Kdo je Online

Právě přítomno: 93 hostů a žádný člen

3213069
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
1097
1550
14208
1972736
38635
66922
3213069

Your IP: 35.175.200.4
2019-08-18 12:51

 

 

Konce a začátky v náboženstvích světa

 

 

(1)

 

Eschatologie, nauky o posledních věcech člověka a světa, mají své konstanty i proměnné

 

Slýcháme, že náboženství je především odpovědí na otázku o naší smrtelnosti. Je náš osobní konec definitivní? A jak je to s celkem světa, s přírodou a se vším, co vytvořili lidé? Téměř ve všech náboženstvích najdeme příběhy nebo nauky, které se to snaží objasnit. Všimneme si zde odpovědí, jež nabízejí náboženství s mnoha stoupenci nebo rozšířená v mnoha zemích.

 

 

Nekonečný koloběh a vysvobození

 

Lidé i ostatní bytosti procházejí v indických náboženstvích nesmírně dlouhým sledem po sobě následujících životů. Lidé a ostatní bytosti se přerozují a objevují se na světě v různé podobě podle dřívějších činů. Lze mluvit o koloběhu životů. Podle některých směrů může samsára, toto plynutí všech bytostí v jednom proudu, být bez začátku a bez konce. Navíc je život prostoupen strastí. Následující životy nejsou z tradičního indického hlediska nadějí (jako pro mnohé západní stoupence tzv. reinkarnace). Další život je také další smrt a předtím další utrpení. Lze doufat v únik, v naplnění mimo sféru samsáry, v individuálním osvobození.

To, co pro stručnost nazýváme hinduismem, je komplexem četných směrů a škol. Je však asi možno říci, že motivem jdoucím jimi napříč je úvaha o možnosti osvobození, mókša, k němuž vedou různé cesty. Bhaktické směry, jako např. zde v západním světě známé kršnovské hnutí, preferují klasickou náboženskou cestu, uctívání boha či bohyně, zpěv božských jmen, chrámové a domácí obřady. Cílem je blažené, láskyplné spočinuti u boha. Džňánické směry volí cestu poznání. Jeho cílem je odhalit závoj klamu a uvědomit si jednotu nejniternějšího jádra vlastní bytosti (zvaného átman) s božskou skutečností.

Spočinutí jednotlivce v cíli se však netýká celku skutečnosti. Na okraji indické
tradice se vyskytují úvahy o nepředstavitelně dlouhých cyklech dob různého charakteru. Podle jedné varianty takových výpočtů tvoří čtyři taková různá a různou dobu trvající období jednu kalpu a tisíc takových celků tvoří Brahmův den, po něm následuje stejně dlouhá Brahmova noc. Z těchto dnů se skládá sto let Brahmova života. Činí v přepočtu 311 040 000 000 000 let. Pak Brahma umírá. Zdá se tedy, že se, pokud jde o celek světa, neočekává definitivní završení. (1)

V nejstarší doložené verzi původního indického buddhismu jsou bohové jako např. Brahma konečné bytosti a potřebují stejně jako lidé probuzení (bódhi). Díky němu pak mohou spočinout v nirváně. Představy o čase v raných buddhistických spisech jsou nesrovnatelné s našimi. I tam je samsára spíše bez konce a začátku. Jednotlivec, když postupuje se vší radikalitou podle Buddhou objevené metody (podle Ušlechtilé osmidílné stezky}, když žije podle mravních zásad a když pěstuje soustředění a bdělost (všímavost), vymaňuje se z koloběhu a nemusí se již vracet do zdejších poměrů.

Podle jiné verze buddhismu, která z původních kořenů vyrostla a rozkvetla později zejména v Číně a Japonsku, tedy podle máhajány, některé bytosti dobrovolně oddalují své konečné vymanění a spočinutí a pomáhají všem cítícím bytostem. Pravděpodobně desítky milionů buddhistů se hlásí k buddhovi Amitábhovi (v Japonsku je zván Ami-dd). Tento buddha nekonečného světla pomáhá lidem, kteří ho s vírou vzývají. Otevírá se jim čistá země, v níž jim už nic nebrání v probuzení a nirváně. Nekonečné zásluhy tohoto buddhy stačí přispět k na osvobození všech bytostí. (2)

 

 

(2)

 

Vítězství Světla nad Temnotou

 

V perské tradici, v její dnes zastoupené podobě v Íránu a západní Indii (a v komunitách rozptýlených po jiných zemích) má světelná tvůrčí božská bytost nad světy Ahura Mazda dvě emanace. Ve věkovitém zápasu jsou tvůrčí princip Spenta Mainyu a princip destruktivní Angra Mainyu. Lidé mají aktivní podíl na konečném vítězství sil Světla. Úděl jednotlivého člověka po smrti závisí na tom, jaký byl jeho život. Převládají-li dobré myšlenky, slova a činy, čeká člověka nebe, jinak peklo. Shodné pro různé výklady je konečné vítězství Světla nad Temnotou. Ahura Mazda vrátí svět do jeho původní čisté podoby a obyvatelé pekla budou osvobozeni. Významnou roli v závěrečném běhu událostí má hrát Saošjant, člověk míru, doslova Ten, který přináší požehnání, mesiánská postava, o které se v některých textech uvádí, že se narodí z panny, s ním nastane vzkříšení a poslední soud lidí, a pak nastolení konečné harmonie. Podle některých pramenů má dva předchůdce. (3)

 

Požehnání budoucího věku

 

V částech židovské Bible, které se považují za nejstarší, se o posledních věcech člověka a světa prakticky nic neuvádí. Pak se začíná zmiňovat svět, který má přijít. Má v něm dojít k nápravě onoho porušení, k němuž došlo pádem prvních lidí. Účast na požehnáních budoucího věku má mít povolaný lid, Izrael, který žije podle zvláštní smlouvy s Hospodinem a ti z národů, kteří se drželi aspoň zásad noemovské smlouvy. (4)

Poté, co Peršané osvobodili Izraelce z babylonského zajetí, objevuje se v jejich náboženství postava charakterizovaná v různých částech postupně vznikající židovské Bible různě, jednou jako jakýsi kosmický či nebeský člověk nazývaný Syn člověka, jindy jako Trpící Služebník Boží, díky jehož utrpení budou uzdraveny rány a nemoci v Božím lidu. Nejčastěji jde o postavu Mesiáše, konečného vítěze, který nastolí novou situaci. Zejména ortodoxní Židé očekávají konkrétní postavu, reformní směry se kloní spíše k jejímu symbolickému výkladu.

I když ve starších textech jde spíše o vzkříšení lidí, kteří zemřeli a byli skutečně mrtví, pozdější vývoj judaismu přinesl představy o složkách člověka - kromě těla je to ještě duše (nefeš). Dříve tělo i duše byly spíše dva způsoby, jak mluvit o celém člověku, v pozdějším pojetí je tělo pohřbeno a duše se uvolňuje. Při vzkříšení se opět spojí. Ve hře je ještě duch (ruati), dříve spíše oživující dech od Boha vanoucí vším živým, později princip, který po smrti odchází u zvířat do země, u lidí k Bohu; je však otázka, představuje-li pokračující osobní identitu u Boha. V pozdějším judaismu se připouští jako možnost i koloběh duší (gilgul neša-mot). (5)

 

 

(3)

 

Spása a Boží království

 

Co se týká osobního údělu člověka, má se v křesťanství za to, že ve smrti člověk předstupuje před Boží soud a zakouší pak věčnou blaženost nebo věčné zavržení. Římští katolíci mají za to, že věčné blaženosti může předcházet očišťování zemřelého, který sice zemřel smířen s Bohem, ale není ještě plně způsobilý vidět Boha tváří v tvář. Je očišťován utrpením. To lze zmírnit odpustky, tedy konkrétními činy (modlitba, almužna, pomoc bližnímu apod.). Boží milost dává těmto skutkům hodnotu, již je možno připsat zemřelým. Tato praxe však ustupuje. (6)

Svědectví Bible, Starého i Nového zákona o posledních událostech světa, jsou pestrá, jednotlivé události a jejich postup jsou popisovány různě u starozákonních proroků, v evangeliích, epištolách a v Apokalypse. Nelze sestavit jednotný, všemi akceptovaný „scénář", jak se o to pokoušejí některá vyznání. Někteří např. očekávají zvláštní tisícileté Království před konečným završením času a oddělují vzkříšení různých skupin lidí a jejich soud. Víra všech křesťanů se snad může shodnout na tom, že svět je konečný a že jeho konec je v Božích rukou, že i v katastrofách konce se odhaluje spravedlivý, ale rovněž dobrotivý Bůh.

V křesťanství nejde o nějakou aritmetiku provinění a zásluh, odměn a trestů. Podstatná je role Ježíše Krista. Je Vykupitelem. (7) Znamená to, že všem lidem nabízí osvobození od situace zděděné upadlosti a osobní viny. Spása je záchrana, vnitřní osvobození a uzdravení nemocné lidské duše; vykoupení se promítá na jednotlivého člověka a přijímá se vírou. Následkem je nové jednání popisované často jako následování Krista.

Z hlediska lidstva a tvorstva jako celku může být řeč o Božím (popřípadě nebeském) království. Bůh se nejprve skrytě a nenápadně ujímá vlády nad světem, je to Boži „kralování" v nitru jednotlivých lidí a v jejich vztazích. Boží království roste do historických a kosmických dimenzí. Jeho konečný stav je vyjádřen např. tak, že Bůh bude všecko ve všem? (8) O Kristu je řečeno, že naplnil všechno, co jest. (9) Svět se nejen vrátí před počáteční porušení, ale zahrne vše, čím lidé v dějinách prošli a co vytvořili, v obnovené a očištěné podobě. Popisuje se to obrazem nebeského Jeruzaléma. (10)

Odvážná formulace v pozdním novozákonním textu říká, že cílem Božích příslibů je, abychom se stali účastnými božské přirozenosti." V tomto smyslu mluví zejména východní křesťanství o zbožštění (theósis). V Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. Zbožštěný člověk je účastníkem Božího života. (12)

 

 

(4)

 

Den soudu a Ráj

 

Když člověk zemře, podle islámu oddělí anděl Azráil duši od těla. Podle tradičního mínění muslimů pak andělé kladou zemřelému otázky a člověk (v závislosti na dosavadním životě) může zakoušet tíži, tíseň, „nejhorší hodiny života". Pak nastává očekávání, snad v jakémsi spánku, příp. v hraniční oblasti či stavu zvaném barzach. Rovnou do Ráje jdou duše těch, kdo padli v boji za svatou věc. Též proroci si zachovávají i po smrti vědomí. Někteří se snad rovnou zřítí do pekla.

Konečný úděl nezávisí jen na bilanci dobrých a špatných skutků. První slova Koránu mluví o Bohu jako o milosrdném a slitovném. Kdo se dopustí provinění, má možnost pokání a Bůh mu může odpustit. Když se Korán vyjadřuje o tom, kdo má nadějí, jsou samozřejmě na prvním místě muslimové, ale spolu s nimi také ti, kdo věří v jediného Boha a v soudný den.

K závěrečným událostem tohoto světa patří po dramatických úkazech i druhý příchod proroka Isy, tedy Ježíše, který spolu Mahdím porazí Džadžála, Lháře, falešného Mesiáše a ostatní Boží nepřátele. Soudný den je závěrem našeho času. Tehdy mrtví vstanou, nejprve proroci, pak ostatní a dojde k velikému shromáždění lidí a ostatních bytostí. Vzkříšení zemřelí jsou pak v dlouhé etapě souzeni. Dojde k odhalení falešných bohů. Tento svět bude zničen. Nekající hříšníci budou vrženi do pekelného ohně, kde podle obvyklého mínění aspoň někteří budou navždy a ostatní přijdou do Ráje plného rozkoší; podle některých vykladačů jde o blažené patření na Boha. (13)

 

Společné motivy?

 

Četná náboženství, zejména abrahámovská tradice (judaismus, křesťanství a islám), ale též zoroastrismus se zaměřují na budoucnost. Není to však budoucnost historická. Jejími aktéry nebudou už lidé. Po konečné katastrofě světa se ujme iniciativy Bůh a nastolí nové pořádky. Mají tedy pravdu kritici, že to bere lidem z rukou iniciativu? Odkládá se tím doopravdy spravedlivé uspořádání společnosti až do záhrobí? Je takové náboženství povzdechem utištěného člověka bez skutečné síly něco změnit? Neboje Boží království jako nový začátek na konci našeho času odmítnutím falešných ambicí, ale zároveň výzvou a inspirací udělat něco realistického, něco prospěšného v mezích tohoto porušeného světa?

Dějiny náboženství ukazují, že eschatologická očekávání od společenské aktivity odváděla i k ní inspirovala. Byla opiem fantastů a rovněž inspirací tvůrčích jedinců. Opravdové potíže nastávají tam, kde se nějaká náboženská skupina sama ujímá role strůjců apokalyptických katastrof či vykonavačů Božích trestů. Za sociálně patologickou je třeba také pokládat totální uzavřenost a odloučenost apokalypticky laděných skupin. Pokládají svět za natolik dočasný a propadlý zkáze, že nemá smysl v něm pracovat, získávat vzdělání, žít rodinným životem a podobně.

Ivan O. Štampach

 

Poznámky

 

1) Systematický výklad hinduistické tradice ohlednu samsáry a vysvobození: KNIPE. David M.: Hinduismus. Experimenty s posvátnem. Prostor, Praha 1997. po sobě následující kapitoly „Recyklace" vesmírný, Pociťování vesmíru, s. 132-157.

2) Stručný přehledný výklad buddhistického pojetí: LES-TRR, Robert C.: Buddhismus. Cesta k osvícení, Prostor, Praha 1997, zejm. kapitoly Svět podle karmického zákonu (s. 76-79) a část kapitoly Dharmu (s. 95-97).

3) Chápáni vztahu dvou principů, světleného a temného, se historicky vyvíjelo, a v různých odborných textech je bohužel uváděno různě. Z dostupné literatury k indické verzi zoroastrismu velmi stručný, a proto nekompletní příspěvek MARKOVÁ, Dagmar a KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ. Blanka: Zoroastrismus ve skripty Kol.: Základy asijských náboženství L. Karolinum. Praha 2004, s. 169-172; neobvykle přehledně etapy rozvoje zoroastrovské eschatologie uvedeny v internetové encyklopedii Wikipedia on line http://en.wikipedia.org/_wiki/Main_Page, v rozsáhlé studii Zoroastrismus.

4) Přehledně o noemovské smlouvě, jež je Židy chápána jako závazná pro ostatní národy, v internetové encyklopedii Wikipedia on line

http://en.wikipedia.org/wiki/_Main_Page, v hesle Noachide Laws.

5) Stručné představení přesvědčení judaismu o posledních věcech: BRESLAURR, S. Daniel: Eschatologie. Židovské pojetí, článek v publikaci kol.: Slovník Židovsko-křesťanského dialogu. OIKOYMENH, Praha 1994, s. 36-38, zevrubněji v křesťanském teologickém zarámování kol: Co by měl každý vedet o židovství. Kalich, Praha 2000, zejm. ve dvou po sobě následujících kapitolách Mesiášské očekávání a Naděje pro Izraele, s. 98-106; v židovské náboženské sebeprezentaci v publikaci: NEWMAN, Ja'akov a SÍVÁN, Gavri'el: Judaismus od A do Z. Slovník pojmů a termínů, Sefer, Praha 1992, zejm. stručná hesla Mesiáš (s. 113-114), Nešama (s. 127). kde autoři pokládají ne feš a ruuch já synonyma tohoto terminu; dále hesla Odměna a trest (s. 131) a Posmrtný život (s. 146).

6) Současná oficiální doktrína římskokatolické církve o odpustcích podle čtyřstránkového separátu pod názvem Odpustky (bez uvedení bibliografických údajů): publikace obsahuje český překlad apoštolské konstituce Indulgeniiarimi dogma papeže Pavla VI. z 1. 1. l%7. Text má pocházet ze seriální publikace F.nchiriiiion indii!gen!taním z 29. 6, 1968 (vydává Paenitentiaria apoilolica. Vatikán); oficiální znění on line http://www.vatican.va, kde ji lze vyhledat ve světových jazycích pod jejím zde uvedeným latinským názvem.

7) Je to pojetí odvozené od praxe v Římské říši, že totiž kdo chtěl osvobodit otroka, koupil jej od současného majitele a hned propustil. To se nazývalo vykoupeni (redetnptio).

8) První list Korintským 15.28; všechny biblické odkazy zde se vztahují k Českému ekumenickému překladu

9) Efezským, 4, 10.

10) Zjevení Janovo 21, 9-27.

11) Druhý list Petrův 1,4.

12) Společné prvky křesťanských vyznání ohledné posledních věcí:SCH1JTTE. Heinz: Ekumenický katechismus I. Víra všech křesťanů. Vyšehrad, Praha 1999, kapitola 9 Očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku (s. 199-214) obsahuje odkazy na prameny jednotlivých konfesí.

13) Krátké, hutné popularizující odborné pojednání tématu KROPÁČEK, Luboš: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad. Praha 1993, kapitola Eschatologie, s. 82-85.

 

Doc. ThDr. Ivan O. Štampach (*1946)

Z časopisu Dingir č. 4/2006

Převzato se souhlasem redakce Dindiru. Děkujeme.

Dingir, Černokostelecká 36, 100 00 Praha 10

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

http://www.dingir.cz

 

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.