Kdo je Online

Právě přítomno: 60 hostů a žádný člen

3383599
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
539
8084
14987
2143626
44694
76133
3383599

Your IP: 18.207.134.98
2019-10-16 09:18

 

 

Smrt a stav duše v oduší.

 

 

Všeobecně se míní, že ve chvíli smrti, na kterou usuzujeme podle viditelných známek ustání činnosti mozku, míchy, srdce a plic za současného tuhnutí a stydnutí těla, později při odumírání a rozkladu všech pletiv a buněk, duše se již odpoutala a její přítomnost přestala. A přece tomu tak není, jak jsme seznali z předcházejících článků. Smrt nikdy není ve všech částech těla náhlá, nýbrž je pozvolně probíhajícím procesem, při kterém duše zůstává přítomna svou podstatou a po nějakou dobu žije s tělem spjata v jeho součásti - oduší, které je složeno z výbojů zářivé energie každého buněčného jádra (a z energoinformace, kterou buňka zprostředkovává jako rezonátor formálního/morfogenetického pole z jakési vesmírné databanky opěrných bioenergoinformačních vzorů)


Víme, že buňka prodělává vývin a odumírání; nenacházíme nikde násilí. Právě tak smrt (z duchovního hlediska) nenastává okamžitým odpoutáním duše (jako když pták vylétne z hnízda), která žije v těle dále ve fluidu oduší, poněvadž organická porucha nastala jen u těla viditelného, kdežto pro úplnou smrt se musí duše odloučit též od oduší pozvolným odpoutáváním /v době nejvýše tří dnů/.


Při náhlé smrti poškozením jednotlivého orgánu mrtvicí, protržením cévy, prostřelením srdce, mozku nebo jiným násilným způsobem, kdy celý organismus je v plné životní síle, je duše nejdéle bezprostředně s oduším těla spjata; jak jsem již uvedl, až tři dny. U zemřelého nemocí a sešlostí věkem (marasmem) nastává uvolňování oduší od hmoty těla předčasným ochuravěním a odumíráním buněk ještě za života, takže odloučení duše od hmoty oduší nastane o něco dříve, po deseti hodinách nebo později - podle povahy nemoci.


Po odumření všech smyslů přichází duše do zvláštního stavu trpnosti (pasivity), ochrnutí vůle do jakési polomrtvosti; neuplatňuje své svobodné myšlení.


Z této trpnosti ji vyruší buď zásahy (ozvěny) zlých činů ze silně zářících esplan (jednotka nemateriálního modelu paměti) ke trápení (podle karmy, kterou si člověk během života vytvořil), nebo stejné zásahy (ozvěny) činů dobrých k prožívání ještě pozemského štěstí.


Převládá-li silněji pláč, nářek a volání pozůstalých, je duše upoutávána na okolí zemřelého. Probouzí se k němu jako z těžkého snu, vidí a slyší nás přímo, bez prostřednictví smyslů, nechápe stav, ve kterém se nachází, nechápe naše počínání a proč pláčeme, chce vstát /tělem/, mluvit, jednat - nechápe proč neodpovídáme na jeho přímé hovoření o tom, že žije mezi námi.


Z modliteb za zemřelého, konají-li se, má duše i uvědomění nastalého stavu, nemůže však z těchto nárazů usoudit na celkový rozsah smrti (jak jsem za svých stálých pokusů pozoroval). Podléhá vlivu okolí, nemůže si počínat svobodně (přirovnáváme stav subjekta ve čtvrtém stupni hypnotického spánku).


Přestane-li okolní vliv, vrací se duše do pasivity, v níž je rušena jen zásahy vlastních zářivých esplan. Po úplném odpoutání se od nejjemnější hmoty oduší nastává pro ni procitnutím a probuzení v celé podstatě všech schopností a mohutností do nového života. Podle učení římskokatolické církve přijde duše po opuštění hmoty těla před soukromý soud.


Stojíme před skutečností, kterou pro její rozsáhlost nemůžeme takřka domyslit, kdy ještě ke spasení nepřipravenou duši zemřelého mohou žijící zachránit pro život věčný.


Až toto poznání bude od povolaných činitelů přijato, bude možné v případech náhlé smrti - ať již násilné nebo nastalé poruchou některého orgánu - ke spáse duše zemřelého zavolat kněze i po více hodinách po viditelné tělesné smrti, aby udělali poslední pomazání.


Mimo svátosti posledního pomazání kněz na duši zemřelého - v uvolňujícím se citlivém oduší dlící - působit slovem a myšlenkou, že přichází smrt, nastává konec života, že je čas se rozhodnout pro spasení nebo zatracení. Duše v tomto trpném osamoceném stavu potřebuje vedení a tu ji kněz vyzve, aby nahlédla do života (esplan), kde uvidí špatné činy a hříchy; vyzve ji k dokonalé lítosti nad nimi a poté jí může udělit i rozhřešení. Není-li kněz nablízku, může stejnou promluvu vést i laik a vyzývat duši zemřelého k dokonalé lítosti. Při nahlédnutí zpět do svého života bude duše toužit po spasení a s námi pro ně spolupůsobit. Musíme uvážit, že stejný, ba daleko mocnější zásah a boj svede o osamocenou duši Ďábel, který pokušením, nástrahami, lstí a úskoky se bude snažit, aby ji zaměstnal a odvrátil od vlivu kněze a přivedl tak k zavržení. Duše bude v ohni mezi dobrem a zlem a bude záležet na knězi, aby silou vlastní víry ji přivedl ke svému dobrému cíli a silám temnoty tak vzal každou možnost vítězství.


Vzpomeňme na nešťastníky, zahynuvší při živelných katastrofách, v dolech, na moři, v bitvách, při železničních, leteckých neštěstích a uvažme, co dobra je možno vykonat, kdyby kněz na místě činu obětem, výše řečeným způsobem pomohl ke spáse duší. Není-li knězi možno dostavit se přímo na místo - na moře, do zasypaného dolu apod. - je třeba, aby působil telepatickou výzvou v živé víře a duševním napětí z nejbližší možné vzdálenosti. Při takovém napětí vůle nastanou do prostoru mocné záchvěvy, kmity a výboje elektronů, jimž dal směr na místo zůstavších nešťastníků, kde podráždí citlivá oduší k vyburcování a uvědomění duší ke svobodnému myšlení a rozhodování v rozsahu vysílaného přání.


Na pomoc kněze a přátel při smrti nemůžeme spoléhat. Zajistěme se ještě za života vytvořením zářivého esplana, jež by za nás stále bdělo a při smrti naši duši vyburcovalo k prožití dokonalé lítosti. Vytvářejme toto esplano denně asi půlminutovým přáním, soustředěním vůle, na způsob modlitby.


Nespoléhejme se na nikoho. Připravujme se na šťastnou smrt a spásu duše celým svým životem.

Varuji přesto i přátele nemocných, aby nezneužili tohoto pojednání o životě a skutečné smrti k oddalování zaopatření svátostmi do posledních chvil umírajícího.


Za svých pokusů se subjekty jsem poznal. že duše po třiceti hodinách od smrti (stanovené lékařskou cestou) je s oduším spjata již velmi málo a nereaguje na naše výzvy. Subjekti vysvětlují, že odpoutání od hmoty je značné a náš vliv na duši slabý.


Po třetím dnu jsem se nikdy s přítomností duše ve fluidu oduší neshledal, ač zářivá energie oduší se z těl zemřelých nadále uvolňovala. Při skutečné smrti člověka, (byť) zemřelého v plné životní síle, způsobené poruchou organismu, přestože duše je ještě spjata v zářivém oduší s tělem, není možno nikdy ani nejvyspělejším lékařským zákrokem znovu oživit mrtvé tělo v pozdějších než v nejblíže následujících hodinách po viditelné smrti. Ani sama duše se nemůže nikdy při skutečné smrti /s výjimkou smrti zdánlivé/ probrat zpět k životu a tělo oživit.


Skutečná smrt má dvě údobí. První stanovíme sami nebo lékař podle všeobecných viditelných známek a druhé, kdy duše se plně od těla uvolní.


Můj nejschopnější (mediální) subjekt Křeček při sledování duší v době, kdy jejich přítomnost v oduší přestala, v sobě vyciťoval a tvrdil mi, že duše dlí a očišťuje se v místech špatných činů svého života – tudíž na Zemi mezi námi. Podle mého úsudku bude protonace (akášický záznam ve formálním poli, v univerzální ultrajemné prostorové látce nefyzikální nemateriální povahy) bezpochyby oním místem a stavem, kde duše prodělávají očistec, o němž římskokatolická církev učí.


Dnes úplně ve světovém chaotickém dění zapomíná člověk na cíl, pro který je na světě, a účel, pro nějž je Země upravena. Smrt, jíž je konec života, jsou dveře do věčnosti, do které duše vstupuje s tím, co dobrého či zlého ze života má. Uvážíme-li, že vůbec nevíme, jak veliký je vesmír s jeho obrovskými světy a kolik slunečních soustav v něm existuje, přičemž na žádné jiné planetě kromě Země nejsou zjištěny podmínky pro život, pak je náš život na Zemi něčím nesmírně vzácným a mimořádným. Při vědomí této nesmírné ceny a vzácnosti každé jednotlivé duše musíme všichni přispět a spolupůsobit k její záchraně spasením, k němuž je vlastně určena.


Břetislav Kafka (kapitola z knihy Nové základy experimentální psychologie, Road, Praha 1991, str. 101. K tisku podepsáno v lednu roku 1949; poznámky v rovných závorkách autor, v kulatých D. Nosreti)

 


Shrnutí:



. Připravujme se na šťastnou smrt a spásu duše celým svým životem.


a) Vyvarujme se hříchů a násilí na těle i duši jako např. zabití, eutanázie, ale i násilné udržování při životě, tam, kde předpokládáme, že duše se již jednoznačně rozhodla odloučit se od těla; sebevražda, bití, mučení, omezování osobní svobody, manipulace s lidmi, bezdůvodné sledování, vyvolávání citu, který nebudeme moci odpovědně naplnit, krádeže aj.

b) naplňujme své srdce láskou a pozitivními emocemi, touhou sloužit Bohu, lidem a ušlechtilým ideálům a varujme se negativních emocí, zášti, nenávisti, pomluv, pomstychtivosti


c) snažme se vše odpouštět, milujme lidi i s jejich chybami a sami litujme svých chyb a prosme Boha a své blízké o odpuštění


d) nechejme se pokřtít, pravidelně se modleme, uctívejme nade vše jediného Boha, navštěvujme mše svaté (na kterých setrváváme až do závěrečného požehnání), přijímejme účast na večeři Páně, účastněme se svaté zpovědi, pomáháme trpícím,

 

e) Zajistěme se ještě za života vytvořením zářivého esplana, jež by za nás stále bdělo a při smrti naši duši vyburcovalo k prožití dokonalé lítosti. Vytvářejme toto esplano denně asi půlminutovým přáním, soustředěním vůle, na způsob modlitby. Např:

Bože všemohoucí, prosím Tě, aby v okamžiku smrti jsem se pokorně sklonil před Tebou a s lítosti si připoměl své vážné hříchy, vyznal se z nich a litoval je. Bože, dej, ať má lítost je dokonalá, upřimná a očišťující. Bože, prosím, odpusť mi mé hříchy a dej, aby i mým posledním přáním byla prosba o odpuštění hříchů. Až budu svou lítostí a Tvou milostí očištěn, ať zahořím tohou po blízkosti Tvého světla a po pomoci duším svých bližních a všech božích bytostí.


f) Umírajícím poskytněme, za života nebo i po smrti (do 30 hodin, ale raději do dvaceti, u stářím a nemocemi silně oslabených a sešlých jedinců nejpozději do 10 hodin od úmrtí) poslední pomazání a totéž žádejme od svých blízkých pro sebe.

 

 

 

Pokud nemůže být umírajícímu ani zemřelému uděleno poslední pomazání, může vést náhradní promluvu laik. V ní

a) požádá anděla strážného o ochranu duše umírajícího (resp. zemřelého, resp. nemocného, až bude umírat)


b) vyzve umírajícího (zemřelého) , aby si uvědomil, že odpoutáním od hmoty světa i svého těla se jeho duše probouzí v celé své podstatě, mohutnosti a dokonalosti v rozumu a svobodné vůli, v uvědomění, že je odleskem Boha, jeho dílem a jemu podobna. Dá mu čas vychutnat krásu a blaženost procesu odpoutávání a osvobozování se.


c) vyzve umírajícího (zemřelého), aby si připomněl své hříchy a viny a litoval jich


d) aby zatoužil po odpuštění a sám všem odpustil


e) a zejména aby zatoužil po spáse a věčném životě v boží blízkosti, aby zatoužil jít za světlem Boha a boží lásky, jsouc sám naplněn láskou k Bohu a svým bližním


f) Aby se rozloučil se vším, co mu bylo v životě drahé a nenechal se již k Zemi poutat vazbami na věci materiální ani k lidem a ostatním živým tvorům, rostlinám, přírodním či lidským výtvorům. Aby poručil Boží prozřetelnosti, zda se s něčím z toho, co v životě miloval, kromě samotného jediného Boha, ještě někdy setká.


g) Dá umírajícímu (zemřelému) odpuštění (rozhřešení) jménem všech, kterých se jeho vina dotkla


h) Dá mu požehnání (např. pokřižováním, nebo pokřižováním svěcenou vodou, položením křížku na čelo) např. se slovy: Žehnám tě ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen! Ať tě od nynějška provází Bůh. Radost z boží blízkosti, ať je ti pokrmem. Boží láska ať je ti světlem, cestou i krásným městem na konci cesty.


i) Kněz dá i posvěcení (pomazání). Laik může říci: Buď navěky posvěcen světlem boží lásky a milosti. Ať tvá duše rozkvete v boží blízkosti. Ať všemohoucí Bůh dá ti chléb poznání a lásky a nasytí tvou touhu po zření, moudrosti, kráse a lásce.Čelo umírajícího (zemřelého) potřeme (pokřižujeme) vonným, nejlépe svěceným olejem (křižmem).

 


Odchodu blízkých nadměrně nelitujeme a netrápíme zbytečně je i sebe pláčem a zoufalstvím. Snažíme se vyjádřit jim lásku a odpuštění, ale zároveň jim dát svobodu na jejich cestě k Bohu a vyvolat v nich touhu po této cestě jít.


Nerušíme odchod duše z těla voláním, nářkem a pláčem, zejména v blízkosti umírajícího či zesnulého se chováme tiše.


Nevážeme také jejich duši tím, že bychom jim do hrobu vkládali nějaké předměty, které jim za života patřily, raději si tyto předměty ponecháme na památku a pro nepřímý duchovní kontakt s nimi, který nám může být vzpruhou a inspirací (oblíbené hodinky, květ v květináči, část oblečení apod.) Islám velmi striktně zakazuje vkládat předměty do hrobu. Je to jistě užitečná rada, ale pokud máme silný pocit, že by bylo vhodné do hrobu nějaké maličkosti vložit, zejména pokud je na daném území či v daném rodu podobná zvyklost, nemusíme z toho dělat dogma.


Poslední promluvu můžeme přizpůsobit vyznání zemřelého a obohatit o různé kulturní a duchovní prvky, ale tak, abychom nenarušili zásadu monoteismu – směřování k jedinému, resp. nejvyššímu Bohu a hlavní smysl promluvy a souvisejícího rituálu: vyvolání lítosti a touhy po odpuštění a spasení a vykonání rozhřešení, požehnání a posvěcení.


Poslední promluvu u zemřelého vykonáváme (kromě křížování, pomazání apod.) v určitém odstupu, na výraz úcty k odpoutávající se duši. Promluvu nepronášíme příliš nahlas, ale s pevností (přesvědčením a pevnou vůlí) v hlase a srozumitelně.


Pokud jsme se zemřelým, jehož duše je ješte přítomna, v delším nebo těsném kontaktu (např. pokud jej umýváme a oblékáme), vykonáme následně pro potřebu duševní hygieny očistnou koupel (10-20 minut).


Pro úplnost těchto zásad je důležité žádat o obecný souhlas římskokat. církve, která pomazání u zemřelých nepraktikuje, neboť vychází z předpokladu, že duše ani bezprostředně po smrti není již v těle přítomna.


V knihách mrtvých různých národů a kultur můžeme pro podobné chvíle nalézt mnoho inspirace.


Darius Nosreti

 

 


 


ODBORNÉ AKTUALITY / 30. 6. 2000 / STRANA 2 / MEDICÍNA 6 / VII


Život udržující terapie: má adolescent právo ji odmítnout?

Dlouhá léta se vedou spory o právech pacienta v beznadějném stavu ukončit život udržující terapii nebo dokonce úmyslně přijmout smrtící látku, která by ho zbavila utrpení. Názory se různí. Obecně lze říci, že zatímco právo lékaře provést na přání pacienta euthanasii ve smyslu podání smrtící látky je většinou považováno za nepřijatelné, žádost pacienta (či příbuzných v případě pacienta v komatu) na „odpojení z přístrojů" bývá akceptována. Jak se však zachovat v případě pacienta, který ještě nedosáhl plnoletosti?

Nad tímto problémem se na stránkách Canadian Medical Association Journal (CMAJ) zamýšlejí Christopher Doig a Ellen Burgess.

Jako ilustraci zvolili případ 14leté A. M., trpící od svých 12 let refluxní nefropatií. Stav byl komplikován opakovanými infekcemi při peritoneální dialýze a velmi komplikovanou hemodialýzou díky potížím s cévami. Po dvou letech se lékaři rozhodli pro transplantaci. Byla použita ledvina ze zemřelé osoby, avšak po 6 měsících došlo k rejekci. Jedním z důvodů bylo zřejmě i nedodržení léčebné kázně, kdy pacientka nedbala na řádné užívání imunosupresiva cyklosporinu. V této situaci pacientka, která podle vlastních slov už ani nepamatovala dobu, kdy by jí nebylo neustále velmi zle, požádala lékaře o přerušení léčby s plným vědomím, že takový postup povede ke smrti. Proti tomu se však postavila její matka, která trvala na pokračování život udržující léčby. Lékaři stáli před nelehkým rozhodnutím. Nakonec se, po konzultaci s právníkem, rozhodli odmítnout prosbu pacientky a respektovat přání matky. Dcera totiž ještě nebyla plnoletá...

Bylo jejich rozhodnutí etické? Odpověď není jednoduchá. I právníci se v názoru na případ liší – zatímco soudce Burger zastával názor, že adolescent ve valné většině není schopen přijmout takto závažné rozhodnutí, neboť ještě neumí přesně zvážit všechna pro a proti, jeho kolega Douglas byl přesvědčen, že rozumové schopnosti 14letého jsou už natolik blízké dospělému člověku, že se svobodně rozhodnout může.

Tyto dva názory vpodstatě charakterizují celý spor. Podívejme se na celý případ zblízka, očima psychologů i jiných odborníků.

Začněme obecně: Základním principem „západní" civilizace je svoboda názoru, svoboda vybrat si vlastní cestu. Pokud se tedy svobodný člověk rozhodne zemřít, neměli bychom mu bránit – za předpokladu že:


* je schopen zvážit všechny možnosti;

* je schopen plně pochopit veškeré výhody, nevýhody či rizika, z jeho rozhodnutí vyplývající;

* jde o prokazatelně rozumného, logicky uvažujícího jedince;

* při svém výběru nebyl nikým ovlivňován či dokonce k rozhodnutí nucen.


Jasné, srozumitelné. Avšak, pro mnohé (při nejlepším) pouze v případě dospělého. Člověk, kterému ještě nebylo osmnáct, je nezanedbatelnou částí dospělých brán jako nesvéprávný jedinec, jehož znalosti a rozumové schopnosti ještě zdaleka nemohou stačit k přijetí závažného rozhodnutí. Je však takový názor oprávněný, nebo vychází pouze z tradic či hluboce zakořeněných náboženských dogmat? Uvědomujeme si dostatečně, že děti dnes dospívají mnohem dříve, než před tisíci lety, kdy se tradice formovaly? A nejen tak – nejsou dnes mnohé z nich díky využívání pokroku na poli informačních technologií informovány lépe a komplexněji, než nemálo dospělých, tyto technologie neovládajících?

Jean Piaget prováděl výzkum racionálních schopností dětí a mladých lidí do 18 let. Výsledky ukázaly, že do 7 let jsou děti sice schopny pochopit důvody toho či onoho, avšak díky své omezené životní zkušenosti nedovedou uvažovat v kategoriích příčiny a důsledku. Mezi 7-11 lety děti začínají logicky uvažovat, avšak schopnost zobecňovat informace a přesně rozlišit podstatné od nepodstatného jsou ještě omezeny. Od 14 let výše se však způsob uvažování dětí a schopnost vyvozovat správné závěry v mnoha případech nijak neliší od dospělých.
Podobně hovoří výsledky výzkumu Weithorna a Campbella. Podle nich se uvažování 14letého a 21letého nijak podstatně neliší. Walsh uvádí, že dítě je schopno pochopit podstatu nemoci již v 11 letech, ve 14 už může zcela rozumně přijímat rozhodnutí, ze znalosti vyplývající.
Mělo by se tedy stát pravidlem respektovat názor člověka byť v otázce života a smrti, ačkoli mu ještě nebylo 18? American Academy of Pediatrics uvádí v Doporučení o pokračování v život udržující terapii, že lékaři a rodiče by měli přikládat velkou váhu jasně formulovaným názorům mladého člověka na takovou situaci – bez ohledu na případný rozpor s jakýmkoli „paragrafem".
A. M. mnohokrát hovořila o své nemoci s ošetřujícím lékařem. Probírali spolu veškeré možné alternativy. Posléze pochopila, že bez permanentní dialýzy zemře. Po dlouhém, pečlivém zvažování svých dalších možností dospěla k názoru, že pokračování takového života, plného utrpení, bez možnosti zlepšení, nemá smysl.

Ošetřující lékař však usoudil, že není natolik dospělá, aby byl povinen její rozhodnutí akceptovat...
Argumenty proti tomu, aby byl lékař povinen akceptovat podobná rozhodnutí, učiněná mladistvými, vycházejí ze zkušeností, že mladí často berou jako rozhodující velmi pomíjivé hodnoty. Jsou uváděny případy, kdy mladý člověk odmítal život zachraňující operaci jen proto, že by poškodila jeho vzhled, odmítal nutnou dietu, neboť by ho podle jeho názoru diskriminovala mezi spolužáky, či zmíněnou dialýzu z důvodu „ztráty nezávislosti". Tělesný vzhled je vůbec nejčastější příčinou odmítání léčby nezletilými. Případy odmítání léčby epilepsie fenytoinem (způsobuje otok dásní a nadměrné ochlupení těla) jsou zcela běžné. Podle Gaylina je pro nezletilého „krása" či fyzická přitažlivost natolik důležitá, že přes veškerou inteligenci, logické uvažování atd, tyto nepodstatné, dočasné hodnoty zcela pokřivují jeho pohled na základní záležitosti lidské – na život a na smrt. „Raději umřít, nežli být obludou", zní vzorec.

S takovým názorem však polemizují Ladd a Forman, kteří upozorňují na to, že bezpečně prokázaných případů takového chování není ve skutečnosti mnoho.

Složitější je problém podléhání jiným názorům. Scherer a Repucci přesvědčivě prokázali, že adolescenti mezi 14 a 15 lety velmi snadno podléhají vlivu okolí, nátlak rodičů pak může jejich „samostatné" rozhodování ovlivnit natolik, že v případech extrémně silného tlaku děti svá rozhodnutí mění o 180 stupňů – ve zcela opačné.

Tím se dostáváme k problému vlivu rodičů. Je obecně vžitým pravidlem, že rodiče mají co mluvit do všeho, co se zdraví jejich dítěte týče. Konec konců, takové právo je většinou zakotveno i v zákoně. Názor je podložen již zmíněnými tradicemi, které po staletí považují rodiče za jediného, který ví, co je pro jeho dítě to dobré, správné. Bohužel, takové uvažování činí z člověka do 18 let zcela nesvéprávnou „věc", hříčku v rukou jakkoli „postižených" jedinců. Má mít někdo právo absolutního rozhodování jen ze samotného titulu rodiče? Ne, a ani „tradice" a právo takto nehovoří. Pro příklad, ani rodič nemůže rozhodnout, že jeho dítě bude např. sterilizováno či mu bude odejmut orgán, který lze zpeněžit v transplantačním programu. Konec konců, mnozí rodiče sice rádi rozhodují – ale dál?

A. M. byla tedy opět převezena na dialyzační jednotku. Byla silně deprimovaná, cítila se osamělá. Rodina se totiž po rozhodnutí o pokračování v dialýze o její další osud nijak zvláště nezajímala. Podle vyjádření sociálních pracovníků byla matka v rodině dominantní osobou. Šlo o nevyrovnanou ženu, jejíž problémy se prudce zhoršily s dospělostí starších sourozenců A. M., která se poté stala matčinou „hračkou". A. M. si toto vše velmi dobře uvědomovala, při jejím rozhodování však byly tyto – řešitelné – problémy vedlejší. Byla si prostě jista, že další léčba nemůže nic změnit na jejím konečném osudu. Že může pouze prodloužit její utrpení.
Ve většině případů, naštěstí, dochází při rozhodování v otázkách léčby vč. život udržující terapie ke shodě mladého pacienta, rodičů i lékaře. Může však nastat případ, že nezletilý se ve svém názoru liší. Potom je jediným etickým přístupem přepečlivé zvážení všech pro a proti, vyhlídek na další život pacienta, během mnoha konzultací všech zúčastněných stran. Vzhledem k tomu, že výzkumy naznačují dostatečnou schopnost adolescentů přijímat i závažná rozhodnutí, měla by být při splnění všech podmínek na rozumné, nezávislé posouzení situace, tato rozhodnutí akceptována.

I kanadské soudy dnes již připouštějí právo adolescentů na rozhodnutí, týkající se (nejen) jejich zdraví, včetně nejzávažnějších. Kritérium „plnoletosti" bylo v takových případech zrušeno. Kanada se tak přiklonila k nadčasovému názoru lorda Nathana, který již před 40 lety prohlásil: „ Nejuspokojivějším řešením podobných problémů by bylo zavést pravidlo, že rozhodnutí člověka, který sice ještě nedosáhl plnoletosti, ale jehož duševní schopnosti jsou dostatečné, má být respektováno i v případě nesouhlasu dospělých.


A. M. se po další rok trvajícím utrpení na dialyzační jednotce nakonec podařilo prosadit své přání. Odmítla jakoukoli další léčbu a zemřela.

Text vznikl na základě článku v časopise Canadian Medical Association Journal z 30. 5. 2000.

 


Zdroj: www.cma.ca/cmaj/vol-162/issue11/1585.htm

 

Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.