Kdo je Online

Právě přítomno: 123 hostů a žádný člen

3305020
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
790
1815
8520
2074758
42248
88338
3305020

Your IP: 3.227.254.12
2019-09-19 07:04

 

 

 

 

Legenda o založení Babylonu

 

Vydáno dne 23. 06. 2009 (374 přečtení)


Babylón neboli Brána boží (Bab-ilu) též Bábel, městský stát v jižní Mezopotámii. Jeho ruiny leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu, poblíž města al-Hillah, když řeka Eufrat, jež jím kdysi protékala, má dnes jiné koryto.

S pověstnýmim, uměle zavlažovanými, i za noci jasně osvětlenými Semiramidinými zahradami, jež již z dálky budily za Nabuchodonecara II. udiv již z několika kilometrové vzdálenosti. Byly znovuvybudovány při obnově říše i někdejší slávy Babylonu. Přičemž nádherné vysuté Semiramidiny zahrady nechal Nabuchodonecar obnovit pro svoji médskou manželku.

Pokračoval v díle svého otce, jenž při obnově říše započal obnovu zničeného Babylonů, naposledy rozbořeného asyrským vládcem. Semiramidis je legendou, jež v této verzi sáhá až do časů příchodu bytostí Lachama....

 

 

Za časů bytostí Lachama...

 

MainUFO© Zdeněk Patrick - Praha 2004

 

Semiramidin (Semiramis) příběh, zapsaný Ktésiem a později Diodorosem, je jeden z mnoha jiných, když ten o kterém právě hovoříme se dle legend měl odehrát za časů bytostí Lachama. V časech, kdy při zakládání Babylonu zářila na nebesích zcela jiná konstelace hvězd. V časech jiných východů a jiných západů. Semiramidin příběh probublal z temných dob před celoplanetární katastrofou.

 

Tehdy, na počátku lidského věku, sestoupilo z nebes do vod Eufratu vejce neobyčejné velikosti. Ze zázračného vejce, v souladu s mnohými jinými starověkými legendami, vystoupila bohyně Aštarta (Easter – Východ). Bytost v mnohém připomínající indiánskou legendu Orchanu (Orjanu), egyptskou bohyni Eset (Isis), dogonského Oga, či askalonskou bohyni Derkétu (Semiramidinu matku).

 

Není snad žádných pochyb, že se vejce obtočené hadem stalo nejen symbolem bohyně východu, ale i nového zrození1.

 

Mnohdy i symbolem příchodu Božího odpůrce - Satana. Odovozeně možného nepřítele lidstva a donátor právě vládnoucí pseudoelity, či mimozemské Entity. Přičemž nepřátelství může, jak dobře víme, vyplynout již z pouhé odlišnosti.

 

Z popisu Derkéty (Semiramidiny matky), jihoamerické Orjany2, egyptské bohyně Isis, dogonského Oga, s jistým pravdivostním rozptylem vyplývá, že sestupující entita, zřejmě prchající ze souhvězdí Siria, krátce po svém sestupu na planetu Zemi, zahajuje nad poměry rozsáhlou rozmnožovací operaci. V nevyžádané, či spíše vynucené spolupráci s domorodými muži vytváří klony, aby nakonec profitovaly v legendách, jako Velké matky neurčené části lidstva. Neurčené části... pouze do věku hystericky ochočeného policejního systému NWO, poroučejícího si (zničehož nic?) otisky dětských prstíků, skan dětských očí podpořený masovým všeplanetárním sběrem DNA, vše nasíleno urychleně postupující orwellovskou fašizaci, když nade vším špiclovským šmírováním bude kralovat šarlatově růžová čipizace.

 

V okamžiku, kdy se dílo vydaří, Velké matky mizí. Jakoby podle stejně vypracovaného scénáře. Mizí jednou provždy... V nebesích, jindy v mořské, či jezerní hlubině. Bez rozloučení a slz opouštějí své pozemské děti, když jejich ochrana z povzdálí není vyloučena.

 

Cosi tu však, jako mnohokráte v minulosti, nehraje.

 

Rybí ploutve, blány mezi prsty, vnější jemná šupinatá vrstva připomínala rybí, či ještěrčí kůži. Jakkoliv je rozptyl vzájemné podobnosti velmi široký.

 

Jedná se převážně o legendární entitu vodních Nágů, jež svými geny infikovala část domorodého obyvatelstva. S cílem geneticky zakódovat přirozený odpor k entitě, jež se zanedlouho, po vypuzení Nágů z oblasti Siria, objeví i na Zemi.

 

Legenda o bohyni Derkétě, genetickým inženýrstvím manipulujícím s geny lidstva, kdesi u města nyní nazvaného Askalon, tedy relativně nedaleko základního stanoviště padlých Anunnaki – hory Hermon a rovněž tak relativně nedaleko Bálbecké terasy – jednoho z celé sítě energetických slunečních chrámů, hovoří o časech čistě předpotopních. Období, které předcházela celá řada planetárních kataklyzmat a které ukončila "potopa", jejíž příčiny lze odvodit různě.

 

A protože jsem se ponořil příliš hluboko do legend, a nemohu psát o době, jež je popsána pouze legendami a podivnými archeologickými artefakty jinak, než s vnitřním přesvědčením a vírou v možné příznaky, potvrzuji váženému čtenáři, že historie lidstva posuzovaná utajovateli se skutečně zdá být mnohem odlišnější. A navíc si jet tak v mnohém podobná se současnou fašizoidní dvojtváří utajovatelů a možných deprivantů:

 

Před dávnými časy, na březích jezera poblíž někdejšího asyrského města Askalon měla svůj chrám bohyně Derkéta. Dávné legendy popisovaly její vzhled, jenž prý připomínal spíše rybu s lidskou hlavou, tedy entitu, jež mohla, ale také nemusela být pozůstatkem nevázaných genetických her dávných bohů.

 

Podle tohoto popisu lze askalonskou bohyni Derkétu spíše zařadit mezi entitu, jež patřila k ekvipáži padesáti démonů, žijících na dvoře vládce oceánu Abzů a pána chaldejských čarodějů pána Země i Nebe Enkiho. Původem drakona, či reptiloida.

 

Navíc byla uctívaná askalonská bohyně Derkéto prý podobná Venuši. Což je příznačným faktorem podivnosti, neboť „Lachamu“ bylo sumerské pojmenování Venuše, a navíc velmi podobné sumerskému označení 50 bytostí Lachama doprovázejících draka Enkiho.

 

Řízením bohyně lásky se Derkéta zamilovala do mladíka z lidského plemene a z nerovného vztahu se zrodila dcera. Nešťastná bohyně zahlušila lidského otce a sama se vrhla do vod jezera.

 

Což prakticky neznamenalo nic jiného, než návrat do rodného živlu. V místech kde tušíme podmořské základny této pradávné entity.

 

Když nic jiného, můžeme v souhrnu upřesnit ty oblasti, odkud tyto bytosti ve starověku operovaly.

 

Kde v tomto případě? Někdejší asyrské přímořské město Askalon se nalézá v Palestině. Mezi Gazou a Jafou (Bylo později i jedno z pěti koaličních měst filištínských. Gáza, Askalón, Ašdód, Gat a Ekrón).

 

Celý proces zamilovanosti bohyně připomíná sumerský epos popisující operaci genetického inženýrství při „Stvoření člověka“.

 

Možná proces klonování, kdy je zdroj klonu zabit a použit jako výchozí materiál pro jako materie doplněná o geny božské entity. Když po vzpouře Anunakiů, byl pro výrobu otrocké lidské rasy použit obrácený postup. Člověk byl zhotoven ze zabitého boha doplněním o pozemský materiál.

 

Cosi, co zaznamenal i Manethó, při své studiu egyptské historie, když zaznamenal i podivné hrátky mimozemské entity vytvářející, pro své zvrhlé potěšení a potřeby, celou paletu genetických zrůd.

Připomeňme si nyní nebývalou shodou okolností. Jednoho krásného dne, na zcela jiném místě, se vynořila z Erythrejského (Arabského) moře podivná bytost, jež měla dvě kůže. Vnější jemná šupinatá vrstva připomínala rybí, či ještěrčí kůži.

 

Bytost se jmenovala EA (řecky Oannes - cizinec). V noci přebýval v hlubinách Erythrejského moře (Arabské moře) ve svém podmořském paláci, aby ve dne vycházel na souš. Doprovázen svými tůze ošklivými služebníky, které Chaldejci (Sumerové) nazývali Lachemu, na souši pak vyučovat lidské bytosti.

 

Stalo se tak časech katastrofálních změn klimatu planety, kdy v mnohých oblastech byla ohrožena sama podstata přežití lidského druhu.

 

Ea (Enki) seznamoval primitivně žijící předky Sumeru s agrotechnickými lhůtami a zavlažováním při pěstování a sklízení polních plodin, seznamoval s písmem a matematickými zápisy, s uměním a jeho významem, umění stavět chrámy, předal lidem i nový morální kodex a přinesl nové zákonodárství.

 

Podivná bytost s rybí hlavou, jež nejedla lidské pokrmy, nepila podávanou vodu, nebrala příjemné dary. Její tělo připomínalo vodního tvora s ocasem, jenž vyrůstal společně s nohama. Pod rybí hlavou byla prý druhá, jež hovořila lidským hlasem.

 

Ani jeho padesát služebníků přiliš krásy nepobralo. Pozemšťanům se vůbec nepodobali. Babylonský kněz Bérósós Marduk Ball, na nějž se právě odvolávám, je bez skrupulí nazýval Annedotos (Oškliví) a Mysaros (Hnusní).

 

Podle téže legendy se Ea na noc vracel, se všemi svými služebníky, zpět do mořských hlubin, aby na druhý den opět vycházel na mořský břeh a vzdělával primitivní pozemský lid.

 

Vraťme se nyní k bohyní Derkétou opuštěnému dítěti. To zachranili holubi teplem svého peří i donášenou potravou. Opuštěné dítě nalezli pastýři a předali je královskému dozorci dobytka Simovi, jenž si děvčátko vzal za vlastní a nazval Semiramis (Holubice). Ta vyrostla v krásnou dívku, jež se zalíbila prvnímu královskému rádci Onnesovi. I požádal o její ruku a odvedl si ji do Ninive. Postupem času a shodou okolností o níž, se není třeba šířit, se zalíbila samotnému králi a požadoval na svém služebníku sliby i hrozbami, aby mu vydal Semiramis. Vystrašený a stresovaný Onnes se oběsil a Semiramis se posléze stala ženou krále Ninose a po jeho smrti i panovnicí Ninive (Z téhož lze usoudit, že Ninive bylo osídleno již předpotopních časech).

 

Aby krátce po té, co dobyla okolní svět, založila na březích Eufratu, když vysušila močály a bažiny, město Babylon.

 

Legendy odvozeně tvrdí, že první Babylon byl založen v časech před potopou a v čase potopy byla chráněn, tak jako celé Chaldejsko ochrannou kopulí, jež vydávala strašidelnou záři.

 

Z téhož pak vyplývá možné časování období, kdy byly, v určitém prostoru a času, zaznamenán pohyb bytostí, jež se nejen zcela vymykaly lidským představám o kráse, ale i obecným znalostem lidstva. Z téhož důvodu je slovo „zázrak“ jedno z nejfrektovanějších slov vystihujících nepochopitelné. Pokud není přímo použito vědeckém zaklínání veškeré pravdy o neexistenci existence. A to až do dnešních dní.

 

Hovořím-li o časování významnému výskytu Lachamu i bohyně Derkéty, pocházející z téhož plemene, pak pravděpodobně nikoli později, než je rok 4250 př. n. l. (Wooleyova potopa). Zřejmě mnohem, mnohem dříve.

Pro další orientaci v našem příběhu si pamatujme, že se Semiramis, klonovaný potomek entity vodních Nágů, s podmořskými základnami u pobřeží Askalonu, stala vládkyní Ninive. Slavného města o němž negativně hovoří starozákonní texty. Města, jež byla ve válce Démónů zničeno jako jedno z prvních. A to tak důkladně, že do dnešních dní nebylo vůbec nalezeno. Z téhož poznatku vyplývá, že v časech založení Babylonu, bylo Ninive funkčním městským státem.

 

Odvozeně lze kalkulovat, že ochranný kruh kolem jedinečného nagovského klonu Semiramis, ztratil své kouzlo v časech konce Ninive i prvního Babylonu. Z téhož lze fabulovat i nastalé problémy entity Lachamu. Téže, jež byla doma na Lachamu (Venuši) v časech, před planetární katastrofou, kdy byl zničen i život na Lachmu (Marsu).

 

Kdy se tak stalo?

 

Kdysi, na počátku věků, za úsvitu současného lidstva, kdy Annunaki vystupovali a sestupovali z nebes, aby si odpočinuli po namáhavé cestě vesmírným praoceánem Absú. V čase vysublimování nové energetické sítě a nasílených časových vektorech prostoru i Bab ili – Brána bohů. Právě v těchto místech byly založeny základní kameny nebes – prvního Babylonu. Aby krátce po vypuknutí daemonské války, v důsledku planetární katastrofy byly, až na příslušné legendy, vymazány veškeré části souhrnné lidské paměti. Stalo se tak v časech pádů jisté části Strážců nebes a věku obřích vládců, Nephilim - Anunaki.

 

Poznámky pod čarou:

 

nového zrození1

 

Zvláště u Slávů je tento symbol nového zrození stále funkční (viz lidové pojetí velikonoc v podobě malovaných kraslic a předávání životní energie vrbovými proutky), když římsko katolická církev německého jazyka vymyslela přijatelné a tedy i tolerované Cover Story. Stejné symboly lze nalézt i při Bacchusových mystériích, v druidských posvátných ozdobách. Stejný symbol lze vyhledat v čínské i japonské tradici.

 

Orjana2 (Orchana)

 

Podle legendy jihoamerických Indiánů, na počátků časů sestoupila ve zlaté vesmírné lodi z hvězd bytost jménem Orjana (Orchana), aby se stala pramátí obyvatel Země. Orjana měla na rukou pouze čtyři prsty spojené plovací blánou. Pramáti Orjana porodila sedmdesát pozemských dětí, aby se krátce poté opět vrátila zpět ke hvězdám.

 

Askalon

 

Po totálním vyhubení „filištínských“ přidělil hebrejský Josue Askalon pokolení Judovu. Je to místo, kde Samson zabil 30 Askalonitů. [Askalón].

 

Sirius Alfa… Hvězda všech Slávů - Hviezdoslava (princezna se zlatou hvězdou na čele)

 

… Nejjasnější hvězda oblohy se nachází v souhvězdí Velkého psa – Canopus

 

Sírius je dvojhvězda, slabší hvězda objevená v roce 1862 Alvenem Grahamem Clarkem, byla prvním známým trpaslíkem a tento příklad bílého trpaslíka, který je průvodcem Siria můžeme spatřit pouze ve velkých dalekohledech, protože je to velmi slabě svítící hvězdička. Jeho střední hustota je 400000 g/cm3! Jeden krychlový centimetr látky z nichž je složen bílý trpaslík, Sirius B, váží 400 kilogramů. Existence Siria C? Věda o něm nic neví a o planetách jak by smet. Vzdálenost Siria-2, 7 parseků. Sirius B je bílý trpaslík mající poloměr pouhých 2,1 procenta poloměru Slunce, neboli třicet tisíc kilometrů, což je 2,5 x více než průměr Země. Sírius B je oproti Síriu A poměrně starší hvězda, blížící se ke svému konci. Bílý trpaslík vznikne z hvězdy o zcela určitém poloměru – viz astronomie. Vlivem obrovského vnějšího tlaku začne hvězda kolabovat, vzniknou jaderné reakce, při nichž vznikají těžké prvky. Řetězová reakce se zastaví u železa. Přeměnou prvků v železo nastává gravitační kolaps, hvězda se hroutí do sebe. Vzniklé železo se liší od pozemského. Neutrony jsou silně zhuštěné, z normální hvězdy vzniká supernova jejíž vznik doprovází oslňující záření. Poslední fáze – vznik bílého trpaslíka.

 

Použitá iteratura:

Za sedmi divy světa

Vojtěch Zamarovský

nakladatelství Albatros Praha 1986

 

Převzato:  http://smit.wz.cz/zrcadlo/

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.