Kdo je Online

Právě přítomno: 109 hostů a žádný člen

3300896
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
390
1714
4396
2074758
38124
88338
3300896

Your IP: 3.227.233.55
2019-09-17 04:59

 

 

 

 

Výpady do jiných realit

 

 

 

 

09.02.2009

 

 

V hodině fyziky se dozvíme, že „realita" není nic jiného než iluze, „zamrzlá" energie. Někteří to tvr­dili již před stoletími.

Nepatrné pohybující se záporně nabité elektro­ny a kladné nebo neutrální částice energie či jád­ra vytvářejí v rovnovážném stavu atomy, které se spojují do molekul a tvoří viditelnou hmotu. Pomocí technických zařízení je dnes možné existenci těchto maličkých uzlíků energie dokázat a zobrazit jejich strukturu. Ačkoliv se vzájemně nedotýkají, vytvá­řejí hmotný pozemský svět.

Pokud bychom se scvrkli na velikost elektronu, byl by pro nás nejbližší atom stejné molekuly vzdá­lený jako nějaká hvězda. Protože jsme ale nekoneč­ně větší než elektrony a atomy, musí nám připadat jako pevná hmota.

Stránky této knihy vyhlížejí jako něco pevného. Jestliže jimi pronikne nějaký předmět, roztrhnou se. Pokud uděláme totéž s cigaretovým kouřem, ne­stane se nic podobného, protože molekuly jsou od sebe vzdálenější, a proto jsou propustnější.

Židle, na níž sedíme, se skládá z mnoha miliard molekul, jež jsou složeny z ještě daleko vyššího poč­tu atomů. Každá buňka našeho těla obsahuje neko­nečně mnoho atomů a molekul. Při určitém vzájem­ném uspořádání energie a frekvence našich atomů a atomů židle by se mohlo stát, že by se vzájemně promíchaly a my bychom židlí propadli jako před­mět cigaretovým kouřem.

U astrálních těl jsou takové průniky něčím zcela samozřejmým. Já sám jsem zažil něco podobného a nikdy na to nezapomenu. Když jsem se chtěl pravou rukou dotknout podlahy vedle postele, pronikl jsem do prázdnoty, jako by podlaha byla z másla. Okamžitě jsem si uvědomil, že se mi to nezdá.

Tyto bizarní situace vznikají, pokud se setká tří­rozměrná hmota - fyzikální realita - s nefyzikálním astrálním tělem. Je to celkem pochopitelné, pokud do našeho chápání světa zapojíme i nadřazené rea­lity. Frekvenční vzor hypotetických nefyzikálních energií sídlí na druhé straně elektromagnetického vlnového spektra, ve vyšším rozměru. Z toho vyplý­vá, že astrální pseudoruka, která se skládá z více-frekvenční energie, nutně pronikne podlahou s niž­ší frekvencí, aniž by přitom ruka či podlaha utrpěly nějakou újmu.

Naše realita se zakládá na tom, co jsme schopni zachytit svými pěti „normálními" smysly. Jakmile se něčeho dotkneme nebo to pocítíme, tvrdíme, že to existuje a je reálné. Ve skutečnosti ale vnímáme pouze malou část. V každém okamžiku jsme vysta­veni množství elektromagnetických vln, které sice nemůžeme vidět, ale můžeme je prokázat pomocí televize nebo rozhlasu přeměnou na zvukové vlny nebo obraz. S hypotetickými vlnami z druhé strany elektromagnetického vlnového spektra je to jinak, kvůli jejich jinému fyzikálnímu charakteru je ne­můžeme zachytit. V některém druhu hyperspektra by mohly být specifické „frekvence" pro parapsy­chologické jevy - telepatii, předvídání, psychokinezi atd. -, ale také pro časové anomálie. K lepšímu pochopení použijeme analogii.

V každé kapce vody se pohybují tisíce mikrosko­pických bytůstek. Nemůžeme je vidět, ochutnat ani cítit. Ale již pomocí jednoduchého mikroskopu se nám podaří do jejich světa proniknout, prozkoumat jejich „osobní" sféru, aniž by si všimly naší přítom­nosti.

Náš svět, který je tak odlišný od jejich, je jim navždy uzavřen. Nikdy si neuvědomí, že jsou sou­částí daleko rozsáhlejšího systému.

I náš svět by mohl být částí něčeho mnohem vět­šího, s jinými rozměry, něčeho, před čím musí náš rozum kapitulovat.

Toto něco by mohlo mít energetickou strukturu, jejíž frekvence se od našeho elektromagnetického vlnového spektra radikálně liší. V takové struktuře může žít inteligence, která je pro nás stejně nepo­chopitelná jako náš svět pro mikroby.

Je možné, že bytosti z nadřazených rozměrů vy­volávají v našem světě mnoho „přirozených" a „anomálních" jevů, pokud je mezi těmito pojmy vůbec nějaký rozdíl.

 

 

 

 

Výpady do jiných realit

 

 

„My lidé si myslíme, že se skládáme z ,pevné hmoty'. Ve skutečnosti je fyzické tělo konečným produktem tajuplných informačních polí, které formují naše tělo jako i všechnu hmotu."

 

 

 

 

ITZAK BENTOV

 

 

„Městem otřásla ohromná exploze. Vyvolala ne­popsatelný chaos. Zkázu nejvyššího stupně. Nachá­zel jsem se uprostřed inferna, v rozžhaveném pekle obklopeném mořem plamenů. Nebylo úniku. Široko daleko žádná záchrana. Zánik světa.

Zažil jsem ho - tak realisticky, jak jen je možné katastrofu prožít. Mou první myšlenkou bylo: ,Teď se jim (ať už to je, kdo chce) konečně povedlo zničit všechno, co kdy bylo na světě stvořeno/ Nebo to byl galaktický holocaust? Vytvořili šílenci svými expe­rimenty umělou supernovu?

Myslel jsem a vnímal. Čili jsem ještě žil, ačkoliv plameny již dávno strávily mé hmotné tělo. Moje vlastní ,Ja - vědomí - se oddělilo od těla a dostalo se do vyšší, nezničitelné existenční roviny. Byl jsem mrtvý, a přesto jsem žil, živá mrtvola   zombie.

Náhle jsem si uvědomil: Všechno byl jen sen -strašný sen. Ale exploze? Vnímal jsem ji tak realis­ticky, tak brutálně, že ještě dnes nechápu, jak se mi to mohlo pouze zdát. Nahlédl jsem snad do naší budoucnosti nebo do nějaké jiné reality, do paralel­ního světa?"

Stalo se to ve čtvrtek 10. září 1992, ve 4.30 ho­din ráno. Půl hodiny po rozčilujícím snovém zážit­ku jsem byl schopen zase jasně myslet a všechno si zapsat.

Moje tělesné „Já" v realitě zániku světa již ne­existovalo. Avšak můj duchovní dvojník - vědomí - ano. Supervýbuch ho musel vymrštit zpět do naše­ho čtyřrozměrného světa - zpátky do pozemské pří­tomnosti, do mého zde existujícího a nepoškozeného hmotného těla.

Můj zážitek by mohl znamenat, že existujeme v nekonečně mnoha paralelních světech současně, tak jak to již dlouho předpokládá řada teoretiků fy­ziky. Copak ale můžeme chápat jako „život", „svět" a „čas"?

Pokud by se podařilo dokázat teorii paralelních světů, pak jedno z mých těl skutečně zahynulo. Ale tady, v čtyřrozměrném Einsteinově světě, existuji i nadále a mohu přemýšlet o svých zážitcích. Nebo to skutečně byl pohled do nejisté budoucnosti? Dou­fejme, že zánik světa zasáhne pouze některý z pa­ralelních světů, že nás jaderná katastrofa mine.

Americký teoretik fyziky Fred Alan Wolf je pře­svědčen o tom, že „jasné" sny - člověk sní a přitom je v bdělém stavu - (a možná všechny sny) jsou ve skutečnosti návštěvami paralelních světů. Označu­je je jako minihologramy v rámci větších kosmic­kých hologramů.

Otázkou je objektivnost „jasných" snů a paralel­ních vesmírů. Podle pojetí Michaela Talbota musí­me v holografickém modelu světa rozlišovat mezi subjektivním a objektivním: „Ve světě, v němž fyzi­kovo vědomí ovlivňuje realitu subatomární částeč­ky, postoj lékaře účinek placeba a dech experimen­tátora funkci přístroje, se nemůžeme chovat stejně, jako bychom existovali odděleně od našeho výzkum­ného objektu. V holografickém vesmíru, ve kterém jsou všechny věci součástí jednoho kontinua, není striktní objektivita možná."

Průběhy událostí v našem a v každém z neko­nečně mnoha paralelních světů by se musely více či méně odlišovat. Možná jsou to právě ony malé od­chylky, které vypadají tak důvěryhodně a umožňují nám usuzovat, že vedeme dvojí nebo dokonce něko­likanásobnou existenci.

Příležitostně se nám zdají události, které se po­zději skutečně stanou, jenom se od snu odlišují v ně­kterých detailech - je to znamení, že se zážitky ode­hrávají paralelně ve dvou rozdílných existenčních rovinách. O jednom z těchto případů informuje zná­mý, v roce 1990 zavražděný americký parapsycho­log D. Scott Rogo: „Jedna hospodyňka ze státu Wa­shington měla neobvyklý sen, který se "odehrával" několik mil jižně od La Barge (Wyoming): ,Viděla jsem sama sebe v dlouhých prostých šatech. Stála jsem společně se svými třemi malými dcerami před dost zanedbanou chatou. Dívala jsem se směrem k severu. Nad šachtou v údolí stoupal k obloze hus­tý kouř. Srdce mi prudce bušilo. Měla jsem velký strach, věděla jsem, že můj muž je v dole. Možná tam byl sám. Možná nám onen důl patřil. Běžela jsem k úzké ohradě vedle domu, osedlala jsem koně a nařídila dcerám, aby nikam nechodily, protože musím dojet pro pomoc. Potom jsem se probudila zaplavená slzami. Sen se mi ještě dlouho vracel, ni­jak si ho nedovedu vysvětlit.

Sen se o mnoho let později téměř potvrdil. Žena pracovala na jednom ranči ve Wyomingu: Pomáha­la jsem rančerově ženě s vařením, starala se o děti a uklízela dům. Majitelé měli čtrnáctiletého syna, který se zajímal o staré náklaďáky. Jednoho odpo­ledne se vydala rančerka s ním, se mnou a dvěma dalšími dětmi k sousedovi. Měli tam pár starých aut, které by chlapec mohl opravit. Ranč ležel u sil­nice do La Barge. Promluvili jsme s farmářem, sdě­lil nám, že vozy stojí na vyvýšenině za pozemkem... Opustili jsme silnici a po několika mílích dorazili k pahorku. Přeběhl mi mráz po zádech. Dívala jsem se na stejné údolí, které jsem viděla ve svém snu. Věděla jsem, že jsem tu už jednou byla. Bezděčně jsem pohlédla na místo, kde stál dům a ohrada pro koně, pak jsem hleděla přes údolí k dolu, nad nímž se ve snu valil kouř. Ale důl tam nebyl, jenom vyso­ká tráva.

Líčení odhalilo podstatné rozdíly mezi realitou snu a fyzickým zážitkem. V paralelním světě mohl osud zmíněné ženy a jejích blízkých proběhnout ji­nak."

Rakouský publicista Gerhard Steinhäuser se ve své knize zmiňuje o příběhu počestného bavorského kováře, který ve snu údajně prožil svůj minulý ži­vot loupeživého rytíře. Snové zážitky ho zavedly až k hradu, z něhož podnikal loupežné výpravy. V kro­nikách z oněch dob se vše podařilo do detailů potvr­dit. Zdá se, že život není nic jednorázového a smrt nic konečného. Naše vědomí je schopné se přizpůso­bit, může se zřejmě pohybovat současně v různých časech. Steinhäuser nazval tyto vícenásobné exis­tence časovými variantami.

Podle teorie paralelních světů jsme všichni časo­vými variantami. A žádná z existencí, které se potu­lují časem, nemá ponětí o druhé. Psychiatři zjisti­li, že se naše vědomí může „děli", může se skládat z většího počtu jednotlivých osobností, z nichž každá má jiný psychický charakter.

U jednoho těžkého zločince, s nímž američtí psy­chiatři prováděli dlouhodobé pokusy, bylo zjištěno až dvacet rozdílných osobností.

Při hypnotických regresích - vzpomínkách na minulé životy - líčily pokusné osoby své minulé zá­žitky do těch nejmenších podrobností. Jistý vědec byl v minulém životě Vikingem, v hypnóze mluvil jazykem, který lingvisté identifikovali jako jeden ze staroseverských dialektů. Při dalším pokusu se stej­ný muž přenesl do své další existence ve staré Persii. Začal psát písmem podobajícím se arabštině.

Vedle „přemístění" do dřívějších pozemských ži­votů jsou snad možné i exkurze do rozměrů nadřa­zených oblastí. O takovém fantastickém zážitku mě nedávno informoval jeden z mých čtenářů - pan U. K. (56). Během své zkušenosti s nadřazenými exis­tenčními rovinami zjistil, že čas je v nadsvětě zcela bezvýznamný.

Líčení pana K. je tak přesvědčivé, že bychom se o něm měli blíže zmínit:

„Budu vyprávět o snu, který se mi zdál už v roce 1982. Nacházel jsem se mimo své tělo, v prostoru ,nad povrchem Země'. Současně jsem věděl, že nad touto rovinou jsou ještě další, obydlené inteligent­ními bytostmi.

Procházel jsem se po této (první) rovině a náhle se ke mně přiblížila mlhou zahalená bytost. Zeptal jsem se jí, kdo je. Bytost odpověděla vyhýbavě, ne­měla žádné konkrétní jméno.

První, co mě udivilo, bylo, že jsme mluvili úplně cizím jazykem, který mi ale připadal nějak povědo­mý, jako bych ho již někdy používal... Vznášeli jsme se nad krajinou zahalenou v mracích. Vše bylo ozá­řeno oranžovým světlem.

Nyní vylíčím jednotlivé podrobnosti svých zážit­ků. Musím se zmínit o tamních představách o čase. Řekli mi, že ,čas' je pro ně něčím pevným. Vzhledem k tomuto pevnému času se pohybují dopředu a doza­du jako po stojícím dopravníku. Protože jsem tomu nerozuměl, poprosil jsem o příklad. Bytost se mě ze­ptala, co bych chtěl vidět. Přál jsem si prohlédnout Evropu před třemi sty lety. Okamžitě jsme se tam přenesli - neviditelní pro lidi. Mohl jsem se podívat do malého selského stavení. Nějaká žena krmila sle­pice. Slyšel jsem, jak kdosi štípe dříví. Náhle jsem začal mít pocit, že ve vzduchu visí neštěstí. Lidé se zřejmě báli přepadení. Já jsem všechno nejen slyšel a viděl, ale mohl jsem se i vcítit do starostí tehdej­ších lidí.

Idylická scéna trvala jenom krátce. Prostředí se zničehonic prudce změnilo a já jsem seděl ve vlaku, který někam pomalu odjížděl. Podíval jsem se z ok­na a uviděl sebe sama, jak sedím v kupé jiného, ko­lem projíždějícího vlaku. Byl jsem to já, ale jinak starý. Ukázalo se, že je možné manipulovat tím, co označujeme jako čas.

Ještě jedno téma mě zajímalo. Zeptal jsem se oné bytosti na jejich vztah ke smrti. Prý neznají pozem­ské pocity - bolest, soustrast atd.

Požádal jsem, jestli bych nemohl zažít smrt. Sel jsem po cestě a bez varování mě zasáhla střela z ně­jaké neviditelné zbraně. Pokračoval jsem klidně dál. Po dvou třech krocích jsem se otočil. Teprve potom jsem si všiml, že na cestě za mnou leží má mrtvola. Velmi mě udivilo, že jsem vůbec nevnímal okamžik přechodu mezi životem a smrtí."

Pan K. si ještě po letech vzpomínal na nejmenší detaily svých zážitků. Jsou to všechno pouze fanta­zie, perverze lidské duše? Můžeme manipulovat vě­domím (bez účinků drog) a vyslat ho na cestu do ji­ných časů a světů?

Gero von Boehm představuje ve svém televizním pořadu Osmý den stvoření některé americké vědce, kteří se zabývají aktuálními otázkami vývoje počíta­čů a umělé inteligence. Nejzajímavější byl rozhovor s profesorem Marvinem Minským z Massachusetts Institute of Technology, Cambridge. Je to vědec, kte­rý naprosto popírá existenci duchovních dvojníků: „Naše Já, duše, duch - a jak se to všechno nazývá — to všechno je nesmysl." Tentýž Minsky, který podle vlastních slov nenávidí smrt, protože ničí všechny informace shromážděné za lidského života, chce ty­to poznatky zachovat tak, že ve středu mozku inte­ligentních lidí umístí „neuročip" (. Ten má zachycovat údaje ze všech částí mozku a předávat je do počíta­če. Překonání fyzické smrti pomocí zaznamenání všech získaných informací a zkušeností? Umělá in­teligence - věčný život?

Minskyho hororová vize připomíná zfilmovanou novelu Curta Siodmaka Donovan's Brain (Donovanův mozek), v níž je uměle udržován při životě mozek milionáře, který zahynul při leteckém neštěstí.

Hrozím se pomyšlení na „deponování" lidského ducha, pomyšlení na Psychofrankensteiny, kteří se nebojí pronikat do soukromí mrtvých a chtějí z nich dělat nesmrtelné. Ale Minskyho myšlenka zřejmě nepůjde realizovat, protože lidské vědomí a myšlení se nacházejí ve vícerozměrné rovině. Mozek slouží pouze jako spínač mezi vědomím a ostatními orgá­ny. V okamžiku smrti se vědomí odděluje od našeho hmotného těla a existuje v jiné rovině bytí, možná v jiném čase paralelního vesmíru, daleko z dosahu posedlých vědců.

 

 

 

 

Něco málo o snech

 

 

 

29.01.2009

 

 

V roce 1999 byl v Hollywoodu natočen Matrix, jeden z nejpozoruhodnějších fil­mů, které kdy byly vyrobeny. Hlavní postavu ztvárnil Keenu Reeves a film byl distribuován jako akční sci-fi thriller, ale jeho základní myšlenkou je něco, co je důvěrně známé mnoha Tibeťanům.

V Matrixu žije postava Keenu Reevese normálním životem v moderním ame­rickém velkoměstě, dokud nezjistí, že život a vše kolem něj je vlastně propraco­vanou iluzí. Planetu zdevastovala válka lidstva s inteligentními stroji, v níž stroje vyhrály. Ale stroje potřebovaly elektřinu a rozhodly se používat zbytků lidstva jako biologických baterií. (Jako všechny živé organismy lidské tělo skutečně pro­dukuje nízké elektrické napětí.)

Aby udržely lidi pod kontrolou, stroje jejich těla uložily do tanků s výživným roztokem a jejich mozky napojily na komplikovaný počítačový program, sestave­ný tak, aby vytvářel iluzi, že všichni žijí normálním životem. Protože jim tato iluze byla zavedena přímo do mozkové kůry, snový svět (zvaný matrix) byl téměř všemi lidmi přijímán jako skutečně existující. Ale několik z nich dokázalo s ohromným úsilím tuto iluzi prohlédnout.

Tento film má dvě stránky, které nesmírně zaujaly okultisty. Zaprvé, iluzorní svět zde má své vlastní zákony, které nemohou být překročeny (stejně jako záko­ny fyziky), dokud si neuvědomíte, že vaše skutečnost je iluzí. A nestačí pouze vědět, že jste součástí uměle vytvořené matrix - musíte to pocítit, jak na těle, tak na duchu. To vyžaduje náročný trénink. Pouze tehdy můžete dělat zázraky, jako je chytání střel nebo skoky z vysoké budovy.

Druhou zajímavou stránkou tohoto filmu je jeho zápletka. Keenu Reeves se stane členem skupiny lidí, kteří zasvětili svůj život zničení matrix a kteří chtějí lidstvu umožnit prožít pravou, i když hroznou skutečnost, ležící za ní. Ale je­den člen skupiny nakonec zradí. Uzavře obchod se stroji udržujícími matrix, přejde na jejich stranu a podílí se na udržení status quo. Jeho motiv nás ohromí. Dává přednost pohodlnému životu uvnitř iluzorní matrix před tvrdou vnější realitou.

Pokud jste četli předchozí kapitoly, naznačenou podobnost ihned pochopíte. Tibetští buddhisté rovněž věří, že náš hmotně se jevící svět je iluzí, i když udržo­vaný myslí, ne stroji. Tak jako hrdinové filmu Matrix se pár z nich pokouší probo­jovat z iluze do skutečnosti ležící za ní a někteří z nich chovají naději, že si nakonec celé lidstvo uvědomí, jak se vlastně věci mají. Vědí rovněž, protože je k tomu přivedla hořká zkušenost, že pouhá víra v to, že svět je neskutečný, nedokáže věci změnit. K tomu, abychom zlomili okolnosti, které nás vězní v naší přirozené „mat­rix", je třeba jak tvrdého úsilí, tak jógového cvičení.

Nejúžasnější na tom je, jak si tibetští filozofové poradili s jednou z nejobtížnějších otázek, která vyvstává nad buddhistickým učením: pokud je vše iluzí, jakou cenu má morální a správné jednání? Odpověď je dvojí. Zaprvé, zkušenost nám ukazuje, že morální a správné jednání jsou podstatné k uniknutí z iluze. Zadruhé, ti z nás, kteří zůstávají uvězněni v neskutečném světě sansáry, nemají jinou mož­nost než podléhat jejím pravidlům, stejně jako ti, kteří nedokázali rozeznat, co je ve skutečnosti matrix, byli nuceni žít v rámci jejího přísného programu. Zatímco se stále udržuje iluze, můžeme se rozhodnout, že budeme shromažďovat kladnou karmu a tak zlepšovat kvalitu svých budoucích životů.

Tibetští kouzelníci jdou ještě o krok dál. Jako hrdinové filmu Matrix dávají přednost iluzornímu světu před skutečností ležící za ním (přinejmenším dočasně), ale zkoumají jeho mechanismy, aby mohli provádět zázraky. V podstatě věří, že pokud je náš svět produktem mysli, pak ovládání mysli musí vést k ovládán: našeho světa; co je myslí stvořeno, dá se také myslí změnit.

To jsou výjimečné myšlenky a měli bychom se ptát, odkud pocházejí. Když už jsme u toho, mohli bychom se rovněž ptát, kde tibetští mystici získali tak podrobné informace o stavech v bardu a o jemněhmotných energiích, které jsou základen: takových technik jako lunggompa nebo tumo. Odpověď leží v dějinách této ze­mě. V současnosti si lid Tibetu vysloužil mezinárodní pověst nejmírnějšího, du­chovně nejpokročilejšího národa na světě. Tak tomu nebylo vždy. Po staletí se v Tibetu rodili váleční vůdcové, kteří patřili mezi nejbrutálnější a nejagresivnější v celé Asii. Obsazení Tibetu v roce 1951 předcházela více než jedna tibetská oku­pace čínského území v dřívějších dobách.

Ale to vše se změnilo s příchodem buddhismu. Mírná filozofie prince Gautamy z nějakého důvodu uhodila na správnou strunu tibetské duše. Jeho základní pravidlo - hledej pilně své vlastní vykoupení - převzali v Tibetu v nevídané míře. Generace tibetských lamů, mystiků, poustevníků a kouzelníků se pustily do zkou­mání lidské mysli, jaké nemělo nikde ve světě obdoby. Osobní zkušenost byla vším. Stali se „psychonauty", zkoumajícími nejzazší hlubiny vnitřního prostoru.

Mezi nejzvláštnější tibetské nástroje patří praxe jógy snění. Ačkoli velké množ­ství lidí věří, že mají sny jen málokdy nebo nikdy, toto pozorování je nesprávné. Každý sní - všichni savci, ptáci, a dokonce i někteří ještěři - každou noc, kromě případů vysoké horečky. Ale ne všichni si své sny pamatují; pokud jste ve věku mezi deseti a pětašedesáti lety, strávíte přibližně čtvrtinu svého spánku sněním. Pokud jste starší nebo mladší, doba snění se prodlužuje.

V posledních dvaceti pěti letech přinesl mnohá zjištění vědecký výzkum spán­ku a snění. Pokusné osoby byly ukládány ke spánku v laboratořích, připojeny na různá záznamová zařízení měřící mozkové vlny, krevní tlak, srdeční tep a tak dále. Štípali je nebo na ně lili vodu. Vystavovali je hlasitému hluku, aby se ukázalo, jak budou reagovat. Při typickém nočním spánku se děje toto: Nejprve přichází přechodná fáze mezi bdělým stavem a spánkem. Myšlenky začnou být nejasné a reagujete méně na vnější podněty. Tento stav je nyní znám jako navozující spá­nek a vede ke krátkému halucinačnímu prožitku (zejména vnímání hlasů) a moz­kové aktivitě značené řeckým písmenem psí.

Asi po pěti minutách se dostáváte do druhého stadia a EEG (elektroencefalogram), který zaznamenává elektrickou aktivitu vašeho mozku, ukazuje obrazec,-zvaný spánkové vlny. Ty se na snímku objevují jako ostré špice.

Pak přichází třetí stadium, známé jako fáze delta. Mozek vykazuje vlnění delta, které je pomalejší a větší než vlny charakteristické pro předchozí stadia. Po určité době ve třetím stadiu se obvykle na chvíli vracíte do druhého stadia.

A nyní, asi devadesát minut po usnutí, se dostáváte k tomu, čemu se říká spán-ková fáze REM. Fáze REM byla objevena roku 1953, kdy si vědci zkoumající spá­nek povšimli, že asi hodinu a půl po usnutí pokusných osob většinou dochází rychlým pohybům očních koulí (rapid eye movements - REM) za zavřenými víčky. Tuto fázi provází změna vln vysílaných mozkem. Je zvláštní, že vzorec vlnění se vrací ke vzorci vlnění osoby vnímající v bdělém stavu. Když byly pokusné osoby probuzeny ze spánku REM, ve dvaceti ze sedmadvaceti případů měly právě velmi živé sny. (A naopak, pouze čtyři ze dvaceti tří pokusných osob prohlásily, že snily, když byly probuzeny ze spánku v jiné fázi než REM.) Vědci z toho vyvodili, že existuje souvislost mezi fází REM a sněním, což nyní potvrdilo několik tisíc expe­rimentálních studií.

(To neznamená, že sníte pouze během spánkové fáze REM. Průzkum ukázal, že spánek REM znamená živé vizuální sny v průměru z 80 procent. Ale 30-50 pro­cent právě probuzených pokusných osob uvádí nějaký druh snové aktivity i mi­mo fázi REM. Ale protože tuto aktivitu označují za „jakoby myšlenkovou" a „po­dobnou bdělému stavu", můžeme tento stav popsat jako určitý druh duševního nastavení ve spánku, možná dokonce jako jakési paradoxní „spánkové vědomí", spíš než skutečné snění. Viz Encyclopedia Britannica, elektronické vydání z r. 1998, heslo „Sen".)

Při snění se vaše mozková aktivita ani v nejmenším nepodobá ostatním stavům spánku. V mnoha ohledech to vypadá, jako byste vlastně byli vzhůru. Vaše svaly jsou dokonale uvolněné. První sen noci obvykle trvá od pěti do deseti minut, po kterých se vracíte zpět do druhého stadia - stadia „spánkových vln" - před ná­vratem k dalšímu krátkému snu. Tento cyklus střídání druhého stadia a snění po sedmdesáti až devadesáti minutách se opakuje po zbytek noci.

Pokud se těšíte dobrému zdraví, budete mít během jedné noci asi čtyři spánko­vé periody. Délka každé periody se v průběhu noci prodlužuje a většinu spánku druhé poloviny noci strávíte sněním. Zatímco sníte, hladina různých hormonů a chemických látek v organismu se mění. Teplota mozku stoupá a dýchání se zrychluje. Ačkoli sny vidíte barevně, když se na ně rozpomínáte, bývají často černobílé.

Vnější podněty, jako postříkání vodou, nevyvolají sny, i když se často stávají součástí již probíhajícího snění. Většina drog včetně alkoholu snění potlačuje. Po období omezeného snění se objevuje efekt odrazu. Vaše sny jsou častější a delší a občas se objevují i v jiných fázích spánku. Vypadá to dokonce, že sny jsou bio­logickou nezbytností. Pokud po určitou dobu trpíte jejich nedostatkem, začnou se u vás projevovat známky psychózy.

Doba snění není po celý život vždy stejná. Jako nemluvně jste prosnili asi polovinu spánku. Když jste vyrostli, tato doba se zkrátila asi na čtvrtinu - přesněji na pětinu až čtvrtinu doby spánku. Po pětašedesátce se doba snění lehce prodlu­žuje, ačkoli se již nikdy nevrátíte k tak dlouhému snění jako v dětství.

Západní neurofyziologové pohlížejí na snovou aktivitu jako na více či méně nahodilou stimulaci mozkové kůry v části mozkového kmene zvané pontine tegmentum. Snová aktivita je tak z jejich pohledu pokusem vyšších mozkových center dát těmto nahodilým podnětům během spánku nějaký smysl.

Další badatelé přirovnávají funkci snového procesu k počítačové funkci, k re­viznímu postupu programu, který má sloučit nové zkušenosti se staršími vzpo­mínkami uloženými v mozku. Někteří teoretici se dokonce domnívají, že sny jsou pokusy mozku o odstranění „špatných", náhodných spojení mezi mozkovými buňkami.

Ale takovéto myšlenky jsou nového data. Ve starověkém světě většina lidí věřila, že jim sny sesílají bohové a že mohou sloužit k předvídání budoucnosti, vypracování léčebných postupů a ke získávání informací. Díky tomu je brali váž­ně. Bible uvádí, že velký hlad v Egyptě předpověděl faraónův sen, jak jej vyložil Josef. (Egypťané dokonce zavedli do výkladu snů ucelený systém, jak dokazuje čtyři tisíce let starý papyrus ze sbírky Chestera Beattie.) Pilátova žena svému muži radila, aby se nepletl do obvinění Krista, což jí vyjevil sen. Cecilia Metella, man­želka konzula, na základě snu přesvědčila římský senát, aby nařídil obnovení chrámu. Císaři Marcianovi se zdálo, jak se láme luk hunského krále Attily právě tu noc, kdy Attila zemřel. Řecký spisovatel, filozof a historik Plútarchos zazname­nal, jak sen přesvědčil císaře Augusta, aby opustil svůj stan, přestože byl v té době nemocen. Po několika hodinách jeho lůžko probodaly nepřátelské meče. Croesus viděl ve snu, jak byl zabit jeho syn. Calpurnia se na základě snu pokoušela varovat svého manžela Julia Ceasara před hrozbou úkladné vraždy.

Ale významné sny neměli jen velcí a mocní. Římský spisovatel Cicero píše o dvou mužích z Arkádie, kteří se jednu noc na cestách ubytovali každý jinde -jeden v hostinci a druhý v soukromém domě. V noci se pak cestovateli, který spal v domě, zdálo o tom, že jeho přítel potřebuje pomoc. Vzbudil se, ale rozhodl se nebrat sen vážně a znovu usnul. Měl znovu sen a objevil se v něm jeho přítel, sdělující mu, že byl zavražděn a že jeho tělo ukryli do povozu pod hromadu hnoje. Podle Cicerona byl vůz s tělem později nalezen.

Ačkoli mohou tyto zprávy vypadat jako přitažené za vlasy, máme důvod věřit, že bychom je měli brát stejně vážně jako současné teorie o náhodné stimulaci mozkové kůry. V článku uveřejněném v časopisu Americké společnosti pro vý­zkum psychiky Journal of the American Society for Psychical Research popsala dr. Mary S. Stowellová, jak analyzovala jednapadesát zjevně prorockých snů a zjistila, že třicet sedm z nich se později potvrdilo - a to natolik, že shoda okolností nebo náhoda byly vyloučeny. Jedna žena ve snu viděla, jak se na jistém místě zřítilo letadlo, a druhý den ráno vyprávěla sen svému manželovi. Pak viděla ve zprávách zřícení letadla na přesně stejném místě, jen o několik týdnů později. (Viz M. S. Stowell, „Prorocké sny: fenomenologická studie", citováno v Corlessových Hrani­cích věd/ Science Frontiers)

Dokonce i kdyby sny nepředvídaly budoucnost, byly by daleko užitečnější, než se dá očekávat od náhodné stimulace nervových buněk. V roce 1948 například americký antropolog dr. Kilton Stewart uveřejnil pojednání pod názvem Teorie snů v Malajsii (Dream Teory in Malaya), v němž popisoval své setkání s domo­rodými obyvateli tohoto poloostrova, zvanými Senoi, k němuž došlo v roce 1935.

Příslušníci kmene Senoi nežili pouze na Malajském poloostrově, ale také na pobřežních rovinách indonéské východní Sumatry. V době Stewartovy studie jich bylo přibližně osmnáct tisíc. Jejich obživa byla založena na pěstování rýže a ma-nioku v kombinaci se starodávnými lovecko sběračskými technikami, při kterých používali foukací zbraně s otrávenými šipkami. Byl to primitivní lid, který neuměl zpracovávat kovy ani plést (uměl ovšem plést koše), nicméně dr. Stewart ve své studii tvrdí, že vytvořili tak neuvěřitelně dokonalý psychologický systém, že by mohl klidně pocházet z jiné planety. Věřil, že tento systém byl hlavním důvodem, proč byly těmto lidem déle než dvě stě let cizí násilné činy a duševní poruchy.

(Podle dr. Stewarta stejně dlouhou dobu nevedli žádné války, ale za to spíš mohla jejich pověst nebezpečných kouzelníků. I když kmen Senoi ve skutečnosti nepraktikoval žádná zlá kouzla, utvrzoval okolní kmeny v domnění, že je kdykoli připraven se k nim uchýlit, pokud by byl napaden. Proto jej nechávali na pokoji. Jeho vlastní kultura byla stabilní, takže neměl zájem napadat jiné kmeny.)

Systém sám, tak jak jej dr. Stewart převedl do západní terminologie, byl založen na myšlence, že my všichni si v mysli vytváříme personifikace vnějšího světa, což je součástí procesu adaptace. Ale některé tyto představy jsou v konfliktu s námi a rovněž jedna s druhou. Pokud je přijmeme za své, nepřátelství, které je jim vlastní, nás obrátí samy proti sobě a/nebo proti ostatním.

Avšak sny nám umožňují hledět na tyto psychické skutečnosti přímo. Nepřá­telské personifikace se jeví jako obrazy jiných lidí, zvířat, nočních přízraků a po­dobně. Pokud jim to dovolíme, začnou se projevovat v životě jedince, ovlivňovat jeho reakce a psychologii, dokud nenavodí určitý druh asociálního chování. Předsta­vy se oddělí od centra osobnosti a propojí se s citovým stresem a svalovým napě­tím. Ale lidé kmene Senoi se jimi nedali ovládat. Vedeni vhledem svých medicinmanů, zvaných tohatové, pustili se již před dávnými dobami do procesu výkladu snů, při němž mohou být tyto psychologické repliky přesměrovány a přeorganizovány tak, že dotyčné osobnosti pomáhají, místo aby s ní byly v konfliktu.

 

Dr. Stewart uvádí, že Senoiové pevně věřili, že každý člověk může s malou po­mocí svých přátel vyzvat k boji, překonat a nakonec využít všechny projevy světa snů. Ze svých dlouholetých zkušeností rovněž dovozovali, že dobrá vůle vůči ostatním v hodinách probouzení jim zajišťuje pomoc snových představ. Ideálem pro ně bylo úplné zvládnutí spirituálního (snového) světa, což dávalo jedinci prá­vo vyžadovat pomoc a spolupráci od všech bytostí, s nimiž se v něm setkal.

Jejich kmenoví medicinmani (tohatové) se jako šamani mnoha jiných kultur specializovali na stavy transu, nicméně analýzy snů zde prováděli všichni. Stewart popisuje dobu snídaně v typické senoiské domácnosti jako jakousi ordinaci pro výklad snů. Dospělí povzbuzovali děti, aby jim vyprávěly sny předchozí noci. Otcové a starší bratři (analýzy snů byly zjevně výsadou mužů) jejich vyprávění pozorně poslouchali, pak dětem vysvětlili význam každého snu a dávali jim uži­tečné rady. Po těchto rodinných sedánkách následovaly formálnější kmenové rady, opět každý den, při nichž se společně projednávaly sny dospělých a starších dětí.

Jako příklad analýzy Senoiů uvádí Stewart běžnou noční můru - sen o padání. Pokud vyprávěl takový sen například senoiský chlapec, vyvolalo to nadšení a řek­li mu, že to je jeden z nejlepších snů, jaké mohl mít. Ptali se ho, kam spadl a co zde objevil.

Dítě pravděpodobně odpovědělo, že se ve snu necítilo nijak úžasně nebo že se probudilo v panice, než se mohlo kamkoli dostat. Jeho otec nebo starší bratr mu pak vysvětlili, že probuzení nebo strach byly chybou. Vše, co se odehrálo ve snu, mělo nějaký důvod, i když tomu člověk během snění nemusel rozumět. Padání bylo nejrychlejším způsobem, jak se setkat s mocnostmi duchovního světa, takže to vlastně bylo cestování ke zdroji duchovní síly, která pád způsobila. Dospělí pak dítě ujistili, že „duchové pádu" ho milují a že se pokoušeli přivolat ho do své země. Pokud se dítě uklidnilo, zbavilo se strachu a znovu usnulo, mohlo se s nimi setkat.

Dítěti rovněž poradili, že pokud by dostalo strach z neobyčejné síly „duchů pádu", má přesto vytrvat. Dokonce i kdyby ve snu umíralo, znamená to pouze, že se mu dostává duchovní síly onoho světa.

I když se jejich terminologie liší od terminologie západní psychologie, sofistikovanost takové analýzy je obdivuhodná. Dr. Stewart poznamenává, že po určité době tato kombinace společenské spolupráce, chvály a rad proměnila strach z pa­dání v radost z létání. Co se začalo v mysli zabydlovat jako úzkost, bylo transfor­mováno v potěšení.

Ve své zprávě dr. Stewart uvádí několik postřehů o úspěchu takové techniky. Dovolila dětem, aby si uvědomily, že jsou stále společensky přijímány, dokonce i po odhalení svých nejhlubších obav. Umožnila jim, aby převzaly osobní zodpo­vědnost za své pocity. Uvolnila energii zakletou ve snových představách. Ukázala, jak může úzkost bránit tvořivosti. A co bylo nejdůležitější, usměrnila agresivní instinkty do společensky konstruktivních postupů - což bylo důvodem, proč se společnost Senoiů dokázala po tak dlouhou dobu vyhnout zločinům násilí a mezi kmenové agresi.

Úplný systém snů národa Senoiů, jak jej shrnul dr. Kilton Stewart, se dá vyjádřit následovně:

Ve snech musíte vždy čelit strachu a pokusit se ho ovládnout. Pokud se vám zdá, že vás nebezpečí rozdrtí, zavolejte na pomoc své přátele, ale sami dál bojujte, dokud se neukážou. Skutečný přítel vám neuškodí ani neodmítne ve snu pomoc. Pokud vás napadne někdo, kdo vypadá jako váš přítel, uvědomte si, že to není ve skutečnosti on, ale duch, který používá jeho podobu jako masku, aby vás zmátl. (Ale dejte si v bdělém životě tu práci a obnovte své přátelství, aby duch nemohl zničit váš vztah.) Měli byste vždy kráčet nebezpečí vstříc, a pokud je to nutné, bojovat. Uvědomte si, že síla vašich nepřátel je vaší silou, kterou ukradli, takže čím silnější je nepřítel, tím silnější jste vy. Jakmile jednou zaútočíte či zabijete snového nepřítele, jeho duch se pak bude vždy zjevovat jako váš sluha nebo spojenec. Snoví nepřátelé jsou strašní jen do té doby, než se rozhodneme se s nimi vypořádat.

Vyhledávejte potěšení a užívejte si příjemné zážitky, dokud nedojdete k řešení, které vám ponechá něco z krásy nebo užitku této zkušenosti pro společnost, v níž žijete. Pokud si například užíváte zážitek létání, pokračujte v letu, dokud se nedostanete tam, kam míříte. Zde se setkávejte s místními lidmi nebo bytost­mi a všimněte si jejich poezie, hudby, designu nebo vynálezů. Toto všechno nebo něco z toho může být prospěšné jak pro vás, tak pro vaše blízké v bdělém životě. Pokud je potěšení sexuálního rázu, projděte jím až k orgazmu a pak požádejte svého snového milence o báseň, píseň, tanec nebo něco jiného, co vyjádří jeho nebo její krásu, až budete sen vyprávět svým přátelům. (Při tomto zážitku se ujistěte, že snový milenec nekrade vaši lásku tomu, komu ve skuteč­nosti patří ve vašem bdělém životě.) Neobávejte se incestu nebo dalších zaká­zaných vztahů, protože váš snový milenec má na sobě pouze uklidňující a vám dobře známou masku. Svá snová sexuální potěšení nemůžete nikdy přehnat, neboť bohatý milostný život ve snech naznačuje pouze to, že duchové vašeho citového světa jsou vám přátelsky nakloněni.

Pokud byste snad zjistili, že jste ve snu ublížili příteli nebo mu odmítli pomoc, měli byste mu naopak vyjádřit přátelství a pomoci mu nebo jí při probouzení. Senoiové totiž věří, že nepřátelští duchové mohou používat pouze obraz tako­vého přítele, k němuž váš vztah chladne.

Obraťte negativní zážitky v jejich opak a využijte toho ve svůj prospěch. Pokud zjistíte, že ve snu padáte, změňte svůj pád v let. Pokuste se zjistit, kam máte podle duchů jít. Prozkoumejte nové prostředí a zapamatujte si je. Pozorně sledujte vše, co má nějakou cenu pro váš běžný život. Toto pravidlo uplatněte na všechny záporné zážitky, které zde budete mít.

Na straně jedné techniky popisované dr. Stewartem okouzlily celou jednu generaci Američanů, na straně druhé jeho zpráva vyvolala zuřivý odpor. Jeden jeho kritik prohlásil, že Senoiové nemohli mít žádnou snídani, natož nějakou radu na výklad snů. Ale ať už je pravda o pojednání dr. Stewarta jakákoli, není pochyb, že snů se dá tvořivě využívat.

Marie Jean Antoine Nicolas de Caritat, markýz z Condorcetu, francouzský filo­zof osmnáctého století a zastánce reformy vzdělávání, přemýšlel a psal mnohem plynuleji a snadněji, když snil, než když byl vzhůru. Italský houslista osmnáctého století Giuseppe Tartini poprvé slyšel svou Ďábelskou sonátu ve snu a prostě ji jen po probuzení zapsal. Anglický autor lyrické poezie Samuel Taylor Coleridge učinil totéž se svým slavným dílem Kublajchán, ale během zapisování jej vyrušila náv­štěva a on si pak nedokázal vzpomenout, jak snová báseň skončila. Svatý Genna-dius Konstantinopolský, byzantský teolog, uvěřil v nesmrtelnost své duše poté, co v jednom svém snu hovořil s duchem.

Americký inženýr devatenáctého století Elias Howe ze Spenceru v Massachu­setts vyřešil ve snu konstrukci šicího stroje. Roku 1846 byl Howe jedním z několika vynálezců, kteří se snažili tento problém rozluštit. Když byl vzhůru, neměl příliš štěstí. Ale jednou v noci se mu zdálo, že ho zajali kanibalové a dali ho do velkého kotle. Jak divoši tančili okolo ohně, všiml si, že jejich pozvednutá kopí mají ve hrotu otvor, a uvědomil si, že přesně to potřebuje, aby jeho prototyp šicího stroje správně fungoval. Slavný německý chemik August Kekulé učinil podobnou zku­šenost, když pracoval na objevu cyklické struktury benzenu. Zdálo se mu o hadu, který požírá svůj vlastní ocas, a okamžitě mu došlo, že pouze kruhové propojení je to správné.

V roce 1940, kdy v Evropě propukla druhá světová válka, se britský elektroin­ženýr D. B. Parkinson zabýval návrhem regulačního potenciometru k telefonu.

Ačkoli pracoval v civilním oboru bez jakéhokoli vojenského využití, jednu noc se mu zdálo, že je v Evropě a stojí vedle spojenecké protiletadlové zbraně. Zbraň byla výjimečně úspěšná: pokaždé, když vypálila, sestřelila jedno německé letadlo. Po několika výstřelech přivolal voják obsluhující zbraň Parkinsona k sobě. Když se k němu inženýr přiblížil, zjistil, že na zbrani byl připevněn telefonní regulační potenciometr, na kterém právě pracoval. Přímým výsledkem tohoto snu byl za­měřovač M9, který byl později vyroben a s obrovským úspěchem používán proti německým letadlům a bombám.

Tyto příklady tvořivosti snů, které představují pouze malou špičku velikého ledovce, se objevily spontánně, ale mnoho dalších lidí využívalo tvořivých snů zcela záměrně, přesně jako kmen Senoiů, o němž píše dr. Stewart. Používali k tomu zvláštní techniky práce se sny, zřídkakdy zmiňované v literatuře. Je to takzvaná technika lucidního snění.

 

 

Převzato:  www.skola-esoteriky.cz

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.