Kdo je Online

Právě přítomno: 195 hostů a žádný člen

3298060
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1560
1484
15048
2054518
35288
88338
3298060

Your IP: 34.226.234.20
2019-09-15 14:34

 

 

Zkáza a katastrofy v Apokalypse

  

Zabýváme-li se textem Apokalypsy, nabudeme zprvu nejspíše dojmu, že „negativní“ obrazy zkázy a katastrof převažují nad pozitivními. Teprve při podrobnějším pohledu se ukazuje, že tornu tak ve skutečnosti není.

Častější jsou totiž obrazy pokroku světa, přemožení zkázy, budoucnosti lidstva ve sjednocení s Bohem. Pohleďme třeba jen na závěrečný obraz Apokalypsy ve 21. a 22. kapitole —mluví se tam o „Novém Jeruzalémě“, tedy o budoucím stavu, v němž budou lidstvo a země opět plně sjednoceny s Bohem, jako byly na počátku. V jistém smyslu se tu na vyšší úrovni navrací obraz z počátku Bible zatímco na počátku byl Bohem stvořený ráj, stojí na konci „město“, které představuje společné dílo Boha i člověka.

Ráj je stav země a lidstva, který v prapočátku vyplynul z Boží bytosti a z tvůrčí síly. „Nový Jeruzalém“ na konci vývoje odpovídá tomuto prvotnímu stavu, nyní však spoluvytvořenému člověkem. V protikladu k rajské, člověkem nedotčené přírodě pochází město z činnosti člověka. Apokalypsa vede zkázou, ale míří zjevně k tomuto budoucímu stavu, který má povstat z událostí zkázy jako zářné završení vývoje lidstva.

Obraz Nového Jeruzaléma je závěr a vyvrcholení celé vývojové řady „pozitivních“ obrazů, která ústí do tohoto závěrečného obrazu. Za všechny tyto pozitivní obrazy si můžeme jmenovat třeba „vidění trůnu“ — zjevení Božství jako tvůrčí moci všehomíra (ve 4. kapitole), „bíle oděný zástup“ těch, kdo prošli bolestí a utrpením a tyto zkoušky přemohli (v 7. kapitole), zjevení kosmické ženy oděné sluncem, ověnčené dvanácti hvězdami, s měsícem pod nohama, která porodí božské dítě v lidské duši (ve 12. kapitole), nebo vítězství Michaela nad drakem (rovněž ve 12. kapitole).

Jak se bude lidstvo, které zcela přivyklo pozemským poměrům, moci zase přiblížit skutečnosti duchovního světa a tím i své vlastní budoucnosti? Jak bude lidstvo, zapletené do tenat pozemskosti, moci dojít znovuspojení s Bohem? Apokalypsa nám už v první kapitole ukazuje, že cesta k tomu vede jedině skrze smrt a zánik, po nichž následuje zmrtvýchvstání a nový počátek. Jako člověk na konci života prožívá zánik, katastrofu, tím ale též „apokalypsu“, tak celé lidstvo prožívá prostřednictvím katastrof a událostí zkázy odhalení skutečnosti duchovního světa a duchových bytostí.

 

Události, které se nám jeví jako zkáza, katastrofa, zničení pozemského jsoucna, z uvedeného hlediska nemohou být Božím trestem nebo výlevem Božího hněvu. Naopak — v těchto událostech, které vedou ke skutečnému přiblížení lidstva a země Bohu, působí Boží láska. Bůh povznáší lidstvo opět k sobě, aby bylo schopno své vlastní budoucnosti. To je však možno jen cestou skrze prožitou smrt. Jako trest to vnímají jen lidé, kteří se nechtějí vzdát hmotných statků a odmítají proměnu k vyššímu bytí. Pro ostatní je apokalyptické dění zkouškou, jak daleko sahá jejich vůle k proměně.

 

Kristus je přítomen v každé jednotlivé lidské duši a spoluprožívá její drobné smrti a zmrtvýchvstání. Všechny radosti a všechny strasti nese Kristus spolu s námi; spolu s námi prožívá, raduje se a trpí. Je-li tornu skutečně tak, dostávají zkázyplné scenérie Apokalypsy zcela nový rozměr; musíme si totiž představit, že v tomto případě Kristus ve všem zůstává spojen s lidmi, kterými smýká apokalyptický osud, že s nimi ve všem žije i trpí.

 

Probádá-li člověk přírodní zákony, stane se jejich vykonavatelem. Přijme je do svého ducha a stane se tak spolutvůrcem přírody. S duchovními zákony tomu není jinak. Světu je určeno, aby se rozvinul podle duchovních zákonitostí, jako v přírodě samotné spočívají důvody toho, že se utváří podle zákonů přírodních. A stejně jako se člověk stane vhodným spolutvůrcem přírody jen tehdy, získá-li si vědomosti o přírodních zákonech, může být činný v duchovním životě pouze uvědomováním si duchovních zákonů. Nevíme-li nic o zákonech kyslíku a vodíku, nemůžeme se zúčastnit způsobu, jak se slučují. Svůj lidský úkol splníme teprve tím, že usilujeme o vědění a poznání přírodních zákonů. Ty by existovaly a platily i bez našeho poznání. Ale bez tohoto našeho poznání by nás příroda pominula. Setrvali bychom v matném vědomí bez vlastní vůle jako pouhé nástroje jejího tvoření.

 

Také velké duchovní zákony by působily ve světě bez našeho poznání. Na pravdivosti apokalypsy se nic nezmění, i kdyby ji nikdy žádný člověk nepochopil, právě tak jako by se nic nezměnilo na pravdivosti o slučování chemických látek, i kdyby o tom nikdo nikdy nic nevěděl. Avšak do rukou člověka je vloženo, aby se svému božskému cíli zachováváním těchto zákonů přibližoval. Světlo, které se božskou silou zjevuje ve světě, má svítit do jeho duše. V tomto nejvyšším smyslu má člověk chápat svůj vztah k Bohu jako vztah dítěte k otci. Otec si nenechá své vědomosti pro sebe, nýbrž sdělí je dítěti, aby se samo vyvinulo ve smyslu těchto vědomostí.

Dítě by jistě stárnulo i tehdy, kdyby se o zákony nestaralo a nečinně přihlíželo tomu, jak otec jedná. Nevyvinulo by se však. Otcovská láska spočívá v tom, že dává dítěti vyvinout se správně. A Boží láska k člověku spočívá vtom, že se božská vůle zjevuje v lidské duši. Bůh povolal člověka k tomu, aby se stal dokonalým. Bůh nejen tvoří, ale také se zjevuje; a člověk má dobrovolně učinit zjevení Boží popudem své vůle. Co se má stát, to je ovšem předurčeno od samého počátku. Ale zároveň je předurčeno, že člověk má zjevení Boží vykonat. Bůh jednání člověka ze svého plánu vývoje světa nevyloučil, nýbrž je od počátku do něj zahrnul.

 

Zhroucení zevně stabilního stavu totiž bylo způsobeno jeho

vnitřní nestabilitou.

 

Jakkoli ohromující a nesmírná mohou být odhalení na poli lidského osudu, ve tkáni společenství nebo v oblasti vědy, nejnesmírnější jsou odhalení Boží. Zatímco všechna ostatní odhalení jsou jen dílčími zjeveními pravdy všehomíra, v odhalení Božím se zjevuje Pravda ve své celistvosti, byť možná ještě zahalená spoustou závojů. V obou případech zjevuje Bůh —v prvním zjevuje své dílo, ve druhém však zjevuje sám sebe.

Jako rodiče, kteří nemohou tážícímu se dítěti vysvětlit vždy celou pravdu do podrobností a musí proto odpovídat zjednodušeně a obrazně, nemůže ani Bůh zjevit člověku více, než je člověk schopen přijmout. Nejvýrazněji to platí právě pro Boží sebezjevení — kdyby se Bůh člověku zjevil nepřiměřeným způsobem, nebyl by člověk schopen identifikovat ho jako Boha. Vývoj Božího zjevení je tedy v nejužší souvislosti s vývojem poznávacích schopností člověka. V nejstarších dobách lidského pokolení člověk vnímal božský i pozemský svět jako jeden celek; duchově i hmotné bytosti se rovnocenně hemžily před jeho zraky a nebylo nutno je odlišovat. Tento dávný stav lidského vědomí sahá do dob daleko před počátkem historie. Nemáme o něm žádné přímé doklady,

 

Čím jistěji a přesněji člověk vnímal pozemský svět, tím více slábly jeho přímé vjemy duchovní skutečnosti. Bytosti božského světa už neběhaly mezi lidmi, ale skryly se do pozadí jevů, dějů a událostí. Na místo zřené podoby bohů a duchů nastoupily představy, které sice byly odvozeny z dávných vjemů, ale stále postupujícím zpozemšťováním přestaly odpovídat božské skutečnosti. Zatímco dříve se duchové projevovali jako praobrazy toho, oč se starali, udělalo z nich pozdější lidstvo vládce nebo služebníky pozemských bytostí a věcí; zatímco dávní lidé vnímali podobnost mezi nejvyšším Bohem a člověkem, nahradila tento vjem nyní představa, že Bůh vypadá jako člověk.

Představa božstva se tedy vzdálila božstvům samotným. Jen málokteří si uvědomovali, že obrazy bohů jsou toliko prvním ukazatelem na dlouhé cestě k Duchu; většina je považovala za věrné podobizny. Tím se ovšem bohové stali zaměnitelnými s pozemskými postavami, jejichž podobu nesli — bůh zobrazovaný jako člověk mohl být zaměněn s člověkem, duch v podobě vlka mohl být zaměněn s obyčejným vlkem.

 

Propast, která se začala otvírat mezi lidskou představou božstva a skutečným božským jsoucnem, dosahuje v tomto okamžiku největší možné šířky i hloubky. Člověk je Bohu nesmírně vzdálen, není si toho však vědom. Kdo na lidské vzdálení od Boha poukazuje, vypadá jako blázen nebo lhář, ba co víc — protože bere lidem jistotu Boží blízkosti, je nebezpečný rozvraceč, rozkolník a kacíř. Prolitá krev proroků, mystiků a reformátorů svědčí o tom, že i pro duchovně nejvyspělejší osobnosti je takřka nemožné dovést lidstvo blíže Bohu.

 

. Máš jméno co živá bytost, ale věz, že ty jsi mrtev. Budiž bdícím a posilni v sobě to, co by jinak také zemřelo, neboť jsem nenalezl tvé skutky naplněné životem před Bohem.“ (Zj 3,1—2) Zde je důležitý poukaz na smrt jako na moc, která prostupuje celý život. Má však člověka učinit bdícím. Skutečně je vědomí dnešního Člověka zprvu omezeno na znalosti neživého světa. Zákony tohoto světa je člověk s to jasně uchopit a technika, která je dnes všudypřítomným prvkem života, nás vychovává k bdělosti, neboť nebdíme-li, buď technika nefunguje, nebo následuje nezdar, nehoda či smrt. Člověk však žije v nebezpečí, že ztratí souvislost s duchovním jádrem vlastní existence. Tuto stránku má v sobě posílit, aby nesdílela osud smrti, která musí nutně prodchnout ostatní život. Oslovení sardské obce naznačuje, že člověk má najít tvůrčí sílu Božího ducha a spojení s duchovními silami vesmíru.

 

Začněme však v obrazu ženy oděné sluncem, mající měsíc pod nohama a věnec dvanácti hvězd kolem hlavy. Má porodit syna. Lidská duše, rozumí-li sama sobě, se může v dnešní době skutečně poznat jako bytost, která nepochází z pozemského světa, ale z duchovního vesmíru, a je obdarována duchovními vesmírnými silami. Zvířetník, nebo jinými slovy andělské hierarchie v něm působící, obdarovávají člověka myšlením, slunce cítěním a z měsíčních sil pochází lidská vůle. Duševní síly, chápané zároveň jako vesmírné, se nyní mají dostat pod vedení aktivních, mužských sil, zobrazených synem kosmické ženy. O něm se říká, že má pást národy železnou berlou — obraz toho, že lidské já, které se opírá o železo v krvi, má vést člověka ze závislosti na pokrevním příbuzenství. Ne že by příslušnost k rodině či národnost neměla už žádnou hodnotu, ale má se stát jen duševním odstínem všeobecného lidství. Tím máme před sebou určitý ideál směrodatný pro soukromý i veřejný život. Ideál by nebyl pravým svobodně uchopeným ideálem, kdyby byl hned všeobecně uznán. Božská moudrost, řídící běh světa, dovolila proto vystoupení odpůrčích mocností, aby lidským duším při uchopení ideálu kladly odpor. Teprve po přemožení tohoto odporu bude mít ideál dostatečnou sílu. Není to pohodlná pravda, je to však pravda, která může probudit nejlepší stránky naší vůle. Jednou z těchto odpůrčích bytostí je zvíře se dvěma rohy, falešný prorok. Vypadá jako beránek, ale hovoří jako drak. „A nutí všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si udělali na pravou ruku nebo na čelo cejch. A nikdo nesmí kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem toho zvířete nebo číslem jeho jména. Zde hovoří moudrost. Kdo má rozum, ať hledá smysl čísla tohoto zvířete, neboť je to číslo člověka. Toto číslo je šest set šedesát šest.“ (Zj 13, 16—18) Číslo 666 má různé aspekty.

 

Zde se spokojíme s jedním z nich, o kterém hovořil už kabalista Agrippa z Nettesheimu (1486—1535). Podle kabalistické tradice použil číselnou hodnotu hebrejských hlásek a řadil po sobě 400 200 6 60. (Hebrejská abeceda nemá hlásku s hodnotou 600.) Hlásky T R V S, odpovídající uvedené číselné hodnotě, se čtou hebrejsky zprava doleva a po doplnění samohláskami vytvářejí jméno Sórat (dlouhé Ó se v hebrejštině zapisuje pomocí písmene V), označující mocnou odpůrčí bytost, slunečního démona. 400 200 6 60

TAU REŠ VAV SAMECH

Čteno zprava doleva: SÓRAT. K této tradici připojil další důležitý aspekt Rudolf Steiner: Čtyři hlásky S V R T označují zároveň články lidské bytosti. S znamená fyzické tělo, V éterné tělo, 1? astrální tělo a T pozemské (nižší) jáství. Čtenář si může tuto souvislost oživit, pokusí-li se prožít hlásky jako hnutí duše. S lze prožít jako stahující nebo ztvrzující sílu, V jako vylévající se sílu, R jako sílu, která připomíná duševní vzrušení, a T je gesto, které něco uzavírá a rozhoduje. Jméno Sórat, svůdce člověka, skutečně označuje člověka samého, ale člověka, který zná jako nejvyšší princip pouze pozemské ego, opírající se o tři nižší tělesné schrány. Takový člověk musí odmítnout všechno, co vede k duchovnímu vývoji, musí být nepřítelem duše ve smyslu duše obdarované vesmírnými silami.

 

Apokalyptické zvíře ve dvacátém století

 

Darwinova kniha o původu druhů, ve které se objevila myšlenka evoluce, znamenala ve své době významný pokrok přírodních věd. Poprvé bylo možné vědecky vysvětlit příbuzenské vztahy v říši rostlin a zvířat a později zahrnout i člověka. V Darwinově době však bylo možné podat myšlenku evoluce jen v materialistické podobě. Ještě dlouho poté existovala pouze volba buď přijmout evoluci v této formě, nebo ji odmítnout. Dnes se vyvinuly přírodní i duchovní vědy do té míry, že lze spojit evoluci s duchovním názorem na svět, který nakonec teprve v úplnosti vědecké nálezy vysvětluje. Darwin a jeho následovníci potřebovali jako motor evoluce boj o přežití. Tato myšlenka prošla pak ve dvacátém století zvláštní proměnou. Stala se základem dvou ideologií, které potom vedly k hrozným společenským poměrům, k válkám a k masovému vyvražďování lidí. Je to jednak komunismus a jednak nacismus. Oběma ideologiím je společné to, že vystupovaly s velkým nátlakem a vyžadovaly, aby byly přijaty s emocionálním zápalem. Ten pak vedl jejich přívržence stále blíž k moci. Tyto ideologie roztřídily lidi — podobně jako čich — do jednoduchých kategorií: buď — anebo! V

tom poznáváme stopy apokalyptického zvířete. Komunismus se vědomě odvolával na materialistickou vědu a její evoluční učení. Byl jejím nejdůslednějším systémem. Boj o přežití jednotlivých zvířecích exemplářů se v lidském společenství na základě vývoje ekonomických poměrů proměnil v třídní boj, který byl korunován vítěznou komunistickou revolucí. Nemusím se zde o tom rozepisovat. Tyto skutečnosti jsou až příliš dobře známé. Připomněl bych jen to, že člověk byl zredukován na vykonavatele výrobních plánů s několika duchovními potřebami, které však za něj určila strana. Osobnost se nemohla projevit samostatným myšlením, ale jen nadšeným následováním všemoudrosti strany. (Následky jsou patné dodnes v deformovaném myšlení a postoji lidí) V praxi to byla „moudrost“ toho, který se ve straně uměl nejvíc prosadit a vytlačit soupeře. Hrozným příkladem jsou Stalinovy čistky z let 1933 až 1937, které měly za účel úplné zlomení osobního svědomí. U nacismu není na první pohled zřejmé, že stavěl na podobných základech, neboť jeho učení bylo ozdobeno různými mýtickými prvky. Ideologický původ nacismu nacházíme u cisterciáckého mnicha Jörga Lanze z Liebenfelsu. Požadoval nové šlechtění árijské rasy a vymýcení všech cizích dědičných prvků, hlavně židovských, které tuto rasu kazí. Účelem tohoto šlechtění nebylo nic menšího, než navrátit příslušníkům árijské rasy jasnozřivost prostřednictvím očištění krve. V Hitlerovi si tato ideologie našla vykonavatele, který se cítil povolán a opatřen úkolem samou Prozřetelností. Ani o Hitlerovi se zde nebudeme rozepisovat. Věc je poměrně složitá. Ale chtěl bych opět připomenout jeden důležitý rys. Hitler uměl hrát na národní vášně Němců. Měl skutečně „nos“ na to, aby masy oslovoval tématy, která dokázala vyprovokovat emoční výbuchy lidí. Ti pak měli pocit, jako by jim Hitler hluboce rozuměl a uhodl jejich nejtajnější přání. Prostřednictvím národních vášní však vlastně oslovoval pohlavní pudy, které jsou s nimi úzce spojeny. Hitler byl přesvědčen, že německý národ nebo germánská rasa má velké poslání, a proto musí zvítězit nad každým nepřítelem. Když potom zjistil, že německý národ v boji o přežití podlehl nepřátelům, chtěl ho sám úplně vyvraždit, neboť takový slabý národ nemá už žádné oprávnění žít dál. Tady vidíme démonickou proměnu darwinistických myšlenek. V komunismu a nacismu máme před sebou určitou polaritu, v níž poznáváme dvě stránky působení apokalyptického zvířete. V komunismu je to spíš stránka myšlení, které se však zcela omezuje na hmotný svět a tím nakonec propadne instinktům. V nacismu jsou instinkty oslovovány přímo a následně se zdobí zdánlivě logickými myšlenkami. Tyto dva ideologické systémy na sebe narazily během druhé světové války a nepředstavitelným způsobem znásobily utrpení a oběti lidí. Dnes jejich hrůzy pominuly, nelze však říci, že by už vymizel jejich předpoklad, myšlenka boje o přežití. V této souvislosti je významný jeden postřeh. Druhá světová válka způsobila kromě všech hrůz také ohromný rozmach techniky. Už příprava na válku soustředila celý průmysl na výrobu válečného materiálu. Inženýři vyvinuli nové výkonné  tanky a letadla. Za války pak byly v Německu vyrobeny první balistické rakety. Ve Spojených státech zhotovili první atomovou bombu (Nebyli ovšem jediní a první) a Britové měli už na začátku války počítač na dešifrování německých tajných kódů. Tzv. studená válka v druhé polovině století přidala mimo jiné ponorky s jaderným pohonem, satelity a kosmické stanice s dokonalým dozorem nad celou zemí a počítačovou techniku se vším, co dnes známe — také internet vznikl z vojenských potřeb. Je vidět, že studená válka jako zvláštní podoba boje o přežití vyburcovala národy k největším vědeckým a hospodářským výkonům.

Dnes se tato myšlenka ukazuje ještě v jiném rouchu, v tržním hospodářství. Boj o přežití dnes

probíhá mezi podniky a vede se na třech trzích: na trhu zboží, práce a kapitálu. Vznikla nová ideologie investiční hodnoty podniku — v zájmu zvýšení své investiční hodnoty musí být podnik schopen prosadit se na všech třech trzích. Musí prodávat své zboží výhodněji než konkurence, musí přitahovat nejlepší pracovní síly a kapitál. Na první pohled se to nezdá ani tak zlé, protože to vybízí průmysl k dobrým výkonům. Při všestranném pohledu na věc se však ukazuje její nelidská, zvířecí tvář.

Na trhu zboží se musí podnik prosadit výhodnějšími obchody. Není vůbec řečeno, jestli je zboží kvalitní nebo šunt. Vyrábí se mnoho dobrého zboží, ale zároveň nesmírně mnoho zboží, které člověk nepotřebuje, nebo které mu dokonce škodí. Myslím zde hlavně na děti. Boj o podíly na trhu se vede hlavně reklamou, která často nabývá nechutných forem oslovujících nejnižší pudy a neustále tvrdí, že k uspokojivému životu stačí hmotný požitek. Podniky se musí také snažit o minimalizaci nákladů. Proto nahrazují člověka stroji nebo lacinější výrobní silou z rozvojových zemí a snaží se přebírat co nejméně sociální odpovědnosti za své zaměstnance. To všechno vede k duchovnímu a sociálnímu zbídačování. Málokdo pociťuje, že samotný pojem trh práce je nelidský. Musíme-li prodávat svou pracovní sílu, musíme prodávat sebe a jsme otroky. To se různým způsobem zakrývá, třeba dobrým platem, ale nevědomky vládne na trhu práce strach, že přijdeme o místo nebo že zůstaneme bez práce se všemi deprimujícími příznaky. Kdo má zaměstnání, pracuje proto často přes čas, v případě nemoci se neodvažuje pořádně doléčit a neustále se zaměstnává problémy své práce, jen aby „přežil“. Nejnovější studie ukazují, že takový život, týkající se všech vrstev zaměstnanců až k nejvyšším manažerům, způsobuje miliardové ztráty zneužíváním léků a podobných prostředků. Přitažlivost podniku na trhu kapitálu znamená, že hlavním motorem hospodářství není uspokojování skutečné poptávky lidí, vyplývající ze samotného člověka (poptávku lze i uměle vyvolat), ale osobní zisk, neboť akcionář investuje tam, kde si slibuje největší nárůst peněz.

Dnešní ideologie se liší od předchozích tím, že nelze ukázat na diktátora. Je úplně anonymní a působí uvnitř celého dnešního života. Ani akcionář nemůže vybočit z pravidel kapitálového trhu a je jeho otrokem. „Nikdo nesmí kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem zvířete nebo číslem jeho jména.“ (Kódy na zboží s číslem 666. Další daleko důkladnější bude čipování, dnes zvířat, zítra lidí) Tím spíše je třeba poznat, že jde o myšlenky, které však jsou s to člověka úplně zotročit a svést na scestí. Apokalyptické zvíře se dvěma rohy působí i dnes. (Plány k totálnímu zotročení jsou zakomponované a dnes prosazovaní v globálním hnutí tajných organizací za kterými jsou Illumináti a jejich realizace nastolením „Nového světového řádu“)

 

Fyziologie svobody

Působení falešného proroka nám má klást odpor, abychom se vědomě spojili s ideálem člověka. Hlavním prostředkem tohoto odpůrce člověka je zkrat mezi myšlením a osobními emocemi, které pocházejí z čichu a dávají myšlení instinktivní, zvířecí ráz. Tam musí Člověk začít a přerušit tento zkrat. Popsané myšlení se pohybuje v kategoriích „buď — anebo“. Má však v sobě i významný zárodek lidské budoucnosti. Co kdybychom neuměli rozlišit dobro a zlo?  (Myslím si, že už ani nedokážeme dobro a zlo rozlišit) Začínáme-li posuzovat své zážitky podle toho, co je na nich podstatné a co ne, začínáme v sobě tvořit nový smysl. Co je podstatné a co ne, to nezávisí na nás, na naší zálibě či odporu. Nezávisí to ani na našich zájmech či osobních omezenostech. Časem začneme vnímat podstatu věcí, které se nám zjeví ve své opravdové hodnotě. Myšlenky se stanou nádobou čisté pravdy a duše se začne cítit spřízněná s kosmickou ženou. Když později k rozlišení podstatného od nepodstatného připojíme správné ohodnocení toho, co se nám zjevuje, tedy úctu k pravdě a odpor k nepravdě, a když se dále budeme snažit vědomě řídit své duševní síly a vnímat všude zárodky dobra, stane se z bodu na čele, kde sídlí nejjasnější vědomí, ohnisko svobody. (velice důležité znamení!) Potom bude člověk moci vnímat hodnotu svých myšlenek pro celek světa.

K takovým myšlenkám řekne srdce rádo své „ano“. Připojuje osobní zkušenosti i nadšení a rozhodnost k činu, ale tyto emoce už nevyplývají z instinktu, nýbrž ze svobodné odevzdanosti srdce. Takový člověk je opravdu svobodnou osobností a úplným opakem člověka označeného cejchem nebo číslem apokalyptického zvířete. Na jeho čele, jako na čele 144 tisíců na hoře Sión, září pečeť Beránka Božího, který nakonec zvíře překoná. Sedmá polnice, která začíná obrazem kosmické ženy, končí záhadným obrazem: na oblacích přichází Syn člověka, aby požal zemi. Hrozny na vinici země se sklízejí a za městem lisují. Z lisu vytéká krev, která sahá až po uzdy koní na vzdálenost tisíc šest set honů.

Co to znamená?

Budoucnost světa závisí na svobodné vůli člověka. Tím, zda budeme následovat apokalyptické zvíře nebo Beránka Božího, rozhodneme o tom, jakou úrodu přineseme ze země do duchovního světa. Úroda země dozraje v podobě chleba a vína. Konečný obraz krve, která vytéká z lisu a dosahuje až po uzdy koní, tuto skutečnost doplňuje. Kůň představuje v jazyce Apokalyptika určitou stránku inteligence. Myšlenky mají svůj obsah samy od sebe, ale člověk je váže k sobě podle osobních kritérií. Může přitom jít za pravdou nebo sledovat pouze osobní cíle. Může použít logiky shodující se se skutečností nebo logiky omezených osobních záměrů. Kůň — asociativní síla inteligence — potřebuje uzdu, aby došel ke správnému cíli. Vzdálenost, na kterou dosahuje krev až po uzdy koní, bychom ušli za tři a půl dne nepřetržité chůze. To je doba, ve které má člověk po smrti kolem sebe obrazy uplynulého života a chápe jejich hodnotu pro celek světa. O tom živě svědčí zážitky učiněné v blízkosti smrti, jichž je dnes zaznamenáno velké množství. Logika posmrtného života dává našim myšlenkám pravý směr. Je zároveň osobní i všeobecná. Takovým myšlením člověk překoná apokalyptické zvíře a přinese z pozemského bytí pravou úrodu.

 

V tom spočívá úkol naší doby.

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.