Kdo je Online

Právě přítomno: 44 hostů a žádný člen

3154116
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1657
4468
22615
1910159
46604
68131
3154116

Your IP: 54.162.151.77
2019-07-21 19:19

 

 

Spiknutí si žije dál

 a „Rozpoutá třetí světovou válku Izrael?"

 

 

Napsal uživatel Tereza Spencerová

Úterý, 18 Říjen 2011

 

 

 

 

 

Na první, druhý i třetí pohled je to sice šílené, ale je to tak – hra se zbastleným íránským spiknutím si žije svým životem a pravděpodobnost další války (Západu, NATO, Izraele…nehodící si škrtněte), tentokrát proti Íránu začíná připomínat sněhovou kouli.

 

Obamova administrativa sice dál odmítá zveřejnit svůj „důkaz“ proti Íránu , ze všeho nejspíš proto, že žádný nemá, ale to nijak nebrání řádce amerických kongresmanů a senátorů, aby celé spiknutí neoznačili za „velmi skutečné“

 

. Senátorka za demokraty Dianne Feinsteinová dokonce prohlásila, že jí Obama o spiknutí informoval už někdy na začátku září, tedy o měsíc dřív, než s tím sám vyšel na veřejnost. Dodala, že to svědčí o tom, že USA se vůči Íránu vydaly na válečnou stezku. Ona sice použila termín „collision course“, to je ale v podstatě totéž. A přesně to vyhovuje republikánovi Miku Rogersovi, jestřábovi z Michiganu, který si myslí, že je velmi důležité ideu útoku na Írán „nechat na stole“ a za cosi tím Teherán ztrestat.

 

Írán mezitím dál vše popírá a většina expertů mu věří – opravdu se zdá být vysoce nepravděpodobné, že by Teherán zkoušel zorganizovat teroristický útok tím, že pověří zkrachovalého prodejce ojetin a sociálního autistu z Texasu, aby našel mexické drogové dealery, kteří by byli ochotni zabít saúdského velvyslance ve Washingtonu. Navíc se zdá být stále jasnější, že FBI a DEA využily právě popletenosti onoho Íránce, aby na něj nabalily snad

všechny zločiny , které si lze vymyslet.

 

Jasně, rozum je fajn věc, ale v dnešním světě je spíš jen k vzteku. Zpátky je totiž Bill Kristol, lídr amerických neokonzervativců, který před deseti lety na půdě (i Havlem a Vondrou podepisovaného) „Projektu pro americké století“ tvrdil, že Bush musí zaútočit na Irák, protože „izraelský boj proti terorismu je naším bojem“ . A teď v proizraelském Weekly Standard píše : „Už je to dlouhou, co USA nepromluvily vůči (íránskému) režimu jazykem, kterému rozumí – jazykem síly. Nyní se nám nabízí důvod tak učinit. Spiknutí s cílem zabít saúdského velvyslance…

 

Dál už nic říkat nemusíme. Můžeme sledovat zločinná spojení v Iráku a Afghánistánu až ke zdroji a zničit ho. Můžeme zaútočit na íránské Revoluční gardy a oslabit je. Můžeme zaútočit na jaderný program a poslat ho tím zpátky. I když se administrativa bojí, že nenajde doma dostatečnou podporu, Kongres by měl zvážit nasazení našich jednotek proti íránským entitám,

které organizují útoky proti našim vojákům…

 

…V dalším projevu by Obamova administrativa měla oznámit, že po 30 letech už se konečně k tomu vražednému režimu postavíme útočně. A pak projev, který bude oslavovat pád režimu a nabídku americké pomoci tamním demokratům budovat svobodný a mírumilovný Írán.“

 

Už jsem se zmiňovala o tom, že spojenci USA požadují po Íránu, aby obvinění z přípravy spiknutí vyvrátil, což je ovšem snaha na úrovni vymýšlení perpetua mobile. I tak ale íránské vedení – nejspíš ve snaze odvrátit to nejhorší, tedy válku -- kývlo na to, že smyšlené obvinění prověří . Při prověřování samozřejmě dojde k tomu, že spiknutí neexistuje, což bude ve Washingtonu… bráno jako neochota odhalit pravdu a jako záminka k válce. Bludný kruh se uzavírá. Máte-li doma dvojku dobrého bílého, je čas si ji nalít, protože…

 

…k tématu se hodí delší text, který jsem napsala loni pro literárkovskou přílohu Dossier, jejímž tématem byla třetí světová válka. Od té doby se toho nezměnilo až tolik, aby text pozbyl platnosti, snad jen, že „západní křídlo“ Izraele, tedy Egypt, už není tak spolehlivé, jak se ještě loni zdálo. Místo toho je tu ale Saúdská Arábie, která podle všeho nabízí svůj vzdušný prostor k izraelskému útoku, shodou okolností v době, kdy je saúdská politika méně arabská než třeba ta perská, tedy íránská. To je ale na další téma.

 

 

 

 

Rozpoutá „třetí světovou válku“ Izrael?

 

 

V půli srpna 2010 spustil americký novinář Jeffrey Goldberg poplach. V měsíčníku The Atlantic publikoval rozsáhlý materiál nazvaný Bod, ze kterého není návratu, v němž na základě četných rozhovorů s izraelskými, americkými a arabskými politiky a armádními důstojníky tvrdí, že Izrael naplní své opakované pohrůžky a na Írán zaútočí, a to nejpozději do července 2011. V takovém případě by se podle předpokladů konflikt přelil z Íránu nejen do Izraele, ale i do Saúdské Arábie, Afghánistánu, Libanonu a dalších zemí a vstoupily by do něj vedle USA i státy NATO. Úvahy o třetí světové válce jsou tak zcela na místě.

 

Podle Golberga Izrael považuje íránský vojenský – a navíc úspěšný -- jaderný program za hotovou věc a svůj útok na tamní jaderná zařízení hodlá světu „prodávat“ s tím, že „jaderný Írán představuje pro fyzické přežití židovského národa největší hrozbu od dob Hitlera“. Izrael prý bude mezinárodním ekonomickým sankcím vůči Íránu nečinně přihlížet jen do letošního prosince, kdy by měli Obamovi demokraté podle předpokladů ztratit většinu v Kongresu i Senátu, a jestliže Bílý dům i poté odmítne útok proti íránským zařízením podpořit, Izrael začne s přípravou útoku sám. Šance, že se tak stane, jsou prý více než padesátiprocentní. Kuriózní je přitom fakt, že Goldberg už dopředu cituje z argumentace, do níž židovský stát hodlá svou agresi zahalit. Zní vcelku prostě: „Írán je problémem celého světa, nejen Izraele, a svět v čele se Spojenými státy by proto měl s Íránem odpovídajícím způsobem naložit.“

 

Izraelská strana se prý při tomto rozhodování opírá o prohlášení ministra obrany USA Roberta

Gatese, který si na základě odhadu amerických tajných služeb prý myslí, že Íránu chybí k výrobě jaderné bomby tři roky. „Za předpokladu, že se nic nezmění, znamená, že na přelomu roku budeme muset začít uvažovat o našem příštím kroku,“ prohlásil Gates.

 

Je asi na místě hned v úvodu této „živé kauzy“, jejíž parametry se mění takřka s každým dnem, připomenout, že nejvyšší íránský duchovní představitel ajatolláh Alí Chameneí už dříve prostřednictvím fatwy opakovaně zakázal výrobu jaderných zbraní coby zbraní „neislámských“ (byť každou fatwu lze odvolat, samozřejmě), stejně jako fakt, že podle amerických tajných služeb Írán svůj vojenský jaderný program zastavil už v roce 2003 a že ony Gatesem zmíněné „tři roky do výroby íránské bomby“ se v podání amerických činitelů pravidelně opakují přinejmenším posledních deset let a jako takové je třeba je i vnímat.

 

 

 

 

Cílem je „změna režimu“

 

 

Goldbergův text je rovněž třeba číst s vědomím, že autor patří ke špičkám americké proizraelské lobby a svého času byl snad nejaktivnějším při mediálním „prokazování“ smyšlených vazeb Saddáma Husajna na Al Kajdu, čímž notně přispěl k tomu, že americká veřejnost v drtivé většině Bushův útok na Irák podpořila. I jeho nynější text, kterému se dostalo široké citovanosti, je podle všeho veden hlavně snahou přimět Baracka Obamu, aby zatáhl USA do dalšího válečného konfliktu – tentokrát ovšem zdůrazňováním jeho nevyhnutelnosti. Goldberg v tomto úsilí není rozhodně sám: podle americké proizraelské lobby a na ni napojených členů Kongresu a převážně Republikánské strany má totiž Obama – po neuvěřitelně nepovedeném výkonu na vnitropolitické scéně – jedinou naději na znovuzvolení, a tou je právě zničení Íránu. Mezi nejhlasitější zastánce dalšího válčení patří například vlivný islamofob a „politolog“ Daniel Pipes (u něhož krátce před zveřejněním karikatur proroka Muhammada absolvoval stáž kulturní editor dánského Jyllands-Postu Fleming Rose) nebo populistická aljašská guvernérka Sarah Palinová. A scénář dalšího vývoje přitom už počátkem roku 2010 nastínila Anne Applebaumové (takto manželka polského ministra zahraničí Radka Sikorského), která pod titulkem „Připraveni na válku s Íránem?“ v deníku Washington Post předestřela hypotetickou situaci, v níž Izrael zaútočí na Írán sám a Obama se o tom dozví až v posteli ve dvě ráno. „Pokud se tak někdy stane,“ zadoufala autorka, „věřím, že vláda bude vojensky i psychicky připravena na nechtěnou válku z nutnosti.“

 

Nynější Goldbergovo varování na adresu Baracka Obamy přitom ale jaksi bokem odhaluje víc, než sám autor zdůrazňuje. Goldberg například cituje nejmenované izraelské zdroje, podle nichž si premiér Benjamin Netanjahu myslí, že „za druhé světové války Židé neměli sílu zastavit Hitlera před vyhlazením šesti milionů z nás, dnes žije v Izraeli šest milionů Židů a kdosi jim znovu hrozí vyhlazením“. Sám Netanjahu však nic takového v rozhovoru s Goldbergem neříká a dokonce se nezmiňuje ani o možnosti, že by Írán chtěl proti Izraeli jaderné zbraně někdy použít. Izraelští generálové navíc otevřeně vyjadřují obavy, že „řeči o existenciálních hrozbách jsou samy o sobě existenciální hrozbou pro sionistický projekt, jehož cílem přece bylo takovým hrozbám předejít“. A náčelník generálního štábu izraelské armády Gabi Ashkenazy prý „smysluplnost útoku na Írán“ dopředu rovnou zpochybnil.

 

Není v této souvislosti bez významu, že zatímco se z (pro)izraelské strany oficiálně mluví o snaze „zastavit nebo pozdržet íránský jaderný program na rok či dva“, skutečným cílem není  jaderný program. Reuel Marc Gerecht, čelní představitel americké proizraelské lobby a signatář proslulého projektu Nového amerického století (pod nímž nechybí ani podpisy například Alexandra Vondry, Karla Schwarzenberga či Václava Havla), pravou motivaci útoku – tedy  „změnu režimu“ v Íránu -- vysvětlil například v neokonzervativním týdeníku Weekly Standard: „Bombardováním jaderných zařízení dáme najevo, že vyhlašujeme válku klerikálnímu režimu. Neměli bychom si v tomto směru dělat žádné iluze. Nemůžeme jen nečinně přihlížet, jak si mulláhové stavějí další zařízení. Pokud budou vládnoucí mulláhové opětovně stavět, co jsme jim zničili – a bylo by překvapivé, kdyby tak po prvním bombardovacím útoku neudělali – musíme nanášet další údery, dokud toho nenechají.“

 

 

 

 

Obama v kapse?

 

 

Tak nějak tedy vypadá vize války „mezinárodního společenství“ proti Íránu v podání protagonistů proizraelské lobby v USA, vize z níž se stratégům v Bílém domě točí hlava už pár let. Ostatně, už v roce 2007 viceprezident Dick Cheney na našeptávání Davida Wurmsera, který pracoval současně pro vlády USA i Izraele, zkoušel útok na Teherán prosadit, narazil ale na rázný nesouhlas Pentagonu.

 

Dopady takové války by se totiž zamlouvaly jen sebevrahům, a to nejen těm politickým. Naznačují to alespoň závěry válečných her, které na konci roku 2009 uspořádali analytici prestižního amerického Brookingsova centra. Vyšlo jim, že osm dní po předpokládaném izraelském útoku na íránská jaderná zařízení bude izraelský premiér pod silným vnitropolitickým tlakem donucen podniknout ještě bleskový úder proti jihu Libanonu, aby zastavil raketové útoky šíitského Hizballáhu. Dopředu je mu ale jasné, že taková akce proti odhodlaným bojovníkům proíránského hnutí nepomůže, a tak bude muset připravit rozsáhlou a nákladnou pozemní ofenzívu proti Libanonu. Washington mezitím nevyhnutelně zhorší své vztahy s Izraelem a ve snaze o zmírnění krize se pokusí navázat dialog s Íránem, přičemž donutí Izrael, aby si nechal líbit občasné raketové odpovědi z Íránu a nereagoval na ně.

 

Írán ale odmítne s Amerikou dialog a zaútočí na Izrael jak přímo, tak i s pomocí svých spojenců v Libanonu a v Gaze. Navíc si americký postoj vysvětlí jako projev slabosti, zaminuje Hormuzský průliv -- hlavní světovou ropnou tepnu -- a zaútočí na americké základny v Saúdské Arábii. Ve významné části Blízkého východu tak vypukne válka a nastane masivní americké přeskupování v Perském zálivu, na což ovšem Pentagonu v současnosti chybějí vojáci zavlečení do bezvýchodných okupací Iráku a Afghánistánu. Pozoruhodný na tomto scénáři je závěr expertů, podle nichž i při takovém kataklyzmatickém vývoji, který zatáhne do války nejen Izrael, USA či Libanon, ale zcela jistě i další blízkovýchodní země a země NATO a povede k celosvětové ropné krizi, bude přinejmenším část izraelského vedení trvat na tom, že „to stálo za to“.

 

„Poučení je prosté,“ konstatoval pro McClatchy Newspapers bývalý vysoký činitel Bílého domu i CIA Kenneth Pollack, který na válečnou simulaci dohlížel. „Jakmile to jednou začne, jen těžko to půjde zastavit.“ Michael O´Hanlon a Bruce Riedel, hlavní analytici Brookingsova institutu a kdysi hlasití stoupenci agrese vůči Iráku, to ve Financial Times vyjádřili ještě jasněji: „Na bombardování Íránu zapomeňte. Vzhledem k íránské schopnosti odpovědět Americe v Iráku a Afghánistánu prostě není možné v dohledné době proti Teheránu použít sílu.“ Nejspíš i proto Obamova administrativa dál raději sází „jen“ na vehementní – a často velmi pokrytecké -- přitvrzování sankcí, které by Írán od jaderného programu snad mohly odradit, aniž by někdo musel sáhnout po zbrani.

 

Příznačné – a zároveň silně znepokojující -- ovšem je, že proizraelská lobby s výsledky válečných her nejen počítá, ale dokonce je i vítá. Když Reuel Marc Gerecht v americké Sněmovně reprezentantů na přelomu července a srpna představoval návrh rezoluce číslo 1553,

která má izraelskému útoku vyjádřit plnou podporu, otevřeně vyjádřil naději, že Írán na agresi

z Izraele zareaguje tak, že si to vynutí rozsáhlý americký vojenský zásah. „Pokud má Chameneí chuť zemřít, vyšle Revoluční gardy, aby zaminovaly Hormuzský průliv, tedy vstup do Perského zálivu. Může to být ta jediná věc, která přiměje prezidenta Obamu, aby Írán napadl vojensky,“ prohlásil s tím, že Obama bude možná „povinován“ rozhodným zásahem „okamžitě po překvapivém izraelském útoku“. A to je možná klíčová myšlenka všech úvah o útoku na Írán: USA sice nejsou „povinny“ se k izraelské agresi přidat, nicméně pod silným vnitropolitickým tlakem tak učiní.

 

A k tomu je třeba získat silnou pozici v Kongresu a u americké veřejnosti. Gerecht přitom soudí, že má Izrael americký Kongres pod kontrolou natolik že Obamu donutí se podrobit. „Demokraté v Kongresu jsou dnes mentálně ve zcela jiném vesmíru, než byli za Bushe,“ tvrdí a do karet mu hraje i to, že do podpory války proti Íránu už byla vmanipulována i americká veřejnost. Nejspíš i tím, že dvě třetiny Američanů žijí v domnění, že Írán už jaderné zbraně dávno má.

 

 

 

 

Názory, které nelze opomíjet

 

 

Faktem je, že Izrael se cítí být pevný v kramflecích. Prošel mu masakr v Gaze z přelomu let 2008 a 2009, stejně jako útok na humanitární konvoj v mezinárodních vodách, při němž izraelské komando zabilo devět neozbrojených občanů zemí NATO (byl to první vojenský útok na členský stát NATO za 60 let existence a aliance bez ohledu na svůj pátý odstavec smlouvy podivně mlčí), a Izrael -- ve světě stále více považovaný za „darebácký“ – má v americkém Kongresu podporu větší než kdykoli předtím.

 

Izraeli to sice může dodávat náležitého sebevědomí a pocitu beztrestnosti, nicméně USA už dnes nejsou tou supervelmocí, jakou byly ještě koncem 20. století. Ve hře jsou i další zájmy, které mohou mít vliv na úvahy Baracka Obamy nad další – a lze dopředu soudit, že znovu „nevítěznou“ – válkou. A nabízejí navíc ke zmíněnému „existenciálnímu“ izraelskému důvodu i další úhly pohledu. Kupříkladu pro Rusko je „americký globalismus přímým a naléhavým ohrožením. Jeho plánem je přeměna ruské ekonomiky (a poté života v Rusku) na přílepek jednotného globálního Pax Americana. Projekt globalizace neponechává žádnou šanci pro jiné státy, pro jejich státní, kulturní ani jazykovou suverenitu, což je klíčový pilíř ruské civilizace,“ konstatuje Dmitrij Sedov z ruského Fondu strategické kultury, podle něhož je proto třeba válku proti Íránu vnímat jako konflikt globalizace a islámu. „Šíitský Írán je jednou z nejlépe konsolidovaných překážek na cestě ke globalizaci. Začněme od toho, že islámský režim, v návaznosti na principy svého náboženství, nebere úroky z půjček, na nichž se zakládá celá západní ekonomika. Peršanům se podařilo odstranit úroky z půjček dokonce i z jejich bankovního systému.“ To je ideologická osa jejich konfrontace se Spojenými státy, která jim „umožňuje vidět americký způsob jako službu nemilosrdné lichvě.“

 

Zde se íránští mulláhové stávají trnem v oku a vyvolávají nenávist washingtonských ideologů globalismu. Írán se tak přirozeně stal baštou antiamerikanismu v muslimském světě, a dokud bude tato bašta stát, bude pro Spojené státy velmi těžké změnit poměry v okolních státech.

 

A co by znamenalo vytvoření amerikanizovaného režimu v Íránu pro Rusko, které má samo více než 25 milionů občanů islámského vyznání? Kaspické moře by se dostalo do zóny nestability spolu s bezprostředními sousedy Ruska Ázerbájdžánem a Turkmenistánem. Pokud by se k moci v těchto zemích dostaly pro Rusko nepřátelské režimy po vzoru například ukrajinského „oranžového“ nebo gruzínského „růžového“, Rusko se ve „své“ tradiční oblasti dostane do defenzívy, nemluvě už o zbrojních či jaderných kontraktech s íránskými „mulláhy“, které Rusku každoročně přinášejí miliardy dolarů.

 

Z hlediska Moskvy tak Írán sice „není jednoduchý partner“, ale takových je beztak v dnešním světě málo, a navíc je to partner připravený k sousedské spolupráci. Íránské postoje se navíc do značné míry odrážejí ve společném postoji islámského světa a Rusko nechce ztratit důvěryhodnost v očích tohoto světa, tím spíš v době, kdy „arabská ulice“ už podle průzkumů ztratila loňskou důvěru v dobrou vůli Baracka Obamy a znovu začala vnímat USA jako nepřítele (a podle srpnového zjištění americké agentury Zogby zároveň podporuje i íránské právo na jaderný program). „Útok proti Íránu proto musí Rusko posuzovat jako narušení míru mezi národy a musí ho rozhodně odsoudit, i za cenu toho, že ovlivní „reset“ vzájemných vztahů s USA, neboť Američané „resetují“ jen do té míry, která je pro ně výhodná. Každý akt podobné agrese se stane novým upevněním tohoto způsobu chování v mezinárodních vztazích.“

 

A nelze zapomínat ani na názor Číny, která se poté, co se USA a Evropská unie v důsledku svých vlastních – ideologicky motivovaných a Izraelem protlačených -- sankcí z Íránu stále více stahují a ekonomicky tak prohrávají, stala nejvýznamnějším zahraničním obchodním partnerem Teheránu. V roce 2009 dosáhl vzájemný obchod hodnoty 21,2 miliardy dolarů a v Íránu působí více než stovka čínských firem, které v poslední době mimo jiné postavily teheránské metro, několik elektráren, továrny na zpracování kovů i petrochemické provozy. Po energetických surovinách lačnící Peking navíc podepsal s Íránem smlouvy v celkové výši kolem deseti miliard dolarů, které mu aktuálně umožňují privilegovaný přístup k íránským zdrojům ropy a zemního plynu. A dostat se k íránskému surovinovému bohatství – patří mu čtvrté místě ve světě v zásobách ropy a druhé v zásobách zemního plynu – byl proces nesmírně zdlouhavý. Dlouholetý čínský velvyslanec v Teheránu Chua Li-ming ve svých před časem publikovaných pamětech přiznal, že od počátku 90. let minulého století byly veškeré vztahy Pekingu vůči Íránu diktovány výhradně energetickými otázkami.

 

Lze opravdu předpokládat, že „existenciální“ surovinová závislost Číny, která v Radě bezpečnosti OSN vůči Íránu neustále prosazuje diplomatická řešení, dovolí „existenciálním“ strachům Izraele a lobby v USA tohle všechno zhatit?

 

 

 

 

Teroristé takoví a makoví

 

 

Tuto překážku si zcela jistě uvědomují i neokonzervativci volající po válce. Reuel Marc Gerecht, který mimochodem před časem prohlásil, že se „všichni Íránci rodí s terorismem ve své DNA“, připouští, že pokud by nálety na íránská jaderná zařízení nedosáhly svého, tedy nesrazily islámský režim do kolen, měly by na řadu přijít „minimálně operace zvláštních jednotek, které by pronikaly do podezřelých jaderných zařízení“.

 

Faktem ale je, že USA operace tohoto typu v Íránu provádějí už několik let, a to jak vlastními silami, tak prostřednictvím íránských opozičních a teroristických skupin. Už v červenci 2008 legendární americký investigativní reportér Seymour Hersh na stránkách New Yorkeru upozornil, že George W. Bush rok předtím vyčlenil 400 milionů dolarů na podporu „hodných“ teroristů, přičemž část této sumy připadla i íránské sunnitské teroristické skupině Džandolláh (Boží vojáci).

 

Z českých médií se o ní příliš nedozvíte, a tak je tuto kapitolu vzít trochu podrobněji. Cílem jejich boje -- s americkým výcvikem a s americkými zbraněmi -- měla být destabilizace Íránu: „Jeden z důstojníků CIA mi vysvětlil, že je pro ně nyní moc těžké na Írán zaútočit vojensky, a

proto podporují antiíránské skupiny, které jsou s to vést válku a ohrozit íránský systém,“ prohlásil letos na jaře podle íránské agentury Press TV šéf Džandolláhu Abdolmalík Rajdží. Byl zatčen na letu z Dubaje do Pákistánu, když íránské stíhačky přinutily přistát letoun turkmenských aerolinií v Bandar Abbásu. Rajdží byl na palubě s afghánským pasem vydaným

americkými úřady v Kábulu. „Američané nám slíbili vojenské vybavení, zbraně a kulomety. A slíbili nám i základnu, která by byla v Afghánistánu blízko u hranic s Íránem,“ vysvětlil krátce před svou popravou.

 

A pravdou je, že do té doby si Džandolláh z hlediska USA vedl na výbornou. Když loni 1. října Teherán šokoval Západ svým souhlasem vyvézt většinu svého uranu k obohacení do zahraničí, Bílý dům chvíli nevěděl kudy kam. Dokonce i New York Times konstatoval, že v takovém případě „by to byl zásadní úspěch Západu při rychlém redukování íránské schopnosti vyrábět jaderné zbraně, díky čemuž by vznikl prostor pro konečně vyřešení této otázky diplomatickou cestou“. Na rozdíl od Bushe, který se „špatnými teroristy“ mluvit odmítal, Obama vyslal do Teheránu náměstka ministra zahraničí Williama Burnse, který tam tři čtvrtě hodiny mezi čtyřma očima hovořil s hlavním íránským jaderným vyjednavačem Saídem Džalílím. Shodli se, že „v principu“ je dohoda opravdu možná.

 

Nebyla. Do hry totiž vstoupil Džandolláh, jehož bojovníci mají na svědomí stovky životů prostých Íránců. Už 18. října 2009 ve své domovské provincii Balúčistán odpálili nálož na setkání vedoucích činitelů Revolučních gard, přičemž několik vysokých důstojníků zabili a desítky dalších zranili. Revoluční gardy, páteř teheránského režimu, usoudily, že Západu není co věřit, a ajatolláh Chameneí den na to odsoudil teroristy „podporované tajnými službami některých arogantních mocností“. Teherán logicky přešla chuť jednat, díky čemuž byly málem ztracené důvody pro strašení světa íránskými jadernými zbraněmi zachráněny. Jen díky teroristům z Džandolláhu tak může Bílý dům donekonečna varovat, že Írán dál „odmítá dokázat, že jeho jaderný program je mírový“.

 

Příjemci milionů dolarů za vlády G.W. Bushe se ale stala i teroristická organizace Mudžáhedín Chalk (Lidoví mudžáhedové). Původně se kdysi aktivně účastnili protišáhovské revoluce v Íránu v roce 1979, ale jejich komunistická ideologie je brzy zavedla do střetu s vítěznými imámy. Následovaly vlny pumových útoků na kanceláře provládních politických stran, ale třeba i kina, které si vyžádaly stovky mrtvých, vesměs prostých občanů. Mudžáhedín Chalk se k těmto útokům dodnes otevřeně nepřiznala, nicméně vždy vševědoucně tvrdila, že to „byla přirozená odpověď na politický vývoj v Íránu“. Represe následovala, a tak Lidoví mudžáhedové museli prchnout do sousedního Iráku, kde se na dvacet let stali snaživými hrdlořezy Saddámova režimu. Nejenže podnikali teroristické útoky na íránském území, ale podle dostupných zdrojů se účastnili také potlačení šíitských revolt na jihu země a byli i u toho, když v mracích bojového plynu umírali Kurdové v Halabdži, což je ovšem zločin, který se často zmiňuje jako důvod Saddámova svržení.

 

Po okupaci Iráku je ale americká armáda – na rozdíl od Saddáma -- k odpovědnosti nepohnala, namísto toho jim v Iráku vrátila jejich proslulý vojenský tábor Ašraf a proměnila je ve svůj nástroj boje proti režimu v Teheránu. Z teroristů, kteří mají na svědomí odhadem kolem padesáti tisíc lidských životů – mezi nimiž bylo i mnoho Američanů a Evropanů – v Íránu ale i jinde ve světě, se tak rázem stali bojovníci za svobodu.

 

„To, že nás svět považuje za teroristy je nespravedlivé. Nechť se svět nezbavuje nejúčinnějších zbraní v boji proti náboženskému fašismu a terorismu,“ prohlásila vůdkyně Mudžáhedín Chalk Maryam Radžávíová na shromáždění v Paříži, kterého se v červnu 2008 zúčastnilo na 70 tisíc „delegátů“ z celého světa, včetně zástupců vlády USA. V lednu 2009 pak byli Lidoví Mudžáhedové vyškrtnuti ze seznamu teroristů, který si vede Evropská unie a na němž byli od roku 2002. „Nyní mohou konečně zase pracovat,“ vysvětlil pro agenturu Reuter´s bývalý britský ministr vnitra David Waddington, aniž by si zřejmě připomněl okřídlený Bushův výrok, podle něhož „každý, kdo podporuje teroristy, stává se teroristou sám.“

 

 

 

 

První bude Libanon

 

 

Válka proti Íránu tedy ve skutečnosti už započala, ovšem v míře, kterou Teherán zatím dokáže zvládat. A možná i proto je při úvahách o amerických a izraelských snahách o „změnu režimu“ v Íránu důležitá studie dlouholetého amerického velvyslance v zemích Blízkého východu Daniela Kutzera. Podle jeho názoru je pravděpodobnější, že ze všeho nejdřív Izrael nezaútočí na Írán, ale vyprovokuje „nepřátelství“ s libanonským hnutím Hizballáh a následně tento konflikt „využije jako katalyzátor a zároveň i jakési krytí proti íránským jaderným zařízením“. Kurtzer připomíná, že i tzv. druhá libanonská válka z roku 2006 vznikla z drobného incidentu, nyní by ale každičká „nicotnost mohla přerůst ve významný konflikt“ za účasti vnějších sil – jmenovitě Sýrie – což by mělo „zásadní dopady na americké zájmy a politiku v regionu“.

 

Kurtzer tím podle všeho reagoval nejen na pohraniční přestřelku, která se rozpoutala poté, co se izraelští vojáci pokusili pokácet strom na libanonském území, aby jim „nebránil ve výhledu“ (tři mrtví na libanonské straně a jeden na izraelské), ale i na opakované izraelské hrozby invazí do Libanonu, v poslední době motivované tím, že si Izrael činí nárok na naleziště zemního plynu v libanonských pobřežních vodách. „Rozpoutání války mezi Izraelem a Hizballáhem by přitom ale nemělo takřka žádné pozitivní dopady pro USA, jejichž politika má na Blízkém východě tři priority: pokus o zpomalení nebo zastavení íránského jaderného programu, stažení bojových jednotek z Iráku a úspěch blízkovýchodních mírových rozhovorů. Odhaduji však, že krize ale propukne během 12 až 18 měsíců.“

 

 

 

 

Jaké jsou tedy argumenty?

 

 

Pokud máme nejdříve zvážit argumenty proti a proti, prvním bude zcela jasně ten, který se bude týkat amerických nákladů na „třetí světovou válku“ – byly by nedozírné, a to nejen z finančního, ale i strategického pohledu, přičemž by tím Izrael zároveň riskoval zpřetrhání vztahů se svým jediným skutečným spojencem. Celý svět by byl navíc stižen ropnou krizí, která by dominovým efektem mohla vyvolávat výbuchy protiamerické a protiizraelské nespokojenosti i v dalších částech planety.

 

Za druhé, nelze vyloučit, že veškerá současná izraelská propagandistická snaha – Goldbergův text nevyjímaje – je jen bluf, který má v očích „zpracované“ izraelské veřejnosti (všechny „správné“ izraelské noviny mají pravidelnou rubriku „Íránská hrozba“) ukázat, že jejich vláda nelenoší a „bojuje za přežití Izraele“. Za situace, kdy jsou izraelské děti už od nejranějšího věku strašeny opakováním holocaustu, je to argument velmi silný. Jinými slovy, o hrozbách nelze mluvit donekonečna, je potřeba je i zhmotnit, což je ve své podstatě hloupost.

 

Za třetí, tvrzení, že Írán usiluje o druhý holocaust, je nesmyslné. „Islámská republika není žádným druhým hitlerovským Německem, obzvláště pak v přístupu k Židům,“ připomněl například prestižní americký magazín Foreign Policy. „V Íránu žije asi 30 tisíc Židů, svým postavením jsou si (na rozdíl od Arabů v Izraeli) rovni s ostatními občany a mají zaručené křeslo v parlamentu. V Íránu platí zákaz pití alkoholu, ale Židé (spolu s křesťany) ho pít smějí. Je pravda, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád a další íránští představitelé pronášejí provokativní projevy o holocaustu, ale nikdo z nich nikdy nehrozil zničením Izraele.“

 

Za čtvrté, podle expertních odhadů se íránské zásoby ropy do roku 2050 sníží natolik, že už ji nebude s to vyvážet, a je tak k jaderné energetice jaksi „existenciálně“ odsouzen. Vzhledem k tomu, že Teherán je – na rozdíl od Tel Avivu – signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a jako takový umožňuje pravidelné mezinárodní inspekce svých zařízení, je snaha o likvidaci jeho jaderného programu názornou ukázkou dvojího metru v mezinárodní politice.

 

A za páté, je tu vzdálenost. Nejbližší íránské jaderné zařízení leží asi 1600 kilometrů od Izraele a jeho letectvo má podle Jane´s Defence Weekly k dispozici jen devět tankovacích letadel, což je k vedení efektivních – tedy několikadenních -- náletů málo. Kromě toho by izraelské letectvo muselo použít vzdušný prostor Turecka, Iráku, Jordánska či Saúdské Arábie, což je ve všech případech značná komplikace, ne-li rovnou překážka. Například Turecko oznámilo, že pokud bude zneužit jeho vzdušný prostor, reakce Ankary se bude „rovnat zemětřesení“. Objevily se proto zprávy, podle nichž Izrael zaútočí ze základen v Ázerbajdžánu a Gruzii, nicméně Ázerbajdžán si svých funkčních rafinerií podle všeho cení hodně vysoko, než aby se odvažoval zapojit se do války proti íránskému sousedovi, a lze předpokládat, že gruzínský podíl na útoku by si „pohlídalo“ Rusko.

 

A jaké jsou argumenty pro válku? Není jich mnoho. Pomineme-li pouhou snahu izraelského vedení nepřipustit slabost v otázce, na níž usilovně mediálně pracuje od roku 2002 (do té doby si židovský stát totiž s islámským režimem příliš nevadily) -- tedy opravdu zastavit neexistující vojenský jaderný program -- nabízejí se vysvětlení zajímavější. Velmi alarmující například popsal Alan Sabrosky, bývalý kapitán americké námořní pěchoty, který nyní přednáší blízkovýchodní problematiku na univerzitě v Michiganu. „Izrael i USA si uvědomují, že další válka by zničila značnou část Blízkého východu a mohla by být osudnou i pro Izrael. Přinejmenším na vládní úrovni ale Izrael počítá jen s první částí této teze a druhou odmítá. Věří v pravý opak. Pokud by totiž region upadl do dostatečně velkého chaosu, mohl by Izrael využít příležitosti a etnicky očistit ´Velký Izrael´ od všech Palestinců (a možná i izraelských Arabů) a vyhnat je za své hranice do Jordánska, na Sinaj (a možná i do Libanonu). Izrael by pak zůstal netknutě židovským, přičemž jeho sousedé by byli zahlceni miliony strádajících Palestinců a ostatní země by byly zničeny válkou natolik, že by ani nemohly nic podnikat.“

 

Reálné? Konspirační? Antisemitské? Přitažené za vlasy? Těžko říci. Za situace, kdy Izrael od 70. a 80. let minulého století infiltroval a ovládl americké telekomunikační, bezpečnostní a kybernetické systémy, což neochotně přiznávají zprávy FBI, a kdy efektivně ovládá řadu volených „zástupců amerického lidu“ a podle některých údajů má i přístup k americkým jaderným kódům, je zatažení Spojených států do „třetí světové války“ ve jménu „existenciálního přežití“ Izraele možná snadnější než se zdá. Možná opravdu postačí pocit, že to bude „stát za to“.

 

 

Tereza Spencerová

 

 

 

Převzato:  http://www.literarky.cz/

 

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.