku obou talířů – zemských desek.

Na druhé straně se tvoří jiný typ sopek v tzv. riftech, místech, kde se naopak oceánské desky od sebe vzdalují a horké magma může trhlinami stoupat na povrch. Tak vznikly například celé Havajské ostrovy. Tento typ vulkanické činnosti je poměrně pozvolný, vyznačuje se pomalým vytékáním lávy a jejím tuhnutím na povrchu. Je to způsobeno rovněž tím, že kůra je v těchto místech slabá a pod ní panuje nižší tlak. Mnohem nebezpečnější jsou sopky subdukční, které v místech zlomů vybuchují s ohromujícím efektem, chrlí žhavé magma a lávu do výše a vše doprovázejí hromovým rachotem a mračny popela.

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->

Hluboko pod námi zuří hurikány

Pomocí počítačových simulací vytvořili vědci z Hopkinsovy univerzity v USA model, kterým simulují složité pohyby, probíhající v zemském jádru. Ve svých prvních úvahách vycházeli z poznatků o vírech, které panují ve vesmíru v podobě vířících mlhovin či galaxií, i z pozemských meteorologických jevů, jakými jsou hurikány nebo tornáda.

Stejný fenomén vírů prý cloumá i jádrem naší planety.

Ačkoliv je zemské jádro tvořeno z převážné míry pevným železem (i když podle výše uvedených objevů s dalšími příměsemi), obklopuje jej vnější jádro, tvořené tekutým železem.  Počítačový model výzkumnému týmu potvrdil, že v tekutém vnějším jádru Země víří dvě oblasti, pohybující se různou rychlostí a navíc v opačném směru. Oba žhavé víry se navzájem ovlivňují a protože proudící tekuté železo je elektricky nabité, indukuje magnetické pole planety. Vědci tento jev nazvali „geomagnetickým dynamem“. Základ celého jevu je stejný, jako u vzniku pozemského hurikánu. Jde o tzv. konvekci, čili vzestupné proudění ohřívaného materiálu. Peter Olson, člen výzkumného týmu zároveň uvádí, že vnější jádro Země se otáčí v opačném směru než jádro vnitřní, přičemž vnikají mohutné víry. Zároveň se tvoří silné magnetické pole, obklopující celou naši planetu a chránící ji před škodlivým kosmickým zářením.


 



<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

 

<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->

 

<!--[endif]-->

 

Proč se magnetické pole mění?

„V současné době toho víme více o povrchu Slunce, než o zemském jádru,“ říká profesor Kalifornské univerzity v Berkeley, USA Rich Muller a má hlubokou pravdu. „Částečně se můžeme do zemského nitra podívat prostřednictvím seismografů, důkazem mnohých procesů jsou magnetické změny, ale to je tak všechno. To ostatní je pro nás velkým tajemstvím.“
Co dnes vlastně o zemském jádru víme? Známe přibližně jeho složení, víme, že se tam skrývá pevné vnitřní jádro o velikosti Měsíce, vnější jádro velikosti Marsu a nepravidelná hranice mezi tekutým vnějším jádrem a pevnou spodní částí zemské kůry.

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->

Teorii o vzniku magnetického pole prostřednictvím vzestupného proudění (konvekce), jakéhosi geodynama, v kapalném vnějším jádru už dnes uznává naprostá většina vědeckých kapacit. Konvekce začíná nejspíše 5000 kilometrů pod povrchem Země, kde krystalizuje železo na povrchu vnějšího jádra. Lehčí příměsi, jako kyslík, síra a křemík stoupají k hranici jádra o 2000 kilometrů výše, kde jsou tisíckrát nižší teploty.

Miliony let se tento proces opakuje a na spodní straně pláště planety se hromadí usazeniny. Jejich síla dosahuje stovek metrů a čas od času dochází k tomu, že se od spodní strany pláště planety oddělí a sklouznou v podobě obrovité laviny. Těžší železo pak klesá znovu do žhavého jádra, kde se roztaví a vše se opakuje. Celý proces byl podle Mulera nastartován před miliony let, kdy do planety Země narazil obrovitý asteroid. V důsledku nárazu se utrhly nesmírné masy usazenin a zhroutilo se magnetické pole Země. Trvalo pak několik tisíc let, než se magnetické pole obnovilo.

Cyklus však byl započat a i dnes můžeme v jeho důsledku sledovat víceméně pravidelné změny v magnetickém poli. Dnes už víme, že magnetické pole se mění skokem a v různých obdobích geologické historie mělo opačnou polaritu, tedy sever-jih a jih-sever. Podle nejnovějších měření magnetického pole jsme právě nyní v období změny polarity magnetického pole.

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->


Prameny:
www.unisci.com
www.sln.fi.edu/earth/core.html
www.lbl.gov


 

Kolik bychom vážili v centru Země?

 

I když jde o zdánlivě jednoduchou otázku, odpověď na ni už je poněkud složitější. Nejlépe to pochopíme na malém příkladu. Pokud bychom vyvrtali do naší planety díru s naprosto hladkými okraji, zajistili v ní vzduchoprázdno, aby nedocházelo k žádnému tření, a zároveň nebrali v úvahu obrovské horko ve středu Země, máme vše připraveno pro experiment. Pak už jen stačí odvážně skočit do otvoru.

Váš pád se bude postupně zrychlovat, jak na vás bude působit přitažlivost ze středu. Čím více se však k němu blížíte, tím menší přitažlivost bude působit zdola a naopak se bude zvyšovat přitažlivost zemské masy nad vámi. Nakonec, asi za 21 minut dosáhnete středu Země a v tom okamžiku nevážíte vůbec nic. Protože polovina Země je nad vámi a polovina pod vámi, přitažlivost je zrušena. Nyní však dochází ke zdánlivému paradoxu. Vaše tělo se nezastaví a pokračuje ve svém letu, protože má určitou kinetickou energii a už na něj působí gravitace opačné strany planety. Za dalších 21 minut se tak vynoří na opačném konci Země. Tam se ovšem situace obrátí a už vás zase přitahuje zemské jádro a letíte zpět.

Pokud bychom vyloučili všechny vedlejší vlivy jako tření, budete se tak houpat sem a tam nekonečně dlouho a každých 84,5 minuty se vrátíte do místa, ze kterého jste vystartovali. Navíc jde o přesně stejný časový úsek, jaký by potřeboval na jeden oblet satelit, obíhající kolem Země těsně nad povrchem (ovšem zase za předpokladu, že jej nebude zpomalovat tření).


Deset nejsilnějších zemětřesení
1 - Chile, 9,5 stupně (22.5.1960)
2 - Aljaška, 9,2 stupně (28.3.1964)
3 - Aljaška, 9,1 stupně (9.3.1957)
4 - Rusko, 9,0 stupně (4.11.1952)
5 - Indonésie, 8,9 stupně (26.12.2004)
6 - Ekvádor, 8,8 stupně (31.1.1906)
7 - Aljaška, 8,7 stupně (4.2.1964)
8 - Tibet, 8,6 stupně (15.8.1950)
9 - Rusko, 8,5 stupně (6.2.1923)
10 - Indonésie, 8,5 stupně (1.2.1938)

 

 

 

 

 

<!--[if !vml]-->
<!--[endif]-->

 Převzato:  http://21stoleti.cz/

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.