Kdo je Online

Právě přítomno: 90 hostů a žádný člen

3245231
Dnes
Včera
Týden
Minulý týden
Měsíc
Minulý měsíc
Celkem
884
2142
33259
1990607
70797
66922
3245231

Your IP: 3.227.233.6
2019-08-25 08:51

 

 


Život je představa

 


ŽIVOT JE JEN PŘEDSTAVA - zdroj N.D.Walsh

 

 


Uvědomme si, že vše kolem nás je naše představa.


Neustále si uvědomujme, že vše je jen pouhá představa, která nám má pomoci si něco uvědomit. Nic není reálné.

Náš život nemá nic společného s vnějšími okolnostmi.


My jsme si ve svých falešných představách vymysleli podmínky a potřeby.


V našem imaginárním světě je všechno takové, jaké si myslíme, že to je. A to vše pak z naší perspektivy opravdu tak funguje.


Vidíme jen to, co chceme vidět. Je možné, že vidíme jen to, co očekáváme, že uvidíme. Nebo prostě nechceme vidět to, co neočekáváme.

Všechno, co pozorujeme, je ovlivněno naším pozorováním.

O všech věcech přemýšlíme v kontextu toho, co si myslíme, že už víme. A nemůžeme dělat nic jiného.

Co víme o svých falešných představách je založeno na našich falešných představách, takže každý názor je iluzorní.

Každý závěr je pouhou představou.

Vše je reálné, protože si myslíme, že to tak je. Chceme-li to vidět jinak, musíme změnit svoji víru.


Ne že člověk věří tomu, co vidí, ale vidí to, čemu věří. Vědomě věřme, že naše představy jsou jen představy a použijme je jen jako nástroj k poznání, nic víc. Potom si je budeme vytvářet vědomě místo, abychom pouze je přijímali takové, jaké si myslíme, že musí být. Přijímáme totiž názory ostatních. Okamžik, kdy se rozhodneme učinit vlastní rozhodnutí, bude okamžikem našeho osvobození. Nedovolíme tak, aby falešné představy druhých ovládaly náš život.

Můžeme žít v tomto světě, ale nemusíme na něm být závislí. Až si to uvědomíme, začneme vnímat svět tak, jak jej vnímat chceme. Pochopíme, že život je akce, nikoli reakce.

Jestliže chceme, nemusíme žít podle falešných představ. Uvědomme si, že představy, ve kterých žijeme, si vytváříme sami. Nikdo jiný je pro nás nevytváří. Jak se z toho dostat?

-      uvědomit si, že naše představy jsou falešné

-      místo, abychom se jimi nechali ovládat, musíme je začít používat

-      jakmile poznáme, že své představy můžeme ovládat, okamžitě si uvědomíme, že nejsou reálné

 


Nic v tomto světě není reálné!

Nesmíme zapomenout, že žijeme v představě, kterou jsme si sami vytvořili. Život je nádherný a tak pojďme a tvořme to, co chceme. Každým okamžikem si uvědomujme, aby to, co uděláme, říkáme a o čem přemýšlíme, je to, čím chceme být a co je pro nás realitou.

Všechny naše představy jsou uspokojeny. Ty, které ne, jsme nepotřebovali. Existujeme-li v tomto okamžiku, aniž máme, co si myslíme, že potřebujeme, proč si myslíme, že to potřebujeme? Nikdy jsme nic nepotřebovali, jen jsme si to myslili.

Jsme něco jiného, než naše situace.

Jsme větší než jakékoli podmínky.

Jsme něco jiného než zaměstnání, bohatství a nedostatek.

Přestaňme druhé obviňovat za to, jak žijeme. Nikdo není obětí.


Uvědomme si, že naše představy jsou pouhé představy. Žijme s nimi, ale nežijme v nich.  Nenechme se jimi ovládat.


Uvědomme si, co nás motivuje k čemukoli. Uvědomme si svoje úmysly.

Musíme si vytvořit nový model světa. Nepřijdeme na nové myšlenky, dokud si neuvědomíme, že nám naše staré názory přestaly být prospěšné.

FALEŠNÉ PŘEDSTAVY:

lidé jsou odděleni jeden od druhého

jsme odděleni od Boha

bůh od nás něco potřebuje

musíme se bohu zavděčit ( aby byl šťastný, protože teď není )

existuje nejednotnost

musíme bojovat o své štěstí

někteří lidé jsou lepší než ostatní

My jsme totiž stvořili Boha podle svého obrazu.


Víra v existenci oddělenosti vede k představě, že na světě není dostatek toho, co potřebujeme ke štěstí. Jakmile si uvědomíme svou jednotu s Vesmírem, budeme se divit, jak jsme si mohli myslet, že jsme od kohokoli a čehokoli odděleni. Pochopíme, že když jsme se ke všemu a ke všem chovali, jako by to bylo něco jiného, než jsme my, ubližovali jsme sami sobě.

Fundamentalisté – staré náboženské texty

Bhagavadgita – Hare Kršna + Ardžuna

Islám – muslimové – Korán ( Mohamed )

Joseph Smith – představitel Mormonů

Židé – Mojžíš + Tóra

Křesťané – Ježíš a Nový Zákon


Tvůrčí činnost začíná představou. Vše kolem nás byla kdysi něčí myšlenka. Neexistuje nic, co by nejdříve neexistovalo jako čistá myšlenka.

SLOVO je vyjádřená myšlenka, nahromaděná myšlenka. Ovlivňuje vesmír více než myšlenka, protože slova mají jiné vibrace.


ČINNOST jsou slova v pohybu.


Vesmír je jen kopírovací stroj našich myšlenek – musíme změnit svoje myšlení, když chceme změnit to, co máme. Musíme změnit svou řídící myšlenku – po ni následuje myšlenka – slovo – čin.

A to jedině tak, že změníme ( obrátíme ) směr procesu myšlenka – slovo – čin na


Čin – slovo - myšlenka

Udělejme něco, na co chceme změnit svůj názor, potom vyjádřeme novou myšlenku slovy.

Svět nás donutil myslet tak, jak myslíme. Naše mysl je plná myšlenek, které pocházejí ze zkušenosti druhých.

Měli bychom získat své vlastní informace. Jedině tak změníme svoji řídící myšlenku.

Celý trik spočívá ve změně řídící myšlenky! Musíme změnit :“Mysli, než začneš jednat“ – musíme jednat dříve, než začneme myslet.

Nová myšlenka bude mrtvá, než si to uvědomíme. Naše mysl je plná našich starých myšlenek i starých myšlenek ostatních.

Výsledek = NOVÉ MYŠLENÍ

Činnost těla je odrazem našeho života ( božská dichotomie ).

Máme právo na radost a tak hledejme radost.

Naše životní práce vyjadřuje to, čím jsme. Jestliže tomu tak není, proč ji děláme?

Chceme-li uživit rodinu za každou cenu, pak milujme svoji práci.

Každý může milovat všechno, jakmile si uvědomí, co dělá a proč to dělá.

Nikdo nedělá nic, co nechce dělat.


Dělat si starosti nemá smysl. Naše zdraví se zlepší, jakmile si přestaneme dělat starosti. Všechny nemoci vznikají v naší mysli negativními myšlenkami.

Vše závisí na tom, jak se na svět díváme.

Vše přijímáme a hodnotíme z našeho pohledu modelu světa - a to je chyba!

My jsme boží tělo. Vše, co zakouší a prožívá, tak jedině skrze nás ( vztah těla a mysli ).

Jsme omezeni jen svým poznáním.


Byl nám proto dán život, abychom poznali, čím skutečně jsme.

Nic se zde neučíme. Není se co učit. Musíme si jen rozpomenout.


Karma je vnitřní touhou růst, vyvíjet se k lepšímu. Není to žádný dluh. Nic od nás nevyžaduje. Jsme a vždycky jsme byli svobodní.

Nikdo by neměl být odsuzován za své touhy.

Nemusíme mít důvod pro nic. Prostě buďme příčinou svého života.

Když nás baví sex bez lásky, dělejme ho do té doby, dokud nás bude bavit.

ZLO NEEXISTUJE!

Ďábel neexistuje.

Šílený svět nás nutí jednat šíleně.

Druzí nás odsuzují a my se posuzujeme podle jejich soudu.


Život je proces, který nám dává příležitost najít se, rozpomenout se na svou hodnotu.

Co je dobré nebo špatné záleží na tom, co se snažíme udělat.

Celý život je realizací a prožíváním toho, čím jsme.

S přibývajícími znalostmi vytváříme nová pravidla. Vytváříme si představy o dobru a zlu jen proto, abychom definovali, KDO JSME.

Nejsou žádná shnilá jablka, jsou jen lidé, kteří nesouhlasí s naším názorem, protože si vytvořili jiný model světa. Nikdo nedělá nic nesprávného, posuzujeme-li to z hlediska jeho modelu světa.

Co je DOBRÉ a ŠPATNÉ se neustále mění. Záleží na času a geografii ( Hitler odešel do nebe. Je-li Boží vůle všemohoucí, proč Hitler dělal to, co dělal? ).

Až změníme formu ( smrt ), přestanou existovat jakékoli důsledky. Bude jen čisté vědomí. Důsledky jsou jen prvkem relativity. V absolutním světě neexistují, neboť závisí na lineárním čase a následných událostí.

Potěšit Boha není smyslem života. Smyslem života je poznat a vytvořit sama sebe.

Déjavu a sen je pohyb mezi realitami – papíry na vřetenu.

Vše, co se děje, je vůle Boží ( i Hitler ).

V absolutním světě není trest. Důsledky našich činů existují v relativním světě.

Neustále si vytváříme nová pravidla. Tak to musí být, máme-li se vyvíjet.

Cílem všech událostí a všech zážitků je vytvoření příležitosti. Nic jiného. Nejsou dílo ďábla. Smysl jim dává to, co si o nich myslíme a jak na ně reagujeme. Přitahujeme je prostřednictvím svého vědomí a to takový typ, který nám umožní poznat a prožívat to, co jsme. A tak se k nám přidávají další hráči.

To, co je dobré, je naprosto zjevné. Pouze to, co není zjevné, musí být vysvětleno ( pravdu a Boha najdeme tam, kde se nemluví x politika, duchovní…… ).

Někdy nevíme, že něco již známe.

Chceme-li poznat, že něco již víme, a přeci to ještě nevíme, chovejme se tak, jako bychom to věděli.

Naše perspektiva vytváří naše myšlenky a ty vytvářejí všechno. Tak můžeme změnit svůj život.


Pokud změníme svůj pohled na život, budeme mít jiné myšlenky. Tak se naučíme ovládat své myšlenky, a to je v životě nejdůležitější.

VŠECHNO, CO SE DĚJE – TJ. VŠECHNO, CO SE STALO, CO SE DĚJE A BUDE DÍT STÁLE – JE VNĚJŠÍM PROJEVEM NAŠICH NEJNITĚRNĚJŠÍCH MYŠLENEK A PŘÁNÍ. Proto neodsuzujme aspekty života, s nimiž nesouhlasíme. Raději se snažme je změnit. A snažme se změnit i podmínky, které je umožňují.


Proto buďme světlem a neodsuzujme temnotu.

Snažme se ji rozptýlit i pro ostatní.


Nic neexistuje nezávisle na nás, všechno je naším výtvorem. Dokonce i zdánlivý nedostatek porozumění je naším výtvorem. Je to doslova výplodem naší fantazie – představivosti. Představujeme si například, že neznáme odpověď na určitou otázku, a proto ji neznáme. Když si však představíme, že ji známe, okamžitě ji známe. Celý proces závisí na naší představivosti.

V okamžicích, kdy si představujeme, že se nám něco „odhaluje“ – ať to jsou sny nebo okamžitá intuice – jsme ve vztahu „rozpomínání“. Rozpomínáme se na to, co jsme vytvořili.

Je možné nezapomínat?

Jednejme na základě toho, co víme, a nestarejme se o to, co vidíme ve světě iluzí ( tak to dělají duchovní mistři )

Mějme druhé, aby nezapomínali oni. Dávejme jim to, co si sami přejeme, protože cokoli dáváme druhým, dáváme sami sobě.

Co si myslíme, to vytváříme. Co vytváříme, tím se stáváme. Čím se stáváme, to vyjadřujeme. Co vyjadřujeme, to prožíváme. Co prožíváme, tím jsme. Čím jsme, to si myslíme = KRUH

Nic z toho, co vidíme, není reálné. Vždycky vidíme obraz toho, co se stalo, a ten interpretujeme. Naše osobní interpretace se nazývá představivost.

V představivosti si můžeme vytvořit cokoli. Neboť funguje oběma směry. Nejenže interpretujeme energetické podněty, ale také je produkujeme. Když si něco představujeme, naše představa se zhmotňuje. Čím déle – pak se to stane realitou, kterou potom vidíme.

Proto se vždycky snažme jednat a žít aktivně = vědomě.

Mějme představu o tom, co hledáme.

Mějme ale také na paměti, že dobré věci k nám mohou přijít i nečekanými cestami. Nezavrhujme tyto síly, ani jim nedávejme nálepku jakési „nevhodnosti“. Je totiž docela možné, že to, co hledáme, máme přímo pod nosem, ale my to nevidíme, protože máme zavřené oči.

Takže se příliš nesvazujme. Nenechme se lapit do sítě vlastních očekávání, ale zůstaňme otevření. Nezasahujme do věcí a nepleťme se Bohu do díla. Vše se projevuje jinak, než očekáváme.


Dejme věcem volný průběh.

Dovolme věcem, aby se staly. Pak nalezneme trvalý klid a štěstí.

Uvědomme si, že to, co hledáme, není u druhých, ale v sobě.

Uvědomme si, že vše kolem nás je naše představa. Neustále si uvědomujme, že vše je jen pouhá představa, která nám má pomoci si něco uvědomit. Nic není reálné!

Dále máme některé falešné představy, které nám škodí :

-      Potřeby

-      Neúspěch

-      Nejednotnost

-      Požadavky

-      Morální kodex

-      Soudce

-      Vyžadujeme dokonalost sami od sebe a potom i od druhých


Požadavky :

-      musíme se snažit každého uspokojit

-      nesmíme se však snažit uspokojit určité lidi na úkor druhých

-      nesmíme nikoho obtěžovat

-      neradujme se – z peněz, sexu

-      nepřijímejme peníze


Žít radostně neznamená vyhnout se nepříznivým okolnostem, ale žít radostně navzdory těmto nepříznivým okolnostem. Náš život nemá nic společného s vnějšími okolnostmi.

Milovat bezpodmínečně život znamená milovat jej ve všech formách, v nichž se projevuje. Přijímáme tak jeho dokonalost.

Umíráme v každém okamžik, který je novým začátkem. Tak můžeme vytvářet budoucnost. Produktivně tuto představu využívejme.

To, co je, je to, co je. Není možné, aby nebylo to, co je.

Neúspěch je fikce.

Nemusíme s nikým soutěžit.

Je nemožné vyučovat něco nového, neboť nic nového neexistuje.

Falešné představy se jeví tak reálné, protože lidé věří, že falešné nejsou. V našem imaginárním světě je všechno takové, jaké si myslíme, že to je. A ono to pak z naší perspektivy funguje.


Všechno, co pozorujeme, je ovlivněno naším pozorováním

O všech jevech přemýšlíme v kontextu toho, co si myslíme, že už víme. A nemůžeme dělat nic jiného. Co víme o našich falešných představách je založeno na našich falešných představách – takže každý závěr je iluzorní. Každý náš závěr je pouhou představou.

Vše je reálné proto, že si myslíme, že to tak je. Chceme-li to vidět jinak, musíme změnit svoji víru.


Ne že člověk věří tomu, co vidí, ale vidí to, čemu věří.

Proto vědomě věřme, že naše představy jsou jen představy a použijme je jen jako nástroj k poznání, nic víc. Potom si je budeme vytvářet vědomě místo, abychom pouze přijímali je takové, jaké si myslíme, že musí být. Přijímáme totiž názory druhých. Okamžik, kdy se rozhodneme učinit vlastní rozhodnutí, bude okamžikem našeho osvobození.


Nedovolíme tak, aby falešné představy druhých ovládaly náš život.

Můžeme žít v tomto světě, ale nemusíme na něm být závislí. Až si to uvědomíme, začneme vnímat svět tak, jak jej vnímat chceme.


Pochopíme, že život je akce, nikoli reakce.

Jestliže chceme, nemusíme žít podle falešných představ. Uvědomme si, že představy ve kterých žijeme, si vytváříme sami. Nikdo je za nás nevytváří. Jak se z toho dostat?

Uvědomit si, že naše představy jsou falešné

Místo, abychom se jimi nechali ovládat, musíme je začít používat

Jakmile poznáme, že své představy můžeme ovládat, okamžitě si uvědomíme, že nejsou reálné

 


NIC V TOMTO SVĚTĚ NENÍ REÁLNÉ!


Nesmíme zapomenout, že žijeme v představě, kterou jsme si sami vytvořili – nezoufejme, život je nádherný tak pojďme a tvořme to, co chceme.

Každým okamžikem si uvědomujme, aby to, co uděláme, říkáme a o čem přemýšlíme je to, čím chceme být a co je pro nás realitou.

Uvědomme si, že naše představy jsou pouhé představy.

Žijme s nimi, ale nežijme v nich.

Nenechme se jimi ovládat.


Představy jsou pouhé představy. Mistr sám rozhoduje, proč existují a pak vědomě vytváří to, co chce prostřednictvím svých představ prožívat.

V jakékoli situaci:

Nic v mém světě není reálné

Všechno má jen takový smysl, jaký tomu dám

Jsem to, co říkám, že jsem a můj život je to, co říkám, že je


Štěstí je rozhodnutí, ne zážitek ke štěstí nic a nikoho nepotřebujeme.

Nic nikdy nedělejme pro druhé.

Všechno, co dělám, dělám pro sebe.

Existuje jen vlastní zájem. Neboť neexistuje nic, než já.

Uvědomme si, jakou část svého já chceme vyjádřit ( soucit, smutek…. )


POTŘEBA:

Existujeme-li v tomto okamžiku, aniž máme, co si myslíme, že potřebujeme, proč si myslíme, že to potřebujeme? Nikdy jsme to nepotřebovali, jen jsme si to myslili.

Od pozemských záležitostí se odpoutáme tak, že zjistíme, že potřeby neexistují.

Kromě strachu samotného se nemáme čeho bát.

Všechny naše potřeby jsou uspokojeny. Ty, které ne, tak jsme nepotřebovali.

Nehledáme-li ve své duši, nic nenajdeme. Odpověď, proč něco potřebuji, najdu ve své duši.


NEÚSPĚCH:

Nic z toho, co děláme, není neúspěch. Všechno je součástí procesu. Prožívat to, čím nejsme, není neúspěch, nýbrž způsob, jakým prožíváme to, čím jsme.

Neúspěch je součást našeho úspěchu.

Bez neúspěchu nemůžeme nikdy ochutnat úspěch.

Neúspěch neexistuje. Existují jen různé aspekty úspěchu.


POŽADAVKY:

Porušujme pravidla. Nebojme se.

Naslouchejme svému srdci.

Nenechme si od nikoho poroučet, co máme dělat.

Nechovejme se zodpovědně, abychom byli zodpovědní.

Nechovejme se laskavě, abychom byli laskaví, protože dělat cokoli pro něco jiného, vede k nespokojenosti


Žehnejme nepříznivým podmínkám, jež druzí odsuzují.

Přijměme je jako velký dar. Jedině tak je můžeme změnit, neboť je vidíme jinak, než se jeví. Jedině tak si uvědomíme, že jsme vždy byli tvůrci.


Porážku považujme za vítězství.

Chudobu za bohatství.

Uvědomme si, co nás motivuje k čemukoli. Uvědomme si svoje úmysly. Když chceme vyjádřit svoje já jakýmkoli způsobem, budeme k sobě přitahovat lidi a okolnosti, které nám k tomu dopomohou. Ale nesmíme je na sobě učinit závislými.

Nezachraňujme někoho až tak, aby byl na nás závislý.


PŘETVÁŘENÍ VLASTNÍ REALITY


Pořád se snažíme najít smysl v událostech svého života. Ve skutečnosti však nic nemá žádný smysl. Životní situace neskrývají žádnou vnitřní pravdu. Proč by je někdo skrýval? Proč by nám to Bůh neřekl přímo, když by chtěl?

Všechno má jen takový smysl, jaký tomu sami přisoudíme.

Život je nesmyslný.

Takže, když se něco děje, neptejme se, proč se to děje. Dejme tomu svůj vlastní smysl. Když tak si ho vymysleme, stejně to pořád děláme. A začněme to dělat vědomě.

Sami se rozhodněme, jaký to má pro nás smysl a pak ve vztahu k tomu vytvářejme to, čím chceme být.

Chceme-li poznat, kdo jsme, musíme si především uvědomit, kdo nejsme.

Bůh chce poznat sám sebe z vlastní zkušenosti. To je posvátným cílem. Aby mohl vnímat sám sebe, musí tu být něco, čím on není. Jedině tak může vnímat sám sebe.

Opak toho, co chceme prožívat, může existovat buď v naší minulosti, nebo někde daleko od nás – v nějakém vzdáleném místě ve vesmíru. Musí to být však něco, co si uvědomujeme.


Můj vesmír není nic jiného, než kontextové pole. Je to kontejner, do kterého byla nalita každá zkušenost, kterou je možné mít. Jinými slovy, vesmír je totalita všeho, co je.

V kontextovém poli můžeme najít opak jakékoli zkušenosti, kterou chceme prožít. Nemusíme to k sobě přitahovat. Stačí, když si to uvědomujeme, že to existuje.

Život je otázkou hlediska.

Jak věci vidíme, to závisí na tom, jak je chceme vidět.

Všechno má jen takový význam, jaký tomu přisuzujeme – i ve vztazích.

Nic neznamená víc, než co řekneme, že to znamená. Proto buďme v soudech opatrní. Potom se i podle toho chováme.

Nechceme-li mít v tom zmatek, nesmíme zapomínat, že jsme si to všechno vymysleli.

Můžeme se zasmát všemu v životě, co se nám stalo a můžeme říci:

-      To nic není

-      To mě nemusí znepokojovat

-      Nic se mi vlastně nestalo


Ať řekneme cokoli, přesně tak se budeme cítit.

Pocit bolesti je aktem zapomnětlivosti. Zapomněl jsi, čím jsi, zapomněl jsi, čím je ten druhý a zapomněl jsi, co tu děláte. Ponořil ses do falešné představy. Prožíváš příběh, který sis vymyslil, jako režisér, který usnul, a teď se mu zdá, že prožívá vlastní scénář. Můžeš scénář prožívat až do hořkého konce, ale stejně už znáš konec, tak jaký to má smysl?



PROBLEMATIKA ČASU


Už se stalo všechno, co se kdy stane.

Každá možnost existuje jako fakt.

Všechno je zaznamenáno na magnetickém disku. Počítač může reagovat na jakýkoli pohyb ovladače, neboť všechny možné pohyby a jim odpovídající reakce jsou zaznamenány na disku. Vesmír jen čeká, kterou možnost si zvolíme.

Všechny možnosti a všechna ukončení hry už existují. Záleží jen na nás, které ukončení si zvolíme.


Když se někdo dívá do budoucnosti, otázkou je, kterou budoucnost vidí:

-          existuje mnoho verzí budoucnosti

-          všechny verze se však již odehrály


Čas neexistuje. Všechno se děje totiž zároveň. Všechno se děje teď, takže budoucnost existuje v tomto okamžiku. Proto se může předpovědět.

Můžeme si vybrat katastrofické nebo jiné předpovědi o vývoji naší planety. Pak se na danou rovinu navážeme.

Všechno se už stalo – všemi možnými způsoby. Jediné, co nám zbývá, je vybrat si jednu z možností.

Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou protiklady, ale jsou části téhož celku.


Žijme v přítomném okamžiku. My ale stojíme mimo a snažíme se jej posuzovat = REAGUJEME ( jednáme tak, jak jsme jednali v minulosti ).


Když přistupujeme ke každému okamžiku bez předem utvořených představ, jsme schopni vytvářet to, čím jsme místo, abychom opakovali to, čím jsme byli v minulosti.

Život je tvůrčí proces, ale my jej žijeme, jako by to byl proces opakování.

Zapomeňme na svou zkušenost a začněme žít v přítomném okamžiku.

Neexistuje žádný jiný čas než přítomnost. Vše se děje najednou ( odpovím ti, ještě než se zeptáš ).

Veškerý čas je obsažen v tomto okamžiku.

Není žádný jiný okamžik než tento okamžik.

Neexistuje včera ani zítra – je to výplod fantazie ( všechno, co se stalo, co se děje a co se kdy stane, se děje v tomto okamžiku ).

ČAS je aspekt relativity, který existuje vertikálně ( ne horizontálně ). Pohybuje se nahoru a dolů. Je to VŘETENO, na kterém jsou listy papíru naskládané jeden na druhém. Existují zároveň – jsou najednou. Část našeho já je na každém papíru.

„Vždycky“ existuje v přítomném okamžiku.

Pohybujeme se my, nikoli čas. Čas nezná pohyb. Existuje jen jediný okamžik – čas opravdu stojí.

Čas je náš způsob, jak měříme pohyb. Čas je racionální konstrukce. Existuje ve vztahu k prostoru. Všechno, co se kdy stalo, a všechno, co se kdy stane, se děje teď.

Jestliže vidíme do budoucna událost, která se nám nelíbí, vyberme si jinou. Změňme své chování, abychom se vyhnuly nežádoucímu výsledku.

My si budoucnost neuvědomujeme – to je tajemství veškerého času. Co „nevíme“, to „není“. Protože si nepamatujeme na svoji budoucnost, ještě se nestala. Všechno se děje ve chvíli, kdy je prožívána.

Budoucnost je vzdálené místo časoprostorového kontinua, kde je naše reziduum energie. Když se nám nelíbí, změňme to a tak změníme svůj život.


Naše duše existuje ve všech úrovních časoprostorového kontinua.

Čas neexistuje, proto žijeme všechny životy najednou.

PŘEDTUCHA : okamžité uvědomění si něčeho, co jsme právě prožili „v budoucnosti“. Naše budoucí já říká: tohle nebylo moc příjemný. Nedělej to!


Neplýtvejme časem. Nesnažme se v tomto svém přítomném životě odhalit všechna tajemství života.

Všechno – všechno, co kdy bylo, je a bude, existuje v přítomném okamžiku. Takže všechno, co je…..JE. Ale všechno, co JE, se neustále mění, neboť život je proces tvoření. Takže to, co JE……vlastně NENÍ.

Všechno, co kdy uděláme, jsme již udělali. Čas neexistuje.

Minulost, přítomnost a budoucnost jsou pojmy, které jsme si vytvořili, abychom uvedli svůj přítomný zážitek do nějaké souvislosti. Jinak by se naše zážitky překrývaly. Oni se však dějí zároveň, jen my si to neuvědomujeme.

Dáváme času vzniknout tím, že se na všechno díváme z určité perspektivy – to je nástroj, který nám dovoluje analyzovat jednotlivé zážitky, z nichž se skládá život.


Život je jediná událost, která se odehrává ve Vesmíru v tomto okamžiku. Všechno se děje všude.

Neexistuje žádný jiný čas než Teď.

Neexistuje žádné jiné místo než Tady.

Tady a Teď je všechno, co existuje.


My jsme se rozpadli na kusy, abychom se mohli dívat na jeho části. Od té doby se snažíme slepit je dohromady.

Život je řada nepatrných, neuvěřitelně rychlých pohybů.

Tyto pohyby tvoří celkovou rychlost. Výsledkem je nehybná hybná síla.

Ze své perspektivy se vidíme jako odděleni.

Z kosmické jako jeden celek. Oba pohledy jsou „reálné“.

Život je otázkou perspektivy.

Všechno je jeden celek.

Založili jsme si lidskou existenci na minulosti, ale Vesmír nás hodnotí na základě budoucnosti. Neboť náš život je v budoucnosti, nikoli v minulosti.

Co jsme udělali, není důležité ve srovnání s tím, co uděláme.

Nemusíme dělat nic. Ani v tomto životě, ani v příštím. Vždy máme svobodnou vůli, vždy se můžeme rozhodnout, kam chceme jít a co chceme dělat. Každý z nás se může vrátit do kteréhokoli bodu na KOSMICKÉM KOLE.

Jsme na nekonečné cestě nikam. Nemusíme nikam jít, nemusíme nic dělat, nemusíme být ničím – kromě toho, čím jsme v tomto okamžiku. Ve skutečnosti žádná cesta neexistuje. V každém okamžiku jsme tím, čím chceme být. V každém okamžiku jsme tam, kam jdeme.


Všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane, existuje v tomto okamžiku. Nic se nestalo předtím, neboť žádné předtím neexistuje. Nic se nestane potom, neboť žádné potom neexistuje. Všechno existuje v tomto okamžiku.

Když se díváme na něco, co je přímo před námi, vidíme MINULOST ( i když se díváme na hvězdy – ty už tam dávno nejsou, protože vidíme jen to, co tam bývalo ).

Není možné vidět přítomnost. Přítomnost se „stane“ a pak se rozšiřuje ve formě světelné energie, která zasáhne naše smysly, náš zrak – a to trvá určitou dobu.

Mezitím život pokračuje. Zatímco vnímáme světlo z minulé události, začíná nová událost.

Když zaregistrujeme světelný podnět, náš zrakový receptor jej pošle do mozku, jenž jej interpretuje a řekne nám, co vidíme. To však už nevidíme. Jen si myslíme, že to vidíme. Jinými slovy přemýšlíme o tom, co jsme viděli, snažíme se to někam zařadit, zatímco se děje nová událost, která čeká na naši interpretaci.


Čím větší vzdálenost mezi námi a událostí, kterou pozorujeme, tím hlouběji do „minulosti“ se tato událost vzdaluje. A přesto se nestala „dávno“. To jen vzdálenost vyvolává iluzi „času“ a umožňuje prožívat naše já „tady a teď“, zatímco jsi „tam a tehdy“. Jednoho dne pochopíme, že to, čemu říkáme čas a prostor, je jedno a totéž.

Pak si uvědomíme, že všechno se děje tady a teď.



VOLBA


Žijeme v tichém zoufalství. Trpně se podrobujeme životu, protože se myslíme, že nemáme žádnou kontrolu nad vnějšími okolnostmi. Ale každý si vytváří svůj život, ne Bůh, ale my sami.


Máme však stále možnost, že pokud se nám něco nelíbí, změňme směr.

Řiďme se svými city, naslouchejme své duši, chceme-li nesouhlasme = SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ

Radujme se. Oslavujme. Usmívejme se a ve všem hledejme dokonalost. Pak nás neovlivní nic z toho, co druzí považují za nedokonalost.


Všechno závisí na naší volbě – a na naší víře v tuto volbu. Naše víra závisí na tom, co si myslíme, a naše myšlenky závisí na našem vnímání – tj. na našem pohledu na svět.


Když změníme svoji volbu, změníme výsledek - takže vlastně změníme něco, co se už stalo.

Když chceme vyjádřit svoje já jakýmkoli způsobem, budeme k sobě přitahovat lidi a okolnosti, které nám k tomu dopomohou.


Pořád se snažíme najít smysl v událostech svého života. Ve skutečnosti však nic nemá žádný smysl. Životní situace neskrývají žádnou vnitřní pravdu. Proč by ji někdo skrýval? Proč by nám to Vesmír neřekl přímo, když by chtěl?


Všechno má jen takový smysl, jaký tomu sami přisoudíme. Život je nesmyslný.

Takže, když se něco děje, neptejme se, proč se to děje, ale dejme tomu svůj vlastní smysl. Vymysleme si ho. Stejně to pořád děláme. A tak to začněme dělat vědomě. Sami se rozhodněme, jaký to má smysl pro nás.

Představy jsou pouhé představy.

 


Závěr:

nic v mém světě není reálné

všechno má jen takový smysl, jaký tomu dám

jsem to, co říkám, že jsem, a můj život je to, co říkám, že je

Láska a štěstí je rozhodnutí a ne zážitek

Pořád se k sobě chováme jako malé děti, které nikomu nechtějí půjčit své hračky.

Musíme odmítnout strach, vinu, odplatu a zatracení.

Nepromarněme žádnou příležitost říci druhým, jak jsou krásní.

Normální“ není „přirozené“ ( násilí není přirozené ). Za normální se považuje to, co se dělá obvykle.

HNĚV není násilí. Je to přirozená emoce. Rozzlobit se občas je naprosto přirozené a dokonce dobré. Funguje to, pokud chceme žít harmonickým životem. Musíme ho ale vyjádřit s láskou. Je to tlakový ventil, který uvolňuje negativní energii. Jde o to, jak ho vyjádřit ( nesmíme ho držet na uzdě ).

Hněv je pozitivní emoce, protože umožňuje zbavit se něčeho, co nám brání žít harmonicky. Vyjádřený skrze slovní nebo fyzické násilí vždycky zraňuje.


Co si myslíme, to přijímáme.

Nezahazujme život, zahoďme naše zmatené představy.

Neraďme druhým, jak by měli žít a jak by se měli cítit. Každý člověk má na svoje problémy svoji odpověď.

Nevyžadujme žádné výsledky, protože když nám výsledky přináší uspokojení, potom jejich nedostatek přinese jen zklamání, které nám znemožní pokračovat v tom, co děláme.

Naše nové názory budou přesnějším vyjádřením toho, čím jsme. Neměňme je jen proto, že si přejeme, aby druzí změnily své.

Dnes je většina vnitřních stavů bytí pouhou REAKCÍ. Nutnost je zvolit si stav bytí, v jakém vstoupíme do příštího okamžiku. Tak se naučíme zvládat život a vnější svět ztratí nad námi svou moc.


Musíme se snažit být tím, čím jsme, bez ohledu na to, jaký je zbytek světa.

Nemůžeme být tím, čím jsme, pokud nevíme, čím jsme. Takže tato rozhodnutí udělaná předem jsou nesmírně důležitá.


Jsme tím, čím jsme.

Nejsme tím, co děláme.


Můžeme být klidní bez ohledu na to, co se děje ve vnějším světě – a je ironií, že dění ve vnějším světě je často ovlivněno tím, čím jsme. Proto musíme být tím, čím jsme. Alespoň se o to pokusit. Ale my se bojíme. Máme neustálý strach a pocit viny. Strach ze života. Proto jej odevzdáváme těm, kteří se nebojí umřít.

Nemůžeme umřít a nikdy nebudeme odsouzeni k věčnému zatracení.

Vymysleli jsme si systém odměny a trestu. Vychází z falešných představ. Měli bychom jen prostě být, není žádný boží trest.

Žijme s nadšením a spontánně.

Zájem o sebe samého je nejvyšším zájmem každého jedince a je správný ve smyslu rozšíření svého omezeného chápání já. Naše já totiž zahrnuje i ostatní lidi.

Jednota a individualita se vzájemně nevylučují. Chování není „nesprávné“ ani „správné“, ale některé není prospěšné.

Nesnažme se změnit své chování. Nejdříve změňme své názory. Neboť naše chování vychází z našich názorů.

Vždy máme 2 možnosti.

Žádná cesta k Bohu není lepší než jakákoli jiná.

To, čím je Bůh, nelze zranit, a proto Bůh nemá potřebu nikoho trestat a mstít se.

Bůh nic nepotřebuje, nic nevyžaduje, aby byl šťastný. Nic neočekává, nikoho k ničemu nenutí. Bůh nepotřebuje být uctíván. Víra, že Bůh něco potřebuje, je mylná.

Bůh není nedosažitelný, Bůh je nevyhnutelný.

Každý má předpojaté názory a jedná z pohledu svého modelu světa.

Máme v sobě vnitřní navigační systém – intuice, tušení, sebedůvěra. Spoléhejme na něj.

Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíme. Vše si vyvoláváme sami.


Neodsuzujme nic, co považujeme za špatné. Spíše se ptejme sebe, co považujeme za špatné a co chceme dělat, abychom to změnili.

Nehledejme odpovědi ve vnějším světě. Zeptejme se, kterou část svého já chci poznat při této situaci. Kterou stránku své existence chci projevit. Všechny události v životě prezentují příležitosti k tomu, abychom se rozhodli být tím, čím jsme.

Nezáviďme druhým, když jsou úspěšní a nelitujme je, když jsou neúspěšní, neboť nevíme, co duše považuje za úspěch a co za neúspěch.


Vyhněme se odsuzování, neboť každá okolnost je darem a v každé zkušenosti je ukrytý poklad.

Když nejsme tím, čím nejsme, nezapomínejme na to, čím jsme. A chvalme svět, i když jej chceme změnit. A vězme, že to, co děláme v nejtěžší chvíli, může být naším největším vítězstvím. Neboť život, který si vytvoříme, je výpovědí o tom, čím jsme – a čím chceme být.


V životě se nemusíme nic učit – musíme jen ukázat, co již známe. Při tomto projevu svých znalostí znovu vytvoříme sami sebe.

Na světě nejsou ani oběti, ani lotři. A my nejsme oběťmi rozhodnutí druhých. V jistém smyslu jsme všichni vytvořili to, co se nám protiví – a protože jsme to vytvořili, vybrali jsme si to. Všechno, co děláme, děláme z jediného důvodu, abychom vyjádřili to, čím jsme. ZMĚŇME JEN TO, CO NÁS NEVYJADŘUJE.

Zmírnit bolest, kterou spojujeme se světskými zkušenostmi a událostmi, můžeme jedině tím, že změníme způsob, jak se na tyto události díváme. Vnější událost nemůžeme změnit – je vytvořena kolektivně.


BOLEST

- chyba myšlení

- důsledek úsudku, který jsme si o něčem vytvořili ( odstraňme úsudek a bolest zmizí )


ÚSUDEK – založen na dřívějších zkušenostech ( již ty jsou chybné ).


DĚLEJME, CO CHCEME DĚLAT. DĚLEJME COKOLI, CO NÁS REPREZENTUJE JAKO VERZI SEBE SAMÝCH.

Chceme-li mít výčitky svědomí, mějme je. Ale neposuzujme a neodsuzujme, neboť nevíme, proč a za jakým účelem k něčemu došlo. Protože to, co posuzujeme, bude posuzovat nás.

Snažme se změnit to, co již neodpovídá naší nejušlechtilejší představě o tom, čím jsme.

Není stanoveno, co je špatné a co dobré, co máme dělat a co ne. Dělejme, co uznáme za vhodné a vytvářejme to, čím doopravdy jsme.


PEKLO

  • je nejhorší možný výsledek našich rozhodnutí a činností. Je to důsledek nesprávného myšlení. Neexistuje nic, co by nebylo nesprávné
  • nespokojenost ( opak radosti )
  • když popíráme a odmítáme to, čím skutečně jsme


ZÁVIST

-          je přirozená emoce, která podněcuje k tomu, abychom se snažili stát něčím víc

-          podněcuje realizaci našeho potenciálu

-          velmi zdravá

-          trvale potlačovaná = žárlivost


ŽÁRLIVOST

-          emoce ovládaná strachem

-          založená na hořkosti

-          zabíjí život


ZÁRMUTEK

-          přirozený

-          nad nějakou ztrátou

-          zbavíme se ho tím, že ho vyjádříme, tím ho rychleji překonáme

-          trvale potlačovaný zármutek – chronická deprese


HNĚV

-          přirozený

-          je to nástroj, který nám umožňuje něco odmítnout

-          nemusí být druhým škodlivý

-          trvale potlačovaný hněv - zuřivost


LÁSKA

-          radost

-          trvale potlačovaná = chamtivost


Většinou potlačujeme tyto přirozené emoce. Tak jsme byli vychováváni. Jsou to ale dary, které nám mají pomoci zvládnout život.

Člověk je nespokojený, protože ví, že by se neměl stydět za něco, co mu dělá dobře – a přesto se stydí ( sex ).


Nejhlubší pravda je ta, že žádná věčná pravda neexistuje.

Pravda jako život se neustále mění. Nakonec pochopíme, že vývojový proces vlastně začíná právě ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme se zastavili.

Uvěznili jsme své emoce.


Řídili jsme se tím, co nám říkali:

-          nenechejme se ovládat svými city

-          jsme-li smutní, překonejme to

-          jsme-li rozzlobení, uklidněme se

-          závidíme-li, styďme se

-          máme-li strach, překonejme ho

-          jsme-li zamilováni, nevyjadřujme otevřeně svoji lásku


Jsme jediní, kteří mohou posoudit, čím chceme být a jak na tom jsme.

Cílem celého životního procesu je, abychom objevili sami sebe, abychom se vytvořili takoví, jací jsme. To však nemůžeme být, pokud nemáme možnost být něčím jiným.

Nebudeme za nic trestáni. Jsou pouze následky našich rozhodnutí ( a to je přírodní zákon ).


CÍL = stát se ztělesněním všeho, čím skutečně jsme.

Nežijeme-li ve své duši, o hodně přicházíme.

Není nic, čím bychom nemohli být, není nic, co bychom nemohli dělat a není nic, co bychom nemohli mít.

Všechno, co je, je otázkou volby – proto nic neodsuzujme.

-          rozhodnutí druhých jen pozorujme

-          pomožme jen, když budeme požádáni


Toužit po něčem znamená potřebovat to. Pozor, aby se touha nestala návykem.


Vše je takové, jaké jsme se rozhodli nebo nerozhodli. I nerozhodnout se znamená rozhodnout se.

Náš život nemůže být jiný než takový, jaký si ho představujeme.

V našem životě platí tyto zákony :

všichni se něčeho bojíme

můžeme dělat, být a mít všechno, co si umíme představit

přitahujeme všechno, čeho se bojíme ( to, čeho se bojíme, zakusíme )


Manipulujeme-li energii určitým způsobem a dostatečně dlouhou dobu, dostaneme hmotu. Energii naší myšlenky nikdy neumírá. Energie přitahuje energii stejného druhu – tak se tvoří, nakupuje hmota. Proto STRACH přitahuje energii stejného druhu. Uvědomme si, že neexistuje nic, než láska.


Odmítnout něco znamená popírat, že to existuje.

Buďme věrni však svým názorům a hodnotám, protože tím charakterizujeme sami sebe. Prozkoumejme je a vyměňme rozbité cihly za ty, které nedrží dům.

Jestliže nám naše hodnoty vyhovují, buďme jim věrni. Braňme je. Bojujme za ně takovým způsobem, který nikoho nezraňuje.


Velmi málo názorů jsme si utvořili na základě vlastní zkušenosti. Přesto cílem našeho života je získat zkušenost – a z této zkušenosti vytvořit své já. My však tvoříme své já ze zkušenosti druhých.


HŘÍCH ( když by existoval ) je dovolit sami sobě stát se tím, čím jsme, na základě zkušenosti druhých ( učitelé, posvátné knihy, rodiče ). Ostatní totiž mají zájem na tom, jak myslíme. My si to nechceme však připustit a říkáme, že naše představy jsou mylné.

Peníze jsou dobrá věc.


TOUHA je jiná. Jak potřeba. Je počátkem veškeré tvůrčí činnosti. Je to první myšlenka.

Snažme se zjistit, zda hodnoty, kterým sloužíme svými myšlenkami, slovy a činy, nám dovolují realizovat nejvyšší a nejlepší představu, kterou jsme o sobě kdy měli.

BOŽÍ PLÁN = nemohli bychom vytvářet to, čím jsme, kdybychom tím už byli. Museli jsme to jen zapomenout.

Náš život se rozeběhne, jakmile se k tomu rozhodnemejakmile změníme představu o nás samých – proto mysleme, mluvme a jednejme jako Bůh, kterým jsme.

Nic se nám neděje, vše vytváříme!


Vše, co vidíme ve svém světě, je důsledkem našich představ a myšlenek.

Přestaňme hledat nový svět. Začněme jej tvořit.

-          uvědomme si, kde jsme teď, a kde chceme být

-          začněme měnit své myšlenky, slova a činy, které odpovídají naší nejkrásnější vizi

-          bude to velice těžké, musíme sledovat každou svou myšlenku a vědomě se rozhodovat

-          je to výzva k ukončení nevědomého života

-          je to úkol, k němuž nás vyzývá naše duše od počátku času

-          představujme si, jaký chceme, aby byl a odstraňme vše, co s ním nesouvisí ( slova, myšlenky a činy )


Žehnejme všemu, co není nádherné, protože tak si uvědomujeme, co krásné je.

LÉČENÍ je proces, ve kterém přijímáme všechno, ale volíme to nejlepší.

Celý život se snažíme přesvědčit sami sebe, že jsme špatní. Je však mnohem obtížnější popírat to, čím jsme, než to přijmout. V této hře nemůžeme prohrát a nedostat se tam, kam jdeme.

Nežijeme každý den proto, abychom objevovali, co nám život přinese, ale proto, abychom jej tvořili.

Uctívejme vše, co jsme vytvořili.

Zjistíme-li něco, že se nám nelíbí z toho, co jsme vytvořili, změňme to ( nová myšlenka, nové slovo, udělejme něco nového ).


Náš život se rozběhne, až o něm začneme jasně přemýšlet. Přemýšlejme o tom, čím chceme být, co chceme dělat a mít. Přemýšlejme o tom často, dokud nám to nebude jasné. A až nám to bude jasné, nepřemýšlejme o ničem jiném. Nepřemýšlejme o žádných jiných možnostech.

Zbavme se pesimismu, negativních myšlenek a pochybností. Zažeňme všechny obavy. Soustřeďme se jen na naši tvůrčí myšlenku.

Začněme svoji představu hlásat jako pravdu. Užívejme JÁ JSEM!

Vše je otázkou ZÁMĚRU. Proto přemýšlejme o tom, o čem přemýšlíme a to znovu a znovu ( když myslíme negativně – svět je špatný, jsem sklíčený, mám těžkosti ).


Skutečný Mistr se ničeho nezříká. Všechno odkládá stranou, jakoby odložil cokoli, co již nepotřebuje.

Touhy se nepřekonávají, ale musíme je změnit.

Čemu se bráníme, to přetrvává.

Na co se díváme, to zmizí ( ztratí svoji iluzorní podobu ).


Neposuzujme to, k čemu máme vášnivý vztah. Prostě si uvědomme a zamysleme se nad tím, zda nám to pomáhá stát se tím, čím chceme být.

Jen odložíme to, co se nám nelíbí. Skutečný Mistr netrpí v žádné situaci a ani si nestěžuje. Nehovořme o utrpení ( síla slova ). Činíme reálným to, čemu věnujeme pozornost. Mistři volí to, co chtějí učinit reálným. Myslíme si, že utrpení je dobré a radost špatná. Naše názory nám tak brání prožívat radost a naše očekávání nás činí nešťastnými.


Smyslem života není někam se dostat – smyslem života je uvědomit si, že tam už jsme, a že jsme tam vždycky byli. Smyslem života je tvořit to, čím jsme, a pak to poznávat a zakoušet.

Nemůžeme poznat a stát se tím, čím jsme, v nepřítomnosti toho, čím nejsme

Nejsme odpovědni za žádnou jinou lidskou duši. Každá duše si musí neustále volit svůj osud. Naším úkolem je učinit ostatní nezávislými, naučit je, jak se bez nás obejít. Pokud nás potřebují, není to žádné požehnání.

Nedělejme z lásky pouta, ale magnet, který přitahuje. Ale potom se obrátí a odpuzuje, aby ti, co jsou přitahováni, nezačali věřit, že se nás musí držet, aby přežili.

Ať naše láska vypudí naše milované do světa, aby si uvědomili, čím jsou.

Není nic, co bychom nemohli mít, jestliže chceme.

Dělej to, co děláš opravdu rád. Nedělej nic jiného. Nemáš moc času. Přinejmenším dělej něco, co tě těší, něco, co vyjadřuje, čím jsi.

Člověk nedělá něco, aby byl šťastný. Člověk je šťastný, a proto něco dělá.


Neustále měníme svá rozhodnutí, tím si komplikujeme život.

-          soustřeďme se na 1 věc

-          jděme za tím, co jsme si předsevzali, dokud to neuskutečníme

-          buďme soustředěný

-          nerozptylujme se

-          buďme rozhodní – nebojme se


Všechno mít nemůžeme. To, co chceme příliš, nedostaneme. Vesmír nám pošle CHTĚNÍ.

Vesmír tvoří to, co vyvoláváme. Proč nám to trvá dlouho?

-          nevěříme, že můžeme mít to, co si vybereme

-          nevíme, co si vybrat

-          snažíme se dopředu zjistit, co je pro nás nejlepší

-          chceme záruky

-          neustále měníme svá rozhodnutí


Dělejme to, co jsme se rozhodli dělat a to znovu a znovu, dokud se naše vůle neprojeví v životě.

Že jsme na cestě k dokonalosti poznáme podle toho, že se zmenšuje rozdíl mezi tím, co děláme a co chceme dělat.

Když se rozhodujeme, měli bychom přemýšlet jen o tom, zda to, co chceme udělat, je vyjádřením toho, co jsme a čím chceme být.

REAKCE je opakování nějaké akce z minulosti. Používáme při tom rozum. Vyřaďme rozum, neanalyzujme ani nekritizujme zážitky z minulosti.

Budeme-li se snažit přijít na to, co je pro nás nejlepší, pak se budeme rozhodovat příliš pomalu a opatrně a budeme očekávat příliš.

Rozum chce nejlepší.

Nebudeme-li dávat pozor, utopíme se ve svých očekáváních.

Skutečná oslava je bezmyšlenkovitá.

Neprožíváme svou radost, a proto se nám nedaří vytvořit svoji realitu, kterou jsme si vybrali. Jakmile poznáme svou pravdu, neměňme svá rozhodnutí.


Nesnažme se něco dělat – dělejme to!

Nejsme od ničeho a nikoho odděleni. Proto přestaňme lhát. Mluvit pravdu je pro nás nejlepší.

Všechno v našem životě se stalo proto, abychom se mohli vyvíjet přesně tak, jak jsme potřebovali a jak jsme chtěli.


Dělat to, co se nám líbí, není nic špatného.

Nezkoumejme, komu jsme ublížili. Dokud se zabýváme tím, co si o nás myslí druzí, nejsme svůj vlastní člověk. Teprve až nebudeme potřebovat ničí souhlas, budeme sami sebou.

Nemusíme být dokonalí, abychom mohli mluvit o dokonalosti. Snažme se být upřímní a opravdoví. Chceme-li napravit všechny „škody“, které si myslíme, že jsme způsobili, dokažme to svým chováním. Dělejme, co můžeme a o víc se nestarejme.

Pocit viny a strach jsou jediní nepřátelé člověka.

Pocit viny nás nutí být tím, čím nejsme. Jednou nás zabije. Neměli bychom mít pocit viny, to potom nemilujeme sami sebe.

Není nic špatné. Je jen to, co pro nás není dobré, co neodpovídá tomu, kdo opravdu jsme a čím se chceme stát.


STRACH je jiný, jak opatrnost. Buďme opatrní, ale nemějme strach, protože strach ochromuje.


NEBOJÁCNOST je blahoslavenost. Musíme být natolik nebojácní, abychom navázali svůj vlastní vztah k Bohu.

Přejme ostatním to, co si oni sami přejí = to je skutečná láska.

Starejme se o své vlastní potřeby, o to, co máme, co si přejeme. Chybou je, když se staráme o druhé. Protože to nejlepší pro mé já se stane tím nejlepším pro druhé. Chyba tedy není v tom, že si nevybereme to, co je nejlepší pro nás, ale spíš v tom, že nevíme, co je pro nás nejlepší.

A to je důsledkem toho, že nevíme, kdo jsme a čím se chceme opravdu stát.

Co je pro mě nejlepší závisí na tom, kdo jsem a čím se chci stát. Nemůžeme vědět, co je pro mě nejlepší, dokud se nerozhodnu, čím chci být.

Bůh pečlivě stvořil to, co nejsme, abychom mohli prožívat a zakoušet to, co jsme.

Ve Vesmíru je „bytí“ předpokladem „vlastnění“ a ne naopak. Nemusíme nejdříve něco mít – čas, lásku….,abychom něčím byli, něčím se stali, byli spokojeni, byli s milým člověkem. Nejdříve jsme šťastní….a teprve pak začneme všechno dělat. A brzo zjistíme, že to, co děláme, nám přináší to, co jsme vždy chtěli „mít“.

Abychom to uvedli do pohybu, musíme se rozhodnout, co chceme mít, co bychom byli, kdybychom to měli, a pak se snažit tím „být“.

V životě nemusíme dělat NIC.

Všechno záleží na tom, co jsme!


Člověk, který je šťastný, má dostatek času na všechno, co je opravdu důležité. Má dost peněz a dost lásky na celý život. Protože je šťastný, uvědomuje si, že má všechno, co potřebuje k tomu, aby „šťastný byl“.

Rozhodujeme-li se předem, co chceme být, pak se tím skutečně staneme.

Spokojenost je stav mysli a jako každý duševní stav, i spokojenost se projevuje ve fyzické formě.

Když to fyzicky ještě nemáme ( lásku, peníze, čas….. ), chovejme se tak, jako bychom to už měli, jako bychom už takoví byli ( bohatší, milovanější…. ).


Staneme se tím, co předstíráme, že už JSME.

Dělejme to tak dlouho, dokud se to neuskuteční. Nesmíme to však jen předstírat, naše činnost musí být upřímná.

VŠECHNO, CO DĚLÁME, DĚLĚJME UPŘÍMNĚ. JINAK Z TOHO NEBUDEME MÍT ŽÁDNÝ UŽITEK. Pokud to jen hrajeme, mysl to ví. Potom nespolupracuje ve vzorci:

TĚLO + MYSL + DUCH= výsledek ( upřímnost mysli a činnost těla, jedině tak, že se povzneseme nad sobecký aspekt osobního zisku ).

Proto dávejme druhým to, co si sami přejeme.

Chceme-li být šťastní, obšťastňujme druhé.

Chceme-li být bohatí, obohacujme druhé.

Chceme-li být milováni, milujme druhé.


Dělejme to upřímně a ne proto, abychom dosáhli osobních výhod, a ono se vrátí, vše co rozdáme. Samotný fakt, že někomu něco dáme, nás přesvědčí o tom, že to skutečně máme. Mysl nabude dojmu, že to musíme mít, jinak bychom to přeci nemohli rozdávat. To se potom projeví v našem životě, že začneme takoví být.


Cokoli jsme, to vytváříme.

Když dáváme něco proto, abychom tím sami něco získali, naše mysl si to uvědomuje. Dáváme ji signál, že to ještě nemáme. Vesmír jako kopírovací stroj, který kopíruje naše myšlenky do fyzické podoby to zkopíruje jako, že to nemáme, a proto to budeme postrádat i nadále. Navíc ten druhý to pozná. Tím oddálíme to, co se snažíme získat.

Když něco chceš, někomu to dej.

V našem životě se nemůže stát nic, co by nebylo dokonalou příležitostí k tomu, abychom něco překonali, něco vytvořili, abychom se stali tím, čím opravdu jsme.


Jsme tím, čím chceme být. Jen přestaňme měnit neustále svoji představu, kdo jsme a čím chceme být.

Celý život můžeme prožít vědomě nebo nevědomě.

Celý život můžeme spát nebo bdít.

Rozhodnutí je na nás.

Rozhodujeme se na úrovni těla, mysli a ducha. Mnohdy jsou přání rozdílná.

V životě máme 3 možnosti:

můžeme dovolit svým podvědomým myšlenkám, aby vytvářeli naši přítomnou realitu

můžeme dovolit svému tvůrčímu vědomí, aby vytvářelo naši přítomnou realitu

můžeme dovolit kolektivnímu vědomí, aby vytvářelo naši realitu

Moc se necháme ovládat kolektivním vědomím. Vyhledávejme společnost s vyšším vědomím.


Existuje jedna velká pravda, Nejvyšší realita. Nicméně vždycky budeme mít to, co si přejeme, nezávisle na této realitě – neboť jsme Boží bytosti, a proto si neustále vytváříme svou vlastní realitu.

Ve Vesmíru není ničeho nedostatek. My ale věříme, že je nedostatek lásky, peněz, bytů, času a nápadů. A tak se to snažíme získat.

Náš život je odrazem naší touhy a také toho, co si myslíme, že můžeme mít. Vesmír nám nemůže dát to, co si myslíme, že nemůžeme mít – i kdybychom si to přáli sebevíc. Věřit, že něco nemůžeme mít, je totéž, jako si to nepřát mít, neboť to má stejný výsledek.

Dokud se něčeho snažíme dosáhnout, protože to nemohu mít, samotná snaha dokazuje, že to nemám.

Můžeme dělat cokoli, co dělat chceme.

Musíme žít v stavu totálního vědomí.


Nestačí věřit, musíme vědět.

Cokoli si přejeme, dávejme druhým. Jestliže to nejsme schopni, pomáhejme druhým, aby toho byli schopni oni.

Chceme-li se vyvíjet, své názory měnit musíme.

Držme se svých představ o tom, co je správné a co je špatné. Neboť naše představy určují, kdo jsme. Ale nevyžadujme, aby se podle našich představ řídili druzí. A nelpěme tak zarputile na svých dnešních názorech a zvycích, protože všechno je v pohybu a vše se tedy mění.

Nic nezůstává stejné. Proto měňme své názory na to, co je správné a co je špatné. Měňme své myšlenky, modely, teorie…..Prostě buďme otevření. Neodmítejme nové pravdy jen proto, že nám staré pravdy vyhovovaly.

Život začíná za hranicí zóny jistoty a pohodlí.


Nemůžeme změnit něco, co si nepřiznáme.

Prvním krokem k osvícení je přijetí reality.

Čemu se bráníme, to trvá. Na co se podíváme, to zmizí. tj. ztratí svou iluzorní podobu. Vidíme, jaké to ve skutečnosti je. A to, co je, lze vždy změnit. Nelze změnit pouze to, co není. Proto neodmítejme realitu.

Co přijmeme, to můžeme ovládat.

Jsme ovládáni tím, co popíráme.

Nesnažme se být tím, čím nejsme.

Náš vývoj se urychlí, jakmile přijmeme realitu.

Hlavní funkcí duše je vytvořit to, čím opravdu jsme.

Ať už děláme cokoli – souložíme, snídáme, čteme knihu nebo se procházíme po pláži – dělejme to celou svou bytostí = TOTÁLNOST

Usmívejme se, vyléčíme si tím všechny neduhy. Zhluboka dýchejme – pomalu a zhluboka. Prožijeme tak stav hluboké extáze. Ale ani po letech meditace toho nemusíme dosáhnout. Záleží na schopnosti odhodit zbytečná očekávání.

Rozhodujeme-li se celou svou bytostí a nikoli jediným orgánem, pak je nemožné, aby nás žena ovládala. A my se nesnažíme ovládat ji.

Znamená to, že sex.energie, která není sjednocená s vyššími čakrami, produkuje výsledky, které nevyjadřují celou naši bytost.

Pokud žijeme jako reaktivní bytosti, nemůžeme vědět, co budeme dělat a jak budeme myslet zítra. Tvůrčí lidéPokud nejsme schopni svou budoucnost vytvářet, nic neslibujme. vědí, jak se budou zítra cítit, neboť své pocity sami vytvářejí. Ale i oni mohou změnit své rozhodnutí.

Zapírání je dobrý nástroj pro ty, kteří chtějí žít v iluzi.


Hodnocení není odsouzení. Je to pouze konstatování faktu.

Nikdo nás nemůže donutit, abychom prožívali něco, co prožívat nechceme.

Nikdo nám nemůže přikazovat, jak máme žít.

Neexistuje nic, co bych musel mít.

Neexistuje nic, co bych musel dělat.

A neexistuje nic, čím bych musel být.

Stačí, když jsem tím, čím právě jsem.


Jediný způsob, jak se někam dostat, je tam být.

Buďme tam, kam se chceme dostat.

Je to jednoduché. Nemusíme nic dělat.

Chceme být šťastní? Tak buďme šťastní.

Jestliže něco vidíme, tak to vytvoříme.


Mnozí lidé si myslí, že nad svou „instinktivní reakcí“ nemají žádnou kontrolu. U bytostí s vyšším vědomím však „instinktivní reakce“ není automatickou reakcí. Je to reakce, o které je vědomá bytost přesvědčena, že slouží jejím nejlepším instinktům. A takovou reakci lze vypěstovat a ovládat.

Člověk nemůže dávat něco, co nemá.


Nazývejme svůj strach dobrodružstvím.


JSEM NEVINEN!

Děti nechme jít. Nechme je, ať si ubližují. Potom je seberme a pomozme jim, pokud můžeme. Ale nebraňme jim žít jejich život. Vždy je bezpodmínečně milujme.

Neříkejme jedno a nedělejme druhé a naopak.

Nemysleme jedno a neříkejme druhé.

Důležité je udržet mysl, tělo a duši v rovnováze = ŽIVOT JE OTÁZKOU ROVNOVÁHY

Naslouchejme svému břichu. Břicho ví dobře, co je potřeba.


Jestliže se nacházíme ve „stagnaci“, buď jsme zasaženi přímo, nebo se bojíme, že uděláme špatné rozhodnutí. Navzdory tomu učiňme nějaké rozhodnutí, jakékoli. Potom náš nos řekne, zda je to pro nás dobré nebo naopak. Ten pocit radosti v případě správné volby přijde po rozhodnutí, ne před ním.

Mějme svoje choroby rádi. Akceptujme je, protože čemu se bráníme, to přetrvá. Tak to je a já to nezměním.

Na tomto světě většina lidí odmítá říkat to, co ve skutečnosti vidí. Někdy říkají dokonce pravý opak, protože se bojíme. Nemáme odvahu chovat se podle našich přesvědčení a zásad.


Jestliže budeme rozdávat ze všeho kouzelného, co v sobě máme, pak všechno kouzelné, co je kolem nás, to k nám bude přitahovat a stane se to naší součástí.

Ptejme se : „Co jsem, když se cítím naplněn, když mi je dobře?“


Naše činnost musí vycházet z našeho bytí, nikoli naše bytí z naší činnosti.

Proč ve všem hledáme ZLO a NEGATIVITU?

V životě máme vždycky nějakou možnost. Ve skutečnosti jsme si podmínky svého života vytvořili sami. Vytvořili jsme si dokonce i situaci, která nám nedává „žádnou možnost“, a to jen proto, abychom si uvědomili množnosti, které máme.

Tvrzení, že jsme neměli jinou možnost, je nejčastějším ospravedlněním toho, co jsme chtěli udělat.

Nikdo nedělá nic, co dělat nechce.


Peníze nezískáme tím, že něco děláme, ale tím, že něčím jsme.9/10 světového bohatství patří 1/10 lidí.

Peníze mají smysl jedině tehdy, když jsme ochotni je utratit. Lidé, kteří šetří peníze, by si měli uvědomit, že nic neušetří. Peníze mají největší hodnotu, když je utratíme.

Chovejme se tak, jak chceme, abychom byli.

Naše vyjádření našeho osobního kouzla nám přinese štěstí a bohatství.

Vůči komu mám povinnosti, když ne vůči sobě?

Rozhodněme se nepřežívat, ale žijme!

Nebuďme v zaměstnání, které nás netěší – umíráme v každém okamžiku.

Nikdy se nebraňme tomu, co je jiné, než jsme my. Přivítejme to, čím nejsme a splyňme s tím natolik, že nám to umožní vyjádřit to, čím opravdu jsme.

Jsou 3 úrovně tvorby :

myšlenkou

slovem

činností ( tělem )


Problém je, že něco si myslíme a děláme něco jiného, něco říkáme a jiné děláme a neříkáme, co si myslíme.


Sledujme své myšlenky a přestaňme přemýšlet o té, která nás nevyjadřuje – vyhoďme ji.

Vesmír nikdy neodmítne naše myšlenky, jen je obohacuje a pomáhá jim růst.

Nebuďme příjemci, ale snažme se být zdrojem toho, co chceme v životě prožít.

Zamysleme se nad tím, čemu věříme. Zeptejme se sami sebe, zda nám to je prospěšné. Přemýšlejme o tom, co je nám nepříjemné a snažme se to přijmout ( to, co je pro nás prospěšné ). Najděme pohodlí v nepohodlí a nespokojenosti. To, co je pro nás nepříjemné přijměme podle toho, když je to pro nás prospěšné.


ODHOĎME OPATRNOST!

Dokud nejsme ochotni ztratit všechno, nemůžeme všechno mít.

Co se snažíme udržet, to nám proklouzne mezi prsty. Neboť tím, že na něčem lpíme prohlašujeme, že si myslíme, že jsme ode všeho odloučeni.

Žijeme v tichém zoufalství. Trpně se podrobujeme životu, protože si myslíme, že nemáme žádnou kontrolu nad vnějšími okolnostmi.


Nestěžujme si druhým. Přijměme to, co je, tak, jak to je. Většina lidí bolest odsuzuje, protože si myslí, že by neměla existovat. Ale tím, že bolest přijímáme, můžeme odstranit utrpení.

Každé rozhodnutí má své důsledky. Nicméně důsledky nejsou trestem. Důsledky jsou prostě důsledky.

Jestliže něco chceme dodržovat, děláme to proto, že to dělat chceme. Všechno v životě děláme jen proto, že to dělat chceme. Neexistuje nic, co by nebylo svobodným rozhodnutím.

Život nám nabízí nejhorší možnosti v době, kdy jsme na pokraji zásadní životní změny.

Nepříjemná volba je způsob, jakým duše oznamuje mysli skrze tělo, že musíme zásadně změnit totalitu svého bytí ( 6 – 7x za život ). Vítejme je, nabízejí úžasnou příležitost udělat pokrok v osobním vývoji.

 


CHARAKTERISTIKA ŽIVOTA


Chceme-li vnímat každý okamžik života, musíme přemýšlet o smrti, jinak nemůžeme žít plným životem.

Všechno začíná končit, jakmile to začíná začínat.

Nikdy nepochopíme život, dokud nepochopíme smrt.

Chvíle prožité s nějakým člověkem by byly mnohem krásnější, kdybychom jsme si myslili, že jsme spolu naposled. Každý okamžik bychom prožívali mnohem intenzivněji.


Život pořádně nevnímáme. Uniká nám jeden okamžik za druhým a s nimi jejich bohatství.

Hluboce o něčem přemýšlet, znamená proniknout pod povrchní zdání. Přestat žít v iluzi. Jedině tak je možné se z něčeho radovat.


Dokonce i z iluze se můžeme radovat. Neboť víme, že je to iluze, a toto vědomí nás naplňuje radostí. Právě skutečnost, že něco považujeme za reálné, je zdrojem veškeré bolesti.

Nic z toho, o čem víme, že to není reálné, nám nemůže způsobit bolest.

Nic není bolestivé, jakmile si uvědomíme, že nic není reálné. A až pochopíme, že smrt je iluze, přestaneme se smrti bát ( nejsme tělo, život je věčný ).

 


Pomíjivost je jediná pravda.


Když by bylo něco trvalého, nemohlo by to být. Neboť trvání má význam pouze ve vztahu k pomíjivosti. Tudíž i trvání je pomíjivé.

Oslavujme to, čím jsme dnes, neodsuzujme to, čím jsme byli včera a nevylučujme to, čím se můžeme stát zítra.

Nikdy Bůh neřekl, že je lepší být na vyšší úrovni vědomí. Ve skutečnosti to lepší není.

Nemůžeme změnit něco, co si nepřiznáme.

Prvním krokem k osvícení je přijetí reality.


Čemu se bráníme, to trvá. Na co se podíváme, to zmizí. tj. ztratí svou iluzorní podobu. Vidíme, jaké to ve skutečnosti je. A to, co je, lze vždycky změnit. Nelze pouze změnit to, co není. Proto neodmítejme realitu.

Co přijmeme, to můžeme ovládat.

Jsme ovládáni tím, co popíráme.

Odporovat něčemu, znamená přisuzovat tomu život.


Nikdy se ale ničemu nebraňme. Když musíme o něčem přemýšlet, nebraňme se tomu. Raději se na to přímo podívejme a pak se rozhodněme, zda to chceme nebo ne. A to záleží na tom, čím chceme být. Na tom závisí všechna naše rozhodnutí. Proto se nebraňme pokušení, ale odvraťme se od něj, od všeho, čím nejsme.


Nesnažme se být tím, čím nejsme.

Náš vývoj se urychlí, jakmile přijmeme realitu.

Hlavní funkce duše je vytvořit to, čím opravdu jsme.

Neexistuje nesprávná cesta, neboť se nemůžeme „nedostat“ tam, kam jdeme. Je to jen otázka času a i ten je iluze.

Prostě si uvědomujme, co děláme, co máme a čím jsme, a ptejme se, zda nám to slouží.

Vše podléhá přírodním ( vesmírným ) zákonům. např: Všechny následky naší činnosti jsou nakonec zakoušeny naším Já.

( cokoli způsobíme druhým, nakonec zakoušíme sami )

Všichni se něčím stáváme. A čím se stáváme? To nevíme. To poznáme, až se tam dostaneme. Ale cesta je naší radostí. A jakmile se tam „dostaneme“, jakmile si vytvoříme další vyšší představu o tom, kdo jsme, začneme vytvářet další a tak pokračujeme donekonečna.


Smysl života je být tím, čím opravdu jsme. Ostatně to děláme každý den. Každým slovem, myšlenkou a činem. A do té míry, jak jsme spokojeni s tím, čím jsme.

Čím jsme, poznáme, když to budeme dělat.

Ať už děláme cokoli – souložíme, snídáme, čteme knihu nebo se procházíme po pláži – dělejme to celou svou bytostí = TOTÁLNOST

Život není škola.

Chápu, že se cítíte tak, jak se cítíte! ( tím neříkáme, že sdílíme pocity druhých nebo že s nimi souhlasíme, s tím co udělali – pouze to chápeme ).


Každý útočník chápe útok jako obranu.

Největší problém je STRACH druhých, že nikdo nechápe jejich problémy. Pocit, že nás druzí nechápou, vede k zoufalství, a naopak pocit, že nás druzí chápou, vede k dialogu.


Samo o sobě nic není špatné ani správné.

Některé věci prostě fungují a jiné nefungují.

Některé věci jsou prospěšné, a jiné ne. To záleží na tom, čím chceme být, co chceme dělat a co chceme mít

Naše hodnoty se mění v závislosti na tom, jak se mění naše chápání situace. Mění se podle toho, jak se mění naše cíle a základní lidské hodnoty. Omyl je myslet si, že existuje něco, co je vždy správné nebo vždy špatné.


MORÁLKA = extrémně subjektivní záležitost podle toho, co chceme v určité době dosáhnout. Vznikla z falešné představy, že Bůh od nás vyžaduje, abychom se chovali určitým způsobem.

Zakládáme morální principy na posvátných zákonech, které uplatňujeme podle toho, zda nám vyhovují za určitých okolností, v určité době a v určité společnosti.

Naše morální principy závisí na tom, co nám v dané době přináší užitek. Morálka je vlastně pro nás funkčnost.

Lidstvo se už dávno rozhodlo, že „správné“ je to, co funguje z hlediska toho, čím se snažíme být, co chceme dělat a co chceme mít. Ale my to nejsme ochotni přiznat. Komplikujeme to tím, že nejsme schopni se dohodnout na tom, čím chceme být, co chceme dělat a co chceme mít. Musíme podle toho změnit své chování.

Měníme své morální zásady podle potřeby a to je správné. Tak se vlastně mění morálka. Tak začíná být funkční.

To, co je v rozporu s morálkou, odsuzujeme. Odsuzování vede k ospravedlňování. Tvrdíme, že nás morálka nutí jednat určitým způsobem. My se ale musíme spoléhat na FUNKČNOST.

Bůh nás má rád a tak nám dal svobodnou vůli. Je to ten nejcennější dar.

Svoboda je pravou podstatou Boha.

Nahraďme protiklad správný x nesprávný za prospěšný x neprospěšný.

LEPŠÍ = prokleté slovo

Přijměme 2 nové zákony:

všichni jsme součástí celku

naše cesta není lepší, naše cesta je prostě jiná


Základní principy života :

1.     funkčnost

2.     přizpůsobivost

3.     udržitelnost


Jsou to základy mentální projekce. Jsou funkčnější než:

1.morálka ( odpovídá funkčnosti )

2.spravedlnost ( odpovídá přizpůsobivosti )

3.vlastnictví ( odpovídá udržitelnosti )


Život se stává udržitelným tím, že přizpůsobuje svoji funkčnost. Jestliže něco přestane fungovat určitým způsobem, pak se přizpůsobí, aby to bylo udržitelné. Udržitelnost tak zajišťuje funkčnost.


Snažme se opravit to, co nefunguje.

-          prostě změníme směr

-          najdeme si nový způsob

-          změníme své myšlenky, slova a činy


tzn. přizpůsobíme se!

Měňme svá pravidla. Potřebujeme nová pravidla, nemůžeme žít dneska podle včerejších pravidel ( funkčnost – přizpůsobivost ).


POZOROVÁNÍ – HODNOCENÍ - ROZHODOVÁNÍ

Vlastnictví je deformovaný pokus vyjádřit udržitelnost. Uplatňujeme vlastnické právo na všechno, co si přejeme, aby se zachovalo. Jsme však pouze správci, ne majitelé ( svého těla, partnerky, pozemků….. ). Život nás žádá, abychom je pouze udržovali. Věci mohou být v našem vlastnictví, ale nemohou být naším vlastnictvím. Myšlenka vlastnictví poškozuje duši.

Žijeme v tajnůstkářské společnosti. Myslíme si, že jediný způsob, jak získat to, co chceme, je nikomu neříkat, co chceme.

Hodnoty, které měly platnost dříve, nemusí platit dnes. Vyberme si nové hodnoty, přizpůsobivé, které slouží našim zájmům ( naší duši ), ne pouze zájmům těla ( přežít, najíst se, cítit rozkoš ). Nejsme jenom tělo. Jsme neomezení a nekoneční.

Měli bychom začít žít takovým životem, který bude vyjádřením našich nejvyšších a nejkrásnějších představ, místo aby byl jejich popřením.


Život je opakování. V životě se neděje nic nového. To je nemožné. Je však možné chápat novým způsobem to, co se už mnohokrát stalo. Snažme se najít zalíbení v opakování.


KRUHOVÁ LOGIKA získává sílu od kruhu, jejž tvoří. Pohybovat se v kruhu znamená procházet znovu a znovu týmiž body. Pohybovat se v kruhu moudře znamená procházet týmiž body poprvé. Tímto způsobem se obyčejné stává neobyčejným. A kruh se stává cestou k tomu, kam se chceš dostat. A až si uvědomíš, že se kruh uzavřel, že se vrátil k výchozímu bodu, pak pochopíš, že sis vždycky přál být tam, kde jsi už byl……..a kde jsi byl vždycky.


Samo o sobě není nic správné ani špatné. Jsou jen věci, které nefungují, a věci, které fungují. Funkčnost čehokoli záleží na tom, čím chceme být, co chceme dělat a co chceme mít.


Konstatování není odsuzování a objektivní prohlášení není obvinění. Konstatování popisuje realitu dané situace, posuzování hledá její smysl.


Všechno má jen takový smysl, jaký tomu dáme.

Všechno v životě má jediný cíl – prožívání vrcholného štěstí. Naše duše nemá nic jiného na práci a nic jiného ani dělat nechce.


Nejhlubším tajemstvím je, že život není procesem objevování, ale tvoření. Proto se nesnažme zjistit, čím jsme, ale snažme se stát tím, čím chceme. Jsme zde proto, abychom si rozpomenuli a znovu se stali tím, čím jsme. Musíme stvořit sami sebe.

Všechno již víme, nepotřebujeme chodit do školy. Potřebujeme si jen připomenout to, co již známe.

Vědět je jedna věc, ale dokud to nezakusíme, tak se vlastně neděje nic.

Dokud se myšlenka nebo představa nestane zážitkem, všechno je pouhá spekulace.


JSOUCNO chtělo prožívat samo sebe, to mohlo jen z vnějšku, z bodu mimo sebe. Ten nebyl, a proto použilo referenční bod uvnitř. Rozdělilo se na části a tak se stalo tím i oním. Objevily se 3 prvky :

-          to, co je tady

-          to, co je tam

-          to, co není tady ani tam ( ale musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam )


Bůh je zároveň vším, co je a není. Největším božím darem je RELATIVITA.

  • z nicoty se zrodilo jsoucno
  • celek se rozdělil na části a tak vznikl čas
  • aby mohla existovat láska, musí existovat také její protiklad = strach ( Adamův pád, zrození zla, Satanova vzpoura )


Tak vznikla polarita = dualita.

Existuje jen jediný způsob, jak může stvořitel poznat sám sebe a tím je tvořit, aby poznal sám sebe jako Boha. To může jen skrze nás.

Vědět je něco jiného, jak zakoušet nebo prožívat. Proto byl stvořen fyzický vesmír.

Fyzický způsob je jediný způsob, jak empiricky poznat to, co známe rozumově. Proto vznikl fyzický vesmír a teorie relativity – musíme poznat nejdříve opak, abychom mohly poznat protipól opaku. A tak nemůžeme poznat, čím jsme, dokud jsme se nesetkali s tím, čím nejsme.


Nemůžeme stvořit sami sebe, dokud se nezničíme.

Zapomněli jsme na to, čím skutečně jsme. Nemůžeme nebýt potomky Boha, ale můžeme na to zapomenout. Proto pobyt ve fyzické realitě je vlastně proces ROZPOMÍNÁNÍ. Nejde zde o učení.

Bytí lze dosáhnout jedině zkušeností.


VĚDĚNÍ -----------------ZAKOUŠENÍ---------------BYTÍ = Boží trojice

Otec                      Syn                           Duch Svatý

Nadvědomí              vědomí                      podvědomí

Mysl                        tělo                          duch

Energie                   hmota                       éter

Myšlenka                 slovo                         čin

Minulost                  přítomnost                 budoucnost

Předtím                   nyní                          potom

Tady                       tam                          prostor mezi


Fyzické vztahy jsou dyadické ( vpravo/vlevo, nahoře/dole, velký/malý, pomalý/rychlý, mužský/ženský ). Vše je buď jedním nebo druhým, nebo větší či menší verzí jedné z polarit. Ve fyzickém světě nemůže nic existovat bez svého protikladu. Náš každodenní život je založen na této realitě.

Vztahy ve vyšších sférách jsou triadické.


Všechno je dočasné. Nic nezůstává stejné, nic není statické. Záleží na nás, jakým směrem se situace obrátí.

Neexistuje Desatero.

Nemusíme se snažit dostat do nebe, když už tam jsme.


OSVÍCENÍ je pochopení, že nemusíme nikam jít, že nemusíme nic dělat a že nemusíme být ničím jiným než tím, čím už jsme.

Ve skutečnosti jen nevíme, že víme.


VÁŠEŇ je oheň, který nás nutí vyjádřit, čím skutečně jsme. Nezříkejme se vášní, neodmítejme ji, ale nebuďme závislí na výsledcích. Neočekávejme.nemáme-li vášeň, nemáme žádný život.

Život bez očekávání je život bez potřeby dosáhnout specifických výsledků. To je ta pravá svoboda.

Duše se snaží realizovat svou nejvyšší myšlenku činností. Tato touha je vášeň. Neočekávejme odměnu, to není vášeň. Toto očekávání je hlavní příčinou lidské nespokojenosti.


Žádej a bude ti dáno. Hledej a nalezneš. Klepej a bude ti otevřeno.

Život je proces neustálého tvoření.

Tajemství všech Mistrů je to, že nemění svá rozhodnutí.

Nikdy se nespokojme se zápornou odpovědí.

Přivoláváme to, co si myslíme, cítíme a říkáme.

Nepřemýšlejme o tom, co je pro nás nejlepší, a začněme dělat to, co vyhovuje naší přirozenosti.

Naše pocity jsou naší pravdou.

Negativní pocity nejsou žádné pocity, jsou to představy založené na naší nebo cizí zkušenosti.

Zkušenost není ukazatelem pravdy, neboť čistou pravdu vytváříme v přítomném okamžiku.


Nikdo k nám nepřijde náhodou.

Neexistuje žádná koincidence.

Nic se neděje náhodně.

Život není výsledkem náhody.

Události a lidé jsou k nám přitahováni pro naše vlastní účely.


KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ je velmi mocné. Může ovládat naše individuální vědomí. Chceme-li, aby byl náš život harmonický, všude musíme, kam přijdeme, se snažit vytvořit kolektivní vědomí. Když se nám to nedaří ve skupině, která je jiná, opusťme ji. Jinak by nás mohla vést tam, kam chce ona. Když nemůžeme najít takovou skupinu na úrovni našeho vědomí, vytvořme si ji sami.

Většina lidí je spokojená se stavem světa. Kolektivní vědomí vede ke ztrátě soucitu. Dává vinu druhým za problémy vlastní.

Příšerné není, že Hitler páchal zločiny, ale to, že jsme mu to dovolili a umožnili.

Všechno začíná u nás samých. V každém z nás je trochu Hitlera. Hitler nám nebyl poslán, Hitlera jsme si vytvořili. Zrodil se z kolektivního vědomí. Přišel nám nastavit zrcadlo. Nastavil nám parametry, které nás donutily přehodnotit naše představy o nás samých. Hitler ze svého modelu světa nedělal nic špatného.

Nechvalme jednoho a neodsuzujme druhého. Budeme-li to dělat, nikdy ničemu neporozumíme.

Žijeme mnoho životů, abychom byli tím, čím skutečně jsme.

Celý život je procesem SEBEVYJÁDŘENÍ.

Přitahujeme k sobě lidi a události, abychom je použili jako nástrojů k vytvoření té nejvyšší verze nejvyšší představy, kterou jsme o sobě kdy měli.

Rozhodněme se, co jsme a čím chceme být, a snažme se toho dosáhnout ze všech sil ( neplýtvejme časem tak, že chceme všechno v životě zažít ).


Pravdu nelze zdiskreditovat, dokázat ani vyvrátit. Pravda prostě je.

ŽIVOT je boží dichotomie, zážitek, v němž v tomtéž okamžiku existují 2 zdánlivě si odporující pravdy.

Ve Vesmíru není nic od ničeho odděleno. Chovejme se tak, jako bychom nebyli od nikoho a ničeho odděleni. Smyslem života je spolupráce, nikoli ovládání.


Byli jsme stvořeni proto, abychom z vlastní zkušenosti poznali, kdo jsme. Navíc jsme na to museli zapomenout, abychom se na to mohli opět rozpomenout a znovu to vytvářet.

Jestliže Bůh prožívá to, co je, pak to nemůže vytvořit. Nemůže vytvořit něco, co už je. A proto se našlo něco, co nám umožnilo na tohle vše zapomenout – a to je život na fyzické úrovni.

-          ten nás zhypnotizoval

-          je to nízký aspekt rozkoše, který jsme přijali

-          je důležitý, protože skrze nízké můžeme jedině poznat vysoké


Musíme zvýšit ale svoji hladinu životní energie ve svém těle = sexuální energie. Rozproudit tuto energii a přenést do Třetího oka.


Ničeho se nebojme. Dělejme to, co považujeme za sprosté, i to, co považujeme za hluboké – a nakonec poznáme, že mezi tím není žádný rozdíl. Bůh je všechno, co existuje. Nic od ničeho není oddělené.

Oslavujme to, čím jsme dnes, neodsuzujme to, čím jsme byli včera, a nevylučujme to, čím se můžeme stát zítra.

Život není škola.

Žijme podle nejkrásnější představy, jakou jsme si o sobě kdy vytvořili.

Prvním krokem k tomu, abychom něco uskutečnili, je prohlášení, že to tak je.

Vše závisí na tom, z jakého hlediska se na to díváme.

Život je proces. Skutečná stálost či věrnost odporuje přírodním zákonům. Neexistuje proto totožnost, jen podobnost. My to však nerozlišujeme. Lidé se dostávají do konfliktu sami se sebou. Nevědí, zda se chovat podle toho, co včera slíbili, nebo podle toho, co si dnes myslí. Proto prožívají hluboké vnitřní konflikty.


ZRADIT SÁME SEBE, ABYS NEZRADIL DRUHÉHO, JE TAKÉ ZRADA. JE TO TA NEJVĚTŠÍ ZRADA.

Proč bychom měli mít právo, aby druzí dodržovali své sliby? Tím je nutíme dělat to, co nechtějí.

Lidé, kteří žijí v tichém zoufalství ( tj. ti, kteří dělají to, co se domnívají, že dělat musí ), dělají mnohem víc škody než ti, kteří dělají, co dělat chtějí.

Základním instinktem všech lidí je vyjádřit svou jedinečnost. Vytvořit takovou společnost, kde by byli všichni stejní, je nemožné a nežádoucí .

Láska nemá žádné požadavky. Má-li, tak to není pravá láska.

Všechno, co děláme, děláme pro sebe.

Co děláme pro druhé, děláme pro sebe.

Co je dobré pro druhé, to je dobré pro nás.

Co je špatné pro druhé, to je špatné pro nás.

Jakýkoli vztah mezi lidmi má jediný účel. Existuje jako nástroj, který nám umožňuje realizovat a vyjádřit naši nejkrásnější představu o tom, čím opravdu jsme.


Jestliže nemilujeme své já, jestliže dovolíme, aby nás druzí zneužívali a poškozovali, pak budeme pokračovat v chování, které druhým umožňuje, aby nás zneužívali.

Všechno v životě závisí na tom, čím chceme být.

Když dáváme, vlastně tím přijímáme.

Hrajeme určitou zvolenou roli. Jsme vlastně svou rolí.

Celý svět je jeviště a všichni lidé jsou herci.

Čím jsme, rozhodujeme sami.

Co hrajeme, tím jsme.

Každý čin je aktem seberealizace. Všechno, co si myslíme, děláme a říkáme, je prohlášením : Tohle jsem já!

My vytváříme Boha.

Vnitřní hlas je navigační systém domů.

Nejdříve přichází vize a pak její realizace ve vnějším světě.

Život nám připraví různé situace, ale jen my rozhodujeme o tom, co znamenají.



NA NIČEM NEZÁLEŽÍ!


V nepřítomnosti toho, čím nejsme, neexistuje ani to, čím jsme.

Opak toho, co prožíváme, nemusí existovat v bezprostřední blízkosti.


Všichni jsme už zažili všechno. Nemusíme to zažít, stačí si to jen připomenout. VŠICHNI JSME ZAŽILI VŠECHNO – vším jsme. Proto jsme to, co prožíváme. Svůj život si vytváříme sami. Rozpomínáme se na všechno, čím jsme a z toho si vybíráme to, co chceme prožívat v tomto životě na této planetě.

EVOLUCE = vývoj se pohybuje v kruhu.

Nemusíme si vytvářet své vlastní negativní pole, tzn. můžeme odstranit všechno, čím nejsme, aniž tím ohrozíme svou schopnost uvědomovat si a prožívat to, čím opravdu jsme. Nemusíme hledat protiklady, stačí když si uvědomíme, že to existuje.

Čemu věříme a o čem mluvíme, to se nám stane.


Neexistuje mocnější aspekt lidského prožívání než naše představa o životě, než naše rozhodnutí a volba.

Naše geny jsou jako astrologická znamení. Jsou to predispozice, které můžeme změnit, pakliže chceme a to tím, že změníme svoji mysl. Nikdo této schopnosti však nevěří.

Záleží na naší myšlence, na našem úmyslu. To je důležité a to se počítá. Ne to, co děláme.

Jsme pouze kolečko v obrovském kole.

Naše okolí je součást nás.

Proces přeměny je rozhodnutí, nikoli objev. To znamená, že to není něco, co o sobě zjistíme, ale co si pro sebe vybereme.

Nerozhodnout se znamená rozhodnout se. Neboť nezvolit si něco specifického znamená zvolit si cokoliv, co život přinese. A to není moc posilňující.


Svět je plný chodících spáčů.

Rozhodněme se, jaká bude naše budoucí skutečnost. Žijme vědomě. Můžeme se rozhodnout, jaké budeme mít zážitky.

  • ať jsou okolnosti jakékoli, náš prožitek si můžeme zvolit
  • ovládneme tak budoucnost
  • vítejme všechny zážitky, protože nám pomáhají být tím, čím ve skutečnosti jsme
  • čemu se bráníme, to přetrvává
  • na co se podíváme, mizí
  • volme si do budoucna možné zážitky, které nás mohou potkat a předem si napišme zvolené reakce na ně a to podle toho, kým a čím si přejeme být v těchto vztazích


3 kouzelná slova ve vztahu : JAK SI PŘEJEŠ.

To, co děláme druhým, děláme sami sobě. Potom bychom nikdy nezacházeli s vlastními city, jak zacházíme s city druhých.


To, co je nejlepší pro druhé, je nejlepší pro mě.

Žádná potřeba neexistuje. Potřeba je iluze.

Čím víc víme, tím víc chceme vědět.

Vše je v pohybu = EVOLUCE.

Všechno živé ( molekuly a atomy ) obsahuje inteligenci:

-          ta je životu vrozená

-          je součástí buněčného kódu

-          tyto částice se pohybují způsobem, který má smysl

-          produkují specifický a vypočitatelný výsledek = ŽIVOT


V určitém bodě evolučního procesu si životní energie začne uvědomovat, že si je vědoma sama sebe.

Jsme jako Bůh. Můžeme přijmout tělesnou formu kdykoli chceme.

Jsme samotný život, který se projevuje určitým způsobem v určitou dobu, protože nás to těší.

Být člověkem je nepříjemné v případě, že jsme zapomněli, kdo jsme – myslíme si, že jsme odděleni.


Pocit oddělenosti = pocit nedostatku = ILUZE

Recept je služba sobě :

-          ptejme se, zda naše myšlenka posiluje život nebo oslabuje

-                                               slovo

-                                              činnost


Když něco potřebujeme, je to projev nedostatku.

Život nic nepotřebuje.

Když začneme rozdávat to, co si myslíme, že postrádáme – lásku, soucit, přátelství, peníze – najednou si uvědomíme, že jsme to vždycky měli. Teď to jen musíme rozmnožit. Je nemožné rozmnožit něco, co nemáme.

Náš život vždycky funguje. Někdy nám přináší to, co chceme a jindy tomu brání do té doby, než dospějeme a pochopíme, že by nám to nepřineslo to nejlepší.


Když jsme ve spojení s esencí toho, čím jsme, všechno je jinak.

Co nám připadalo důležité, najednou důležité není.

Co nám připadalo rozhodující, je najednou triviální.

Na čem nám záleželo, to je teď lhostejné.

Nic nepotřebujeme. Ve skutečnosti nemáme žádné potřeby. Jen jsme si je vymýšleli.

My však něco potřebujeme = to je poselství naší kultury.


NEPODMÍNĚNOST = stav bytí, který nemá žádné podmínky. Boha se nemusíme bát, neboť od nás nic nechce. Nechce nic.

Každý akt je aktem sebeurčení.

V životě je nakonec jen jediná otázka = KDO JSEM? A na tuto otázku nikdy nedostaneme konečnou odpověď.


MOUDROST neznamená mít všechny odpovědi, ale otázky. Odpovědi zabijí tvorbu.

NOVÁ DUCHOVNOST = nepotřebnost, nepodmíněnost, jednota

Můžeme se dívat kolem sebe, pozorovat, jak žijí druzí a poslouchat, co říkají o svých zkušenostech. Je to rozumné, pokud tomu nepřipisujeme veškerou autoritu.

MEDITOVAT

TRÉNOVAT

ZDRAVĚ JÍST


Naším největším problémem je ZÁVISLOST. Tzn. být na něčem závislý do takové míry, že to vytváří tělesný nebo psychologický návyk.

Druhou největší slabostí lidstva je nedostatek naší vzájemné závislosti ( nejsme ostrov ).

Nebojme se odporovat doktrínám, pokud nám to velí srdce.

Nejděme s davem jen proto, že je to snazší.

Neustále lpíme na starých představách.

Když dokážeme milovat sebe, potom dokážeme milovat cokoli.


Snažme se jednoduchost. Ve všem.

Skutečné bohatství vyplývá z toho, čím jsem, nikoli z toho, co má.

Náš život nemá nic společného s námi a naším tělem :

-          až to pochopíme, automaticky získáme všechno, po čem jsme vždycky toužili a za co jsme bojovali

-          potom nám to bude ale lhostejné, protože to nebudeme potřebovat

-          budeme se z toho radovat, ale nebudeme to potřebovat


Především si ujasněme, co je bohatství. A jakmile se rozhodneme rozdávat to nejlepší z toho, čím jsme, náš život se změní během 90 dní. Možná 90 minut. Dávejme pozor. Neboť lidé najednou pochopí, kdo jsme.


Náš život ( úspěch ) nezávisí na tom, co děláme. Paradoxně vyzkoušíme mnoho věcí, ale kde je výsledek? Žádnou činností nezískáme to, co si přejeme. A pak zjistíme, že ten, kdo nic nedělá, má vše!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


ZÁKON VESMÍRU: V okamžiku, kdy se za něco prohlásíme, všechno, co je jiné než my, vstoupí do našeho světa.

V nepřítomnosti toho, čím nejsme, neexistuje ani to, čím jsme. To je RELATIVITA.


Chceme-li poznat, jací jsme, budeme přitahovat všechno, čím nejsme:

-          nesmíme se tomu bránit

-          čemu bráníme, to přetrvává

-          co přijímáme, to si osvojíme

-          co si osvojíme, to nám neodporuje


Příliš čehokoli produkuje nerovnováhu a vyčerpává celkovou energii.

Být osvícený znamená říci, že jsme osvícení.

Osvícení nic nevyžaduje.


NA NIČEM NEZÁLEŽÍ! Jestliže na ničem nezáleží, pak si mohu svobodně vybrat, na čem bude záležet mě. Jsme svobodní zvolit si, na čem nám v životě bude záležet.

Nejsme to proto, abychom se nějak vylepšili nebo abychom na sobě pracovali. Veškerá práce je hotová. A to jediné, co teď musíme udělat, je uvědomit si to.


K cíli se dostaneme jakoukoli cestou.

Osvoboďme se! Přestaňme na sobě pracovat tak usilovně, že nám to nedělá radost. Dělejme něco, co nám přinese radost.

Řekněme ostatním, že také nic nemusí dělat, že jsou dokonalí takoví, jací jsou.

Neexistuje nic, co by zde chybělo, co bychom potřebovali, nic, čím by jsme již nebyli.


SMRT

Neexistuje žádný určitý bod smrti. Smrt je součást života. Žijeme mezi malými okamžiky smrti. Neumíráme ani ve smrti.

Naše vědomí se třepotá jako světluška – kolísá v neustále se měnících tělesných podobách. To si ale neuvědomujeme.

V kosmickém metabolismu je fyzická smrt pouze změnou rytmu.

Krátké změny jsou například výměny buněk během života.

Dlouhý interval je například smrt.

Tělo, které opustí vědomí, úplně nezaniká. V atomech zůstává primitivní vědomí.

Víra v ráj nás přivede do ráje. Strach ze smrti nás dostává do komatu. Takže záleží na myšlence. Svoji realitu si vytváříme sami, svými myšlenkami a tužbami.


Průvodci jsou ti, kteří fyzicky spí, ale pomáhají duším, které se nevrátí zpět, v postupu nahoru.

Posmrtné prostředí nemusí být nezbytně náročnější, nemusí znamenat vystřízlivění. Naopak. Zde platí jiná pravidla, méně omezující. Posmrtné prostředí přináší radostnější zkušenosti. Zde pracuje vědomí. Jsme zde vítáni zemřelými přáteli i blízkými ( většinou ne těmi z posledních inkarnací ). Vyjdou najevo skutečné vztahy, protože zde není přetvářka. Pravda vyjde napovrch. Budeme se zde učit novými metodami. Uvědomujeme si význam a důležitost posledního života i minulých a začneme plánovat své příští existence, pokud se pro ně rozhodneme. Před tím se sebezpytujeme. Toto stádium snášíme špatně. Uvažujeme, zda se vrátit. Můžeme znovu prožít některé části svých minulých existencí. Přátelé jsou kolem nás. Kdyby lidé získávali tyto zkušenosti ve spánku, mohli by změnit celou civilizaci.

Po smrti primitivní vědomí atomů, buněk a orgánů zůstává v těle jistou dobu poté, co ho opustí vědomí. Po smrti duše pozoruje své tělo, je udivena a překvapena. Smrt je symbolické překročení řeky STYX. Je to skutečný symbol. Zde čekají průvodci. Cestu známe, nepotřebujeme mapu. Pomáhají nám symboly, kterým rozumíme.

Po smrti je léčena naše psychika a to podle stupně vývoje. Učíme se promítat emoce a myšlenky do fyzické reality. Děje se to v jakýchsi nemocnicích, zotavovnách, školících střediscích a výchovných centrech. Zde jsou třídy pro ty, kteří se chtějí vrátit do fyzického prostředí.

Někteří po smrti odmítají smířit se s tím, že jsou mrtví. Chtějí se vrátit na Zemi něco dokončit. Průvodci se jim to snaží vysvětlit, ale nevnímají to. Jde o ty, kteří se příliš ztotožní se svým fyzickým tělem. Ti se chtějí do těla vrátit, dokončit projekt……

Po smrti a proškolení jdeme do prostředí, které navštěvujeme ve snech. Existuje všude kolem nás, ale my ho nevnímáme. Zde můžeme přijímat na sebe jakékoli formy ( např. z předešlých životů – mladík, filozof….. ). Probíhá to v jiných rovinách reality. Nemáme však schopnost pohybovat fyzickými objekty.

Po smrti můžeme opravit některé naše chyby a rozhodnutí, ale nemůžeme již vstoupit do tohoto systému ( když už se nechceme inkarnovat ). Můžeme si znovu přehrát náš život a nějaké situace si znovu prožít. Můžeme různě přehazovat časové události z našeho ukončeného života.

Za života jsme navštěvováni svými mrtvými přáteli a příbuznými. Jsou na různých stupních rozvoje ( takže POZOR!!! ). Nejsme schopni vnímat jejich formu.

Učitelé a průvodci duši vysvětlují alternativy. V tomto mezidobí dochází k neuvěřitelnému pokroku. Pokud se rozhodneme zamíchat a zpřeházet události z předešlého života a zkusit to znovu, jiným způsobem, potřebujeme školení. Je možno prožít pozemské roky, ale v jiné posloupnosti. Jako herec si přehráváme celý film a můžeme se svobodně rozhodnout, jak na to. Jedná se o vědomou práci s událostmi. Zde se dozvídáme, že osobnosti, vedle kterých jsme žili, jsou jen materializované myšlenky, které vlastní určitou vědomou realitu. Všichni jsme vlastně materializované myšlenky. Náš život je uvnitř a teprve potom vychází ven.


V tomto mezidobí si můžeme udělat přátele, se kterými se budeme potkávat.

Vyspělé duše si plánují další inkarnace sami. Méně vyspělé s učitelem.

Tento čas rozhodování o budoucí inkarnaci někomu trvá déle než porozumí skutečnému stavu věci. Zjišťujeme, že ráj je nudný a „mrtvý“. Zbavujeme se hluboce zakořeněných mylných názorů.

Sebevraždy nemají vyměřený žádný trest a nejsou ani předem odsuzovány. Problémy, kterým se nedokážeme postavit v tomto životě, nás čekají v dalším. Platí to nejen pro sebevrahy. Ti budou nakonec pronásledováni vinou, ale mají k pomoci učitele a terapie. Sebevražda je jenom útěkem od problému. Je to vyhýbání se zkušenostem.

MATRIX > Život je představa > Smrt

 


SMRT


Nemůžeme umřít. Smrtí nepřestaneme tvořit.

Pohybujeme se rychlostí myšlenky.

Po smrti si duše pamatuje to, co by bývalo dobré, kdyby si pamatovala v tomto životě.

Duše může být na více místech najednou.

Všechno se děje v důsledku myšlenky.

Realizace je důsledkem záměru.


V posmrtném životě není čas mezi záměrem a výsledkem jako ve fyzickém životě. Díky této časové prodlevě si udržujeme iluzi, že jsme všeho příčinou.

Duše se učí ovládat svoje myšlenky ( vzpomíná ).

Ovládání myšlení = nejvyšší forma

-          proto mysleme jen na dobré věci

-          nezabývejme se negativními a temnými myšlenkami

-          i v té nejhorší situaci si představujme to, co chceme dosáhnout ( jedině v tom najdeme radost )


Po smrti snadno svým myšlením vytváříme svou existenci.

Po smrti nám bude všechno jasné.

Cokoli si budu přát, aby se stalo v posmrtném životě, stane se tak ( např. setkání ).

Po smrti je duše tím, čím chce být. Může se vrátit do stejného těla jako Kristus nebo si vybere jiné tělo. Nebo splyne s absolutním vědomím. Potom však touží něco prožívat a tak se vrátí do svého individuálního vědomí.

Někdy nepochopíme život, dokud nepochopíme smrt. Chvíle prožité s nějakým člověkem by byly mnohem krásnější, kdybychom si myslili, že jsme spolu naposled. Každý okamžik bychom prožívali mnohem intenzivněji.


Všechno „začíná končit“ jakmile to „začíná začínat“.

Chceme-li vnímat každý okamžik života, musíme přemýšlet o smrti, jinak nemůžeme žít plným životem.

Má smrt bude utvrzením života.

Můj odchod bude stvrzením velkého příchodu.

Má bolest bude stvrzením největší životní radosti.

 


VZTAHY


Budeme šťastni, když je použijeme za účelem, pro který byly stvořeny, nikoli pro své vlastní účely.

Neustále se mění.

Jsme tím, čím jsme pouze ve vztahu k druhému. Žehnejme každému vztahu, protože v nepřítomnosti všeho ostatního neexistujeme.

Vztahy by se měli používat k tomu, abychom mohli konstruovat to, čím jsme.

Můžeme být výsledkem toho, co se stalo, nebo toho, co jsme si zvolili.

Do romantických vztahů vstupujeme z nesprávných důvodů – něco získat, než do nich něco přinést.


Účelem milostných vztahů je rozhodnout se, kterou část svého já chceme vyjádřit, nikoli kterou část druhého můžeme získat.

Vztah má jediný smysl – snažit se být tím, čím jsme a mít člověka, s nímž můžeme sdílet plný život.

Jediná zkouška vztahu je, jak odpovídáme svým představám.

Vztahy jsou posvátné, protože nám pomáhají realizovat naše já. Selhávají, když chceme realizovat představu, kterou o nás má druhý.

Naše posedlost druhými je příčinou neúspěchu našich vztahů ( co dělá, co myslí, očekává ).

Záleží jen na tom, čím jsme ve vztahu k druhému my.

Nejvíce milující je egocentrista.

Lidé chtějí milovat sebe skrze druhého – to je však nesmysl.

Ztráta našeho já je příčinou rozčarování v milostných vztazích. Vzdají se toho, čím jsou, aby mohli zůstat spolu.

Abychom se mohli rozhodnout, čím se staneme, užíváme svých vztahů, proto jsme zde.


Jsme to, co ze sebe uděláme ve vztahu ke všemu.

Vztah je nástroj. Náš nejdůležitější vztah je vztah sám k sobě.

V každém okamžiku se soustřeďme na to, čím jsme, co děláme a co máme, a nestarejme se o druhého. Svou spásu najdeme ve svém jednání, nikoli v jednání druhých.

1.otázka je : „Kdo jsem a čím chci být v tomto vztahu?“.

Uvědomit si negativní pocit je často první krok k jeho překonání.

Život je tvůrčí proces, nikoli proces objevování. Snažme se realizovat to, čím skutečně jsme.

Díváme-li se na život z hlediska největších výhod ( co je a není pro nás nejvíce prospěšné ), promarníme skutečný přínos života, protože žijeme v neustálém strachu.

Nejvyšší volba je ta, která přináší největší dobro nám ( ne druhému ).

Všechno, co děláme pro sebe, děláme pro druhé.

Všechno, co děláme pro druhé, děláme pro sebe.


Dovolovat druhým, aby nám ubližovali, nemusí být tím nejláskyplnějším chováním. Musíme vybrat zlé chování, neboť pokud to neuděláme, nemůžeme považovat sebe a nic jiného za dobré.


To, čemu říkáme zlo a dobro, definujeme sami sebe.

Naším úkolem je zjistit, co nás zraňuje a vyjádřit to. Tak se staneme tím, čím chceme být.


Nemáme žádné závazky. Ani ve vztahu k druhým, ani v životě.

Nejsme vázáni žádnými okolnostmi ani zákony.

Nejsme trestáni za žádné přestupky. Tato duchovní anarchie nefunguje, když se snažíme být něčím, co od nás očekávají druzí.

Lidé nevěří v nezávazné vztahy, protože nemohou přijmout, čím skutečně jsou.


Nemáme žádné závazky, jen příležitosti.

V žádném vztahu nedělejme nic z povinnosti. Cokoli děláme, dělejme proto, že nám vztah umožňuje být tím, čím jsme.


Naším úkolem není udržovat vztahy co nejdéle, ale poznat, čím skutečně jsme.

Vztahy většinou navazujeme k uspokojení svých tužeb.

Život nedává žádné záruky.

Dívejme se na každý problém jako na příležitost a rozhodněme se. A buďme tím, čím skutečně jsme.

Když si budeme neustále připomínat, jací jsme, ostatní to budou dělat také. Budeme jim to připomínat, protože se budou v nás vidět.

Nedělejme to, co musíme, ale to, k čemu máme příležitost.

Jen málo lidí dokáže být tím, čím ve skutečnosti je.


Většina našich rozhodnutí je založena na zkušenostech ostatních. Tak je to zejména, když se musíme rozhodovat o důležitých otázkách. Čím důležitější otázka, tím nepravděpodobnější je, že se řídíme svou vlastní zkušeností.


Je to důvod, proč jsme se vzdali kontroly nad některými oblastmi našeho života.

Do problémů se dostáváme, když jednáme na základě názorů druhých.

Když nám druzí řeknou, jak bychom se měli cítit, a když je to v rozporu s tím, jak se cítíme, prožíváme hluboký vnitřní konflikt.

Uznání a projevy radosti zřídkakdy doprovázejí vnitřní rozhodnutí. Rozhodnutí řídit se osobní pravdou nejsou obvykle oslavována.

Nejenže nás druzí neoslavují, ale navíc nás zesměšňují.

My ale NEMŮŽEME DĚLAT NIC JINÉHO, než se řídit svoji pravdou! Otázka je vědomě nebo podvědomě? Chci být příčinou svých zážitků nebo jejich důsledkem?

 

Nejnádhernější věcí je být sám sebou.

Jsem to, co jsi myslím, že jsem.

Peníze ve skutečnosti rostou na stromech.

Myšlenky jsou výmysly rozumu – jsou racionální.

Pocity jsou reálné – je to jazyk duše. Vyjadřujme je s láskou.

Pocity jsou :

skutečné

padělky – myšlenky přestrojené za pocity

Nevyjadřovat svou pravdu není „správné“.


Nezáleží na tom, jak dobře je poselství přijato, nýbrž na tom, jak dobře je prezentováno. Nemůžeme ovlivnit, jak druzí přijmou naši pravdu. Jsme odpovědni jen za to, jak dobře jim to sdělíme ( odvážně, plně a citlivě ).

Udržení negativních pocitů škodí.

Chceme-li poznat, jak jsme se daleko dostali, zamysleme se nad tím, co nám dělá dobře.

Nesnažme se urychlovat svůj vývoj tím, že si budeme odpírat to, co nám dělá dobře.

Sebezapírání je sebezničení.

Sebeovládání není sebezapírání. Když respektujeme práva druhých, pak pro nás není žádný problém nekrást a neznásilňovat. Proto měřítkem našeho vývoje je to, co nám dělá dobře. To, co děláme druhým, děláme sami sobě.

Využívejme všeho, co nám život nabízí a zjistíme, že nám nabízí mnohem více, než jsme si představovali.


Jsme to, co prožíváme. Prožíváme to, co vyjadřujeme. Vyjadřujeme to, co musíme vyjádřit. A máme to, co si dovolujeme mít.

Podle zákona přitažlivosti se přitahují stejné myšlenky a entity. Jsme k sobě přitahováni, potom se však vše obrátí, protože jinak bychom spolu splynuli. My se tomu vědomě bráníme, abychom si zachovali svůj vztah k ostatním. Tento pohyb je základním rytmem Vesmíru.

Vzdalujeme se, abychom se zase přibližovali – chceme být svobodní.

Všechno se děje v rytmu.


V sexu ale i v životě se nevzdávejme něčeho jen proto, že by to porušilo něčí pravidla slušného chování – PORUŠUJME PRAVIDLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ!!!!!!

Zradit sám sebe,

abys nezradil druhého,

je také zrada.

Je to nejhorší zrada.

Budeš-li věrný sám sobě,

nemůžeš být nevěrný

žádnému člověku.


Nejušlechtilejší rozhodnutí není vždycky rozhodnutí, které je prospěšné druhým.

Musíme dát vždy přednost vlastním zájmům.

Naše rozhodnutí musí pocházet z toho, čeho se snažíme dosáhnout. Je-li náš životní cíl vysoký, naše rozhodnutí tomu musí odpovídat.

Dávat přednost vlastním zájmům neznamená být sobecký – znamená to uvědomovat si sám sebe.


Jedině svobodným rozhodováním lze dosáhnout růstu.

Řídíme-li se cizími pravidly, pak nikdy nevyrosteme, budeme jen poslouchat.

Bůh od nás nevyžaduje poslušnost.

Poslušnost není růst.

Po třicítce nepoužíváme svou mysl. Jsme líní. Nečteme.


Zbavme se závislosti na sexu!

Nic není špatné, pokud si to nemyslíme.

K osvícení nevede žádná činnost, která ubližuje druhým. Všechno, co se týká druhých, můžeme dělat jen s jejich souhlasem.

K Bohu nevede nic z toho, co děláme bez lásky.


Těš se ze všeho.

Nepotřebuj nic.


Potřebovat druhého je nejrychlejší způsob, jak zabít dobrý vztah. Buďme rádi, když nás ten druhý nepotřebuje.

Jestliže nám největší životní uspokojení přinášejí zážitky dosažitelné pouze ve vnějším světě, pak se nikdy nebudeme chtít vzdát ani špetky toho, co jsme nahromadili.

Život je duchovní záležitost a všechny životní problémy jsou duchovního původu.


Všechny konflikty jsou důsledkem nesprávně zaměřené touhy.

Každý by měl hledat klid ve své duši. Najdeš-li vnitřní klid, zjistíš, že můžeš žít šťastně i ve vnějším světě.

  • nepotřebovat materiální věci nám dává ohromnou svobodu
  • to nás osvobodí od strachu, že je něco, co nikdy nebudeme mít, že přijdeme o něco, co máme nebo že bez nějaké věci nebudeme šťastni


Nezávislost na materiálních věcech osvobozuje od zlosti.


Zlost je vyjádřený strach.

Nemáme-li se čeho bát, nic nás nemůže rozzlobit. Nerozzlobí nás, když druzí dělají něco, co si nepřejeme, protože nepotřebujeme, aby něco dělali nebo nedělali. A proto nemáme zlost.

Nerozzlobí nás, když se k nám chová někdo nepřátelsky, protože nepotřebujeme, aby se k nám choval přátelsky. Nerozzlobí nás, když nás někdo nemiluje, protože nepotřebujeme, aby nás miloval. Nerozzlobí nás, když je k nám někdo krutý, nebo když nám chce někdo ublížit, protože nepotřebujeme, aby se choval nějak jinak a navíc je nám jasné, že nám stejně nemůže ublížit.


Intuitivně víme, že všechno, co jsme vytvořili, lze vytvořit znovu nebo – což je mnohem důležitější – že na tom stejně nezáleží.

To neznamená, že odmítáme naše tělesná uspokojení. Zájem o ně je svobodný, ne vynucený. Tělesné vjemy vnímáme proto, že je vnímat chceme, nikoli proto, že je vnímat musíme, abychom se cítili šťastní nebo ospravedlnili svůj smutek.

Nic nepotřebujme, nic nechtějme. Spokojme se s tím, co přichází.

Hodnocení našich názorů :

-          zda je nám určitý názor k něčemu dobrý

-          zda je nám užitečný z hlediska toho, čím jsme a čím chceme být


Je pro mě dobré, když si to myslím?

Každý si pro sebe vytváří přesně takové lidi, události a okolnosti, které potřebuje k uskutečnění toho, co skutečně chce ( rodiče, vlast…..VŠECHNO ).

Celý život si neustále vybíráme a vytváříme lidi, události a okolnosti, které nám poskytnou přesně takovou příležitost, jakou potřebujeme k tomu, abychom poznali sami sebe takové, jací opravdu jsme.

Takže lidé, kteří jsou „postiženi“ ve fyzickém smyslu, žijí vlastně v dokonalých podmínkách v metafyzickém smyslu.


Všechno, co si myslíme, děláme, říkáme, je odrazem toho, čím jsme se rozhodli být. To je jediný cíl naší duše = snažme se vytvářet a prožívat to, čím skutečně jsme a to v každém okamžiku.

Setkáme-li se s druhým ( i postiženým ), měli bychom si položit otázku : „Kdo jsem a čím chci být ve vztahu k tomuto člověku? Nikoli co tady chce ten druhý?!


Naše vztahy jsou hrozné proto, že se snažíme zjistit, co chtějí druzí, místo abychom myslili na to, co chceme my. Potom se rozhodujeme, co jim chceme dát. Když mají něco, co chceme my, dáme jim to, co chtějí oni – A TO JE CHYBA! Potom nejsme spokojeni, když nám nakonec druhý nedá to, co chceme. Cílem vztahu není zjistit, co chce druhý, ale co potřebujeme k tomu, abychom mohli být tím, čím chceme být.

Bůh chce přes nás sám sebe prožívat. Ne uvědomovat si. To on ví. Dává přednost prožitku.

Ve vztahu k druhým se rozhodněme, čím chceme být. Když chceme být pomocníky, pak se snažme tím být co nejlépe. Ale to nemá nic společného s tím, co dělají nebo jsou druzí.

Někdy druhému pomůžeme nejvíce, když si ho nevšímáme, a tím umožníme, aby si pomohl sám.

Jediný cíl pomoci druhým je probudit ho, aby si mohl uvědomit, čím skutečně je.

Ježíš si uvědomoval, že se nejrychleji staneš tím, čím jsi, když si zvolíš cestu, jakým nejsi.

-          podporoval ostatní být tím, čím chtějí být

-          nikdy nikoho neodsuzoval

-          poskytoval takovou pomoc, o jakou ho žádali, místo aby jim nabízel pomoc, kterou chtěl poskytnout on

-          posiluje je na takové úrovni, na jaké jsou jeho pomoc schopni přijmout


Špatná pomoc je:

-          když je činíme závislými

-          nutíme je spoléhat se na nás

-          vyžíváme se ve své moci


Slabí se však potřebují stát silnými.

Zda někomu pomáháme nebo zda mu škodíme, poznáme podle toho, zda ho naše pomoc posiluje nebo oslabuje.

Jediný důvod, proč něco chceme je ten, že nám někdo nechce něco dát – PROTO ZAČNĚME ROZDÁVAT!

Dávejme všechno, nechtějme nic.

Vyhýbejme se světským věcem.

Nepřijímejme nepřijatelné.

Přijímejme všechno.

Odpouštějme.

Podporujme zájmy všech lidí.


Nikdy nevnucujme pomoc. Každému dejme najevo, co pro něho můžeme udělat. Pomáhejme, jen když si o to sami řeknou.

Neshody jsou zdravým projevem individuality.

Někdy je válka jediným prostředkem, jak se válce vyhnout. Někdy je nutné udělat něco, co udělat nechceme, ale co udělat musíme, abychom to nemuseli dělat stále. To je boží dichotomie : chceme-li něčím být, někdy tím zpočátku musíme nebýt.


Často jediný způsob, jak si uvědomit, kdo jsme, je žít jako člověk, jímž nejsme.

Mezi námi je skupina lidí, která na sobě duchovně pracuje:

-         procesem sebeurčení ( nikoli sebepoznáním )

-         procesem růstu ( nikoli učením )

-         Bytím ( nikoli činností )


Jak věříme sami sobě, tak nám věří druzí.

Každým slovem, kterým snižujeme sami sebe, popíráme Boha.

Kdo jsem ve vztahu k čemukoli?

Kdo opravdu jsem a čím chci být.

Láska je svoboda, neomezenost a věčnost. To hledáme podvědomě v milostných vztazích.

Strach je to, co nejsme. Jsme vychováváni ve strachu.

MANŽELSTVÍ je pokus vytvořit věčnost. Partneři se zavazují, že spolu budou žít celý život. To však nevede k takové lásce, která by byla neomezená a svobodná-

Každého partnera milujeme neopakovatelným způsobem.

Ke každému máme zvláštní vztah.


Když někoho milujeme, nebojme se to přiznat.

Existuje jeden posvátný slib – žít v pravdě a mluvit pravdu. Všechny ostatní sliby omezují svobodu. Ztratíme-li svobodu, ztratíme sami sebe.


Jsme změna. Proto nemůžeme nikomu slíbit, že se nezměníme.

LÁSKA – nevíme, co to je.

problémem je, že jsme se nenaučili milovat sami sebe

problémem je, že nemůžeme druhým dát to, co nemáme

Proto milujme naplno bez jakýchkoli podmínek.

Nejenom, že dovolíme druhým, aby nás soudili, my také žijeme podle soudů, které učinili.

Pouze silní to nedovolí. Pouze silný jedinec, který je sám sebou, to nedovolí. Přeměněný člověk to nedovolí.

Dovol si nechat odejít všechny interpretace a „učení druhých“ ohledně prožitků, které jsi měl, a rozhodni se sám za sebe, jaký smysl v tvém životě měly a mají.

Říkejme PRAVDU:

-          ne necitlivě

-          ne hrubě


Jedině tak uzavřeme své nedořešené události.

Buďme v každém vztahu transparentní – mluvme pravdu:

-          říkejme pravdu o sobě samém

-          o druhém

-          o sobě druhým

-          o druhých druhým

-          všem o všem


láska je rozhodnutí, ne očekávání.

Veškeré vztahy jsou o rozhodnutí.


Přestaňme sami sebe a druhé odsuzovat za cokoli.

Nezabíjí nás naše rozdílné názory, ale to, že je odsuzujeme.

Nechme ostatní dělat, co chtějí ( odchod…. ).

Smyslem partnerských vztahů je VYTVOŘIT štěstí a radost ve společném životu. Ne ho najít.

Něco můžeme vytvořit jen z něčeho, co máme.

Do vztahu přineseme to, co v něm chceme prožívat.

Neúspěch vztahů je v tom, že většina lidí hledá štěstí ve vnějším světě a to zejména v partnerských vztazích.

Vztah potřebujeme, abychom mohli prožívat vše, co máme vevnitř.

Smyslem vztahu je sdílet štěstí, nikoli je hledat.


Lidský vztah je kontextové pole ( kontejner ), do kterého můžeme nalít všechno, čím jsme. Teprve pak to z něj můžeme vytáhnout. Nemůžeme z něj vytáhnout něco, co jsme tam předem nedali.


Všechno, co v partnerském vztahu dostaneme, dostaneme sami od sebe.

Přemýšlejme o tom, že vstupujeme do vztahu proto, abychom jsme se rozpomenuli, jak můžeme být většími, než jsme. To je smyslem života – přetvořit sám sebe podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, kterou jsme kdy o sobě měli.

 


SEXUALITA


Sexualita není chtíč. Protože chtíč je vášeň a nevázanost. A nevázanost není svoboda.

Bez agresivity. Agresivita není dychtivost. A bez představy ovládat.


Lze mít sex k osobnímu uspokojení = SEBELÁSKA. Nedělejme si s tím výčitky.

Milovat sex je dobré.

Milovat sebe je dobré – je to povinnost.

Není dobré však se stát závislým na sexu.


Každý den si 10x opakujme :

MILUJI SEX

MILUJI PENÍZE

MILUJI SEBE


Milujme moc, slávu, úspěch, vítězství, obdiv druhých, být lepší, mít víc, vědět jak a proč……prostě milujme všechno po čem toužíme

( neboť naše láska to k nám bude všechno přitahovat ). Tyto touhy jsou podstatou našeho života.

Zvolme si sex, ale nenahrazujme lásku sexem.

Snažme se získat moc, ale ne nad druhými, ale s druhými.

Snažme se získat slávu, ale jen jako prostředek k vyššímu cíli.

Snažme se získat úspěch, ale ne na úkor druhých, ale jako nástroj k pomoci ostatním.

Snažme se vítězit, aby to neškodilo druhým, ale přinášelo užitek.

Snažme se získat víc, ale jen proto, abychom mohli víc dávat.

Snažme se poznávat, abychom své vědomosti mohli sdílet s druhými.


Nemůžeme dávat to, co nemáme. Proto je sebeuspokojení tak důležité.

Masturbace je dobrá. Čím více rozkoše si dopřejeme, tím více ji jsme schopni dát ( to platí o slávě, bohatství…. ).

Měli bychom dělat to, co nám dělá dobře – je to cesta do nebe a ne do pekla.

Tím, že se cítíme dobře, říkáme sobě, že moje poslední myšlenka byla pravdivá, poslední slovo rozumné a čin láskyplný.

Musíme zvýšit ale svoji hladinu životní energie ve svém těle = sexuální energie. Rozproudit tuto energii a přenést do Třetího oka.

Sex.energii přenášíme vnitřním kanálem skrze čakry:

  • vyvolá se vnitřní proudění energie = orgasmus
  • a dále využíváme nižších energií, ke kterým se vracíme, abychom mohli prožívat vzestup = KOSMICKÉ KOLO (kolo není žebřík )


koloběh života

životní proces

vesmír nemá začátek ani konec

vše je spojené se vším

Proto uctívejme nižší instinkty jako prostředek, který nám pomůže pracovat na vyšší úrovni.

 


ILUZE


Uvědomme si, že všechno je jen iluze a mějme z toho radost. Ale nestaňme se iluzí.

Žijeme v tomto světě, ale nepocházíme z něj. Proto používejme iluzi jako klíče, který nám otevře dveře k bohatšímu životu.

Život pořádně nevnímáme. Uniká nám jeden okamžik za druhým a s nimi jejich bohatství.

Hluboce o něčem přemýšlet znamená proniknout pod povrchní zdání. Přestat žít v iluzi. Jedině tak je možné se z něčeho radovat.

Dokonce i z iluze se můžeme radovat. Neboť víme, že je to iluze, a toto vědomí nás naplňuje radostí. Právě skutečnost, že něco považujeme za reálné, je zdrojem veškeré bolesti.


Nic z toho, o čem víme, že to není reálné, nám nemůže způsobit bolest.

Nic není bolestivé, jakmile si uvědomíme, že nic není reálné. Až pochopíme, že smrt je iluze, přestaneme se smrti bát.


Pomíjivost je jediná pravda.

Když by bylo něco trvalé, nemohlo by to být. Neboť trvání má význam pouze ve vztahu k pomíjivosti. Tudíž i trvání je pomíjivé.


DUŠE

DUŠE = Vědomí = podstata = vysoce individualizovaná energie

Duše je naše podstata. Je to vědomý počítač, který naprogramuje bytost = osobnost ( svou existenci a délku života ). Ta si potom sama začne vytvářet skutečnost, o které by se nesnilo ani samotnému počítači.

Dokáže soustředit své vědomí jistým směrem.

- je vysoce individualizovaná duchovní energie

- formuje tělo

- je to zdroj vitality

- není nikdy stálá

- je pole elektromagnetické energie, jehož jsme součástí

- je zdroj možností, které hledají uplatnění

- je seskupení nefyzického vědomí

- je souhrn mnoha individuálních vědomí

- projevuje se v mnoha formách


Duše nezná protiklady. Dobro a zlo jsou pouze dva různé projevy jedné reality.


Duše vytváří hmotu, fyzickou existenci. Proto nemá smysl si odpírat potěšení fyzického života. Radost je známka, že duchovně rosteme.


Vědomí je pouze vlastnost duše. Duše je více jak vědomí. Vědomí není uvězněno v hlavě. Vědomí se touží realizovat v co největším počtu dimenzí. Nutná je naše kreativita. Jinak by jisté stránky našeho vědomí zůstaly nenaplněny.

Naše vědomí se vyjadřuje mnoha různými způsoby. Bere na sebe mnoho forem ( nepodobají se sobě ), které upravuje podle toho, jak se chce vyjádřit ( projevit ).

Znovu objevujeme vztah k duši = KREATIVITA.

Jsme duše a každá duše má své vědomí. Vědomí je vlastností duše, ale není s ní totožné. Duše může své vědomí zapínat a vypínat ( není to tma, ale soumrak ), kdy jí to napadne. Tím ale neodpočívá. Duše není nikdy ve stavu prázdnoty, bez vědomí. Vědomí samo o sobě třepotá a mění během dne svou intenzitu.

Neexistuje nic, co by neobsahovalo jistou hladinu vědomí. Jsme součástí jiného vědomí. Neexistuje žádná jiná objektivní realita než ta, která je formována vědomím. Vědomí vytváří hmotu, nikdy ne naopak.

Všechna stádia vědomí jsou otevřená pro ty, kdo vědí, kdo jsou a umí je využít.

Duše má několik druhů vědomí, které využívá. Zaměří je různým směrem a tak je využívá k poznatkům.


DUŠE ( JÁ ) A ZPŮSOB JEJÍHO VNÍMÁNÍ

Jsme jeden z projevů své vlastní duše. Nevlastníme ji, jsme to my sami. MY JSME DUŠE.

Duše neustále podléhá změně, učí se ( podle subjektivní zkušenosti ).

Je živá, citlivá, vnímavá. Je nezničitelná.

Vytváří hmotu.

Jednotlivými inkarnacemi se zvětšuje.


Duše je však v první řadě kreativní.

Duši lze sledovat z mnoha úhlů.

Duše má neomezené možnosti. My ji však omezujeme na tělo. Duši považujeme za svoje vlastnictví. Je to však drahokam, kterým nakonec obdarujeme Boha. Je vlastně nastávající Bůh.


Materializace myšlenek a emocí do fyzické reality je vlastnost naší duše. Jinde je to jinak. Naše fyzické prostředí je tedy pouhá realizace myšlenek a očekávání. Poznání, že celý svět je pouze myšlenkou, nám pomůže okamžitě změnit své prostředí a okolnosti.


Jakákoli událost, kterou si uvědomujeme, je vnitřní psychická zkušenost, která je okamžitě vnímána duší a přeložena fyzicky orientovanou částí našeho já do fyzických pojmů.

Uprostřed duše je otevřené okno, kterým můžeme sledovat různé roviny reality. Jsou jiné než materiální svět. Fyzické smysly však toto okno zastiňují.

Duše je nezávislá na fyzickém vnímání, nepotřebuje fyzické tělo a smysly.

Naše fyzická existence je výsledkem masové halucinace, ale mezi realitami 2 lidí je velká propast.

Po smrti zůstává v duši naše zkušenost, má svoji individuální halucinaci. Po smrti si můžeme představit svůj předešlý život jako zvíře, se kterým se musíme utkat.

Posmrtných realit je více a liší se od sebe podle zkušeností.

Existují dimenze, do kterých se individuální zkušenosti ( duše ) uchylují. V počátečním stádiu jsou osobnosti silně materiálně zaměřené. Zkušenější duše neabsolvují všechna školení jako jiné.

Minulé, přítomné a budoucí inkarnace jsou projevy naší duše.

Duše roste a rozvíjí se díky zkušenostem všech osobností, které jí vytvářejí. Je však stále o něco více, než jen jejich součtem.

Duše není uzavřený systém jako nic ve vesmíru.


Jediným předpokladem pro intuitivní pochopení duše je touha jej dosáhnout.

Mimosmyslové vnímání je základní způsob, kterým vnitřní já přijímá informace. Odráží pravou skutečnost. Duše přijímá zkušenost přímo. Nepotřebuje k tomu fyzické parametry ani smysly.

Neustále formujeme duši a ona nás.

Fyzická existence je pouze jeden způsob, kterým se duše projevuje. Duše vytváří svět, který obýváme.


DUŠE A JEJÍ POTENCIÁL

Jsme přesvědčeni, že máme jen jednu formu – fyzickou a že můžeme být v určitý okamžik na jednom místě. Ve skutečnosti se projevujeme v různých dalších formách, které nejsme schopni vnímat.

Hlavní smysl své existence spojujeme s fyzickým tělem. Fyzická forma je koncentrovaná energie, která je neustále v pohybu. Neustále bliká. Pokud toužíme být jinde, jsme schopni si vytvořit pseudofyzickou formu ( je identická s fyzickou formou ). Podle intenzity našich emocí tak vytváříme formy mimo fyzické tělo. Jejich trvání však záleží na intenzitě dané emoce. Pseudoforma se tak ocitne na místě našeho zaměření. Zaměříme se tam, kde chceme být. Toto místo si přitáhne formu – skrytou – Duch – stín - představa – nemá fyzické smysly a koexistuje s fyzickou formou. Nejsme schopni ji vnímat. Prostor je tedy naplněn vznikajícími formami, které rychle mizí.


Paprsek osobnosti ( identity ) je pouze jedna část pravdy. Možnosti duše nemohou být nikdy vyjádřeny skrze jednu osobnost.

Na některé proudy vědomí ( jiné roviny reality, kde jsou další naše já, např. v jiných historických obdobích ) se můžeme naladit v okamžicích samoty a odloučení ( slova, obrazy ).

Charakter vědomí se nemění ani po smrti. Zůstává ve stejném stavu jako nyní, jen si většinu jeho vlastností neuvědomujeme.

Neztotožňujme příliš vědomí s fyzickým tělem.

MATRIX > Život je představa > Duše

 


DUŠE


Cílem duše je prožít všechno.

Duše opouští při spánku tělo, protože chce regenerovat. Život duše v těle je obtížný, proto zůstává v těle jen tak dlouho, dokud z vlastní zkušenosti nepozná, jaké to je.

Co nás tak strašně bolí, že si myslíme, že musíme ubližovat druhým, abychom se vyléčili?

Naše víra, že jsme svým tělem, nám způsobuje všechny naše problémy. Tělo je nástroj. Není příbytkem duše, ale naopak. Žije v silovém poli duše ( aura ).

Duše je energie života koncentrovaná v určitém bodě časoprostorového kontinua, září, pulzuje, vibruje kolem každého předmětu ve vesmíru. Tato energie je někdy viditelná, jindy působí jako teplo. Závisí na frekvenci vibrace. Je to vlastně světlo a to jsme ve své podstatě my. Světlo nevyzařuje z předmětů, ale proniká jimi a tím je vytváří. Je to energetické pole, které vyzařuje do nekonečna, nikde nekončí. Je to silové pole, které splývá s ostatními, je bez hranic. Tato energie je zdrojem veškerého poznání, vědomostí a zkušenosti.

-          jsme všichni propojeni

-          co je dobré pro mě, je dobré i pro ostatní a naopak

-          co dělám pro druhé, dělám vlastně pro sebe


Lidé, kteří ztratili sebeúctu, připravují o sebeúctu druhé.

Lidé, kteří nemilují sami sebe, nemohou milovat ostatní.

Každá duše je vyjádřením jediné duše. Neexistuje žádná individuální duše.

Duše se snaží prožívat a zakoušet. Vše ví, co lze na světě vědět.

Duše je součet pocitů, který jsme kdy měli. Je podvědomím.

Duši nezajímá vývoj těla a mysli. Jejím cílem je evoluce. Neodsuzujme svoji duši.

-          chce zakusit lásku a radost

-          chce skutečně žít

-          chce se smát, plakat, vítězit


Neodpírejme si život. Pokud je odpírání v našem životě dobré, je to pro nás dobré. Pokud se při tom cítíme špatně, je to špatné.

Duše chce cítit, nechce jen vědět. Všechno ví. Chce prožívat svou zkušenost.

Láska je jako bílá barva. Obsahuje všechny barvy. Láska obsahuje všechny emoce, není jejich nepřítomností.

Cílem duše je zakusit všechno – aby se stala vším.

Úkolem duše je dovést nás k tomu, abychom si vybrali nádheru – abychom si zvolili to nejlepší, z toho, čím jsme – a abychom neodsuzovali to, co si nezvolíme.

Jestliže si zvolíme evoluci své duše, nedosáhneme toho činností svého těla.

Činnost je funkce těla, bytí je funkce duše.

Naši duši nezajímá, jak si vyděláváme na živobytí – a po smrti to nebude zajímat ani nás. Naši duši zajímá jen to, čím jsme, zatímco cokoli děláme.

Duše nemusí dělat nic, stačí ji, že je.

Měli bychom být tím, čím jsme rádi.

Záleží na tom, čím jsme ( upřímný, přátelský, veselý….. ), nikoli na tom, co děláme.

Nejsme zde na planetě proto, abychom svým tělem vytvářeli cokoli, jsme tu proto, abychom vytvořili něco svou duší. Ta si vybírá z nekonečného stavu bytí a potom vytváří dokonalé podmínky pro vytvoření zkušenosti.

DUŠE nás vede k dokonalým příležitostem zakusit přesně to, co jsme si naplánovali. Co skutečně zakoušíme, záleží na nás.

Člověk je trojjedinou bytostí a takový zůstane i po smrti. Tělo změní svou formu, ale zachová se vnější slupku. Mysl ( nikoli mozek ) odejde s námi a spojí se s duchem a tělem v energetické hmotě, která má 3 aspekty. Jestliže se chceme vrátit na Zemi, naše božské já se opět rozdělí na 3 části. Ve skutečnosti jsme jedinou energií, ale s 3 rozdílnými vlastnostmi. Když vstupujeme do nového fyzického těla, naše éterické tělo sníží vibrace natolik, aby vytvořilo hmotu.


TĚLO je koagulace miliard triliónů energetických jednotek. Když spotřebují svou energii, naše mysl vytvoří nové jednotky z myšlenky o tom, čím jsme. Tak můžeme změnit své tělo.

Neexistuje posmrtný soud. Je zde rekapitulace a svobodné rozhodnutí se vrátit. Někteří jsou zde kvůli osvobození druhých.

Duše tvoří, rozum reaguje.

Duše hledá a umožní zbavit se špatných podmínek. Ukáže nám, kdo skutečně jsme.

Duchovní potěšení je mnohem krásnější než cokoli, co nám může tělo nabídnout.

Duše je nástrojem Boha, skrze který se Bůh realizuje.

Cílem duše je vyjádřit to, čím opravdu je.

Po smrti nám bude všechno jasné.


Duše realizuje naše nejsilnější představy.

Duše opouští při spánku tělo, protože chce regenerovat. Život duše v těle je obtížný, proto zůstává v těle jen tak dlouho, dokud z vlastní zkušenosti nepozná, jaké to je. Spíme proto, aby regenerovala duše, ne tělo. Duše tělo donutí.

Při narození je to pro duši šok. Proto malé děti mnoho spí. Potom si duše zvykne. Mysl při narození projde zapomnětlivostí.

Moudří lidé nepotřebují spát dlouho. Dá se říct, že podle délky spánku poznáme vyspělost člověka. Proto si uvědomujme, co děláme se svým tělem. Na kratší spánek pomáhá meditace = stav dokonalé bdělosti. Praktikujme meditaci nejen v sedě, ale i při chůzi, sexu…..

Nejlíbeznější zvuk pro duši je TICHO.

Dělejme však jen to, co dělat chceme.

Nechoďme tímto světem jako náměsíčníci. Odhoďme veškeré pochybnosti, strach a pocity viny.


Každý z nás má zde svůj filtrační systém, který brání rozpomenutí si na náš úkol zde na Zemi a jak vše funguje. Proto některé věci zůstanou záhadou a my bychom se neměli snažit o jejich vysvětlení.

V hlavě je mozek, ne mysl. Ta je v buňkách těla. Mysl je energie a myšlenky.

MOZEK je biochemický mechanismus v hlavě. Má za úkol transformovat energii myšlenek ve fyzické impulzy. Je to transformátor.

Celé tělo je transformátor. Naše tělo je z 99% prázdný prostor. Duše je všude v nás a kolem nás. Není obsažena v těle, ale tělo v ní.

Duše nikde nekončí a nezačíná. Je jako vzduch v pokoji. Proto jsme všichni jedním celkem.


Kdyby neexistovaly „mladé“ duše, nemohly by existovat „staré“ duše. Proto se některé duše rozhodly, že budou mladé a jiné se rozhodly, že budou staré.  Aby jediná duše mohla dokonale poznat sebe sama. Podobně je to s dobrými a špatnými dušemi. Proto není žádná duše nikdy potrestána.

Stovky hmotných těl, které obklopuje naše duše, jsou naši duchovní partneři:

-          v minulosti jsme spjati minulými životy

-          v budoucnosti s budoucími

-          v přítomnosti je vnímáme jako spřízněné duše


Několik lidí může mít společnou minulost ( společnou osobu ) nebo budoucnost, protože duše obklopovala jedno společné tělo. Můžeme proto cítit náklonnost k více lidem.

Neexistují žádná omezení, možné je všechno.

Každý pokus omezit přirozený projev lásky je omezování svobody ( otázka nevěry ).

Je to omezování duše, která se tomu brání.

Při našem příchodu na Zemi zde máme určitou dohodu, plán chovat se tak, jak se chováme k ostatním, abychom je podporovali v tom, jací opravdu jsou. Někteří se chovají laskavě a jiní naopak. Plníme ji každý den. Proto zde nejsou žádné oběti a žádní viníci.


Nesuď a neodsuzuj!

Vybrali jsme si místo, ke kterému směřujeme = předurčení. Způsob, jak se tam dostaneme však předurčen není. Nemáme ani záruku, že se tam vůbec dostaneme. Máme jen určitou představu, kam bychom rádi šli a co bychom rádi dělali. Nikde však není jistota, že se tak stane a že nesejdeme z cesty.

Budeme čelit stejným věcem, znovu a znovu, až konečně pochopíme jejich smysl. Bereme si sebou do života typy lidí, míst a událostí, které nás v budoucnu potkají, tak aby byl naplněn náš plán. Ten však nemusí být naplněn v tomto životě. Máme před sebou mnoho životů.

 


BŮH


Hovořím ke každému stále. Skrze city a pocity. Problém není v tom, ke komu hovořím, ale v tom, kdo mě poslouchá.


Slova jsou jen slova, symboly pocitů, myšlenek a zkušeností. Nevyjadřují pravdu, nejsou skutečností.


Zkušenost nám dovoluje něco poznat, zakusit. Je nejlepším poslem Boha.

Největší ironií je, že všichni připisujeme tak velký význam slovu a tak malý význam vlastní zkušenosti.

Naše nejvyšší myšlenky ( obsahují radost ), nejsrozumitelnější slova ( pravda ) a nejvznešenější pocity přicházejí od Boha. Vše ostatní přichází z jiného zdroje.


Nasloucháme-li tomu, o čem jsou druzí přesvědčeni, že slyšeli ode mě, nemusíme vůbec myslet.

To, co jsme nepochopili, nám připadá nepravdivé.


Nikdy nebudeme mít, co chceme, a nikdy nedostaneme to, o co žádáme. Je to proto, že tato naše žádost je přiznáním nedostatku, jež produkuje chtění.


O nic neprosme, oceňujme, buďme vděční. Mějme víru.

Každá motlitba je vyslyšena, když ji vášnivě věříme. Proto o nic žádat nemusíme.

Boha nezajímá, co děláme.

Konečný výsledek je zaručený. Takže žádný strach.

Úkolem Boha není vytvářet okolnosti a podmínky našeho života. Dal nám svobodnou vůli, abychom se svým životem mohli nakládat podle svého přání.

V povaze lidí je milovat, zničit a pak opět milovat to, čeho si váží nejvíce. Veškerá činnost  a každá myšlenka je motivována buď láskou nebo strachem. Můžeme si vybrat.

Rodiče nás milují podmínečně. Proto si myslíme, že láska Boží je také podmínečná.


Vnitřní hlas je náš nejlepší učitel, radar, který udává směr a řídí loď. Říká, co je špatné a dobré.

Sféra relativity byla vytvořena proto, aby se mohl BŮH zakoušet. Je to sféra, v které se můžeme rozhodnout, čím budeme. BŮH ničím nepohrdá a nedává ničemu přednost.

Většina z nás stráví celý život hledáním „správného“ způsobu, jak Boha uctívat a poslouchat, a jak mu sloužit. Bůh nechce naše uctívání, nepotřebuje naši poslušnost a nevyžaduje od nás, abychom mu sloužili. Bůh nemá žádné potřeby. Proto nic nepostrádá ani nepotřebuje.


TOUHA Boha je poznat a zakusit sám sebe. A z toho vyplývá, že naše touha je abychom poznali a zakusili, čím skutečně jsme a to skrze schopnost tvořit sami sebe jakýmkoli způsobem, který si zvolíme. Bůh chce, aby celý životní proces byl neustálou radostí a tvořením. A to je možno realizovat v našem systému.

Žijeme uvnitř zákona, který stvořil Bůh.

BŮH se projevuje jako trojjedinost :

-          tělo, mysl a duch

-          Otec, Syn a Duch Svatý

-          Vědomí, podvědomí a nadvědomí

-          hmota, energie, antihmota

-          tady, tam a meziprostor ( udržuje tady a tam na svých místech )


Bůh chce všechno, co chci já!

Energie tak vibrovala silně, až vytvořila hmotu ( analogie myšlenka – hmota ). Vesmír se zvětšuje = odstředivá síla. Ta se jednou vyčerpá a pak nastoupí síla dostředivá, která stáhne veškerou hmotu do jediného bodu. Potom se začne roztahovat.

Poučení :

-          vše se děje cyklicky

-          život se pohybuje v cyklech

-          život má přirozený cyklus

-          pro všechno je stanovený čas, pro každou záležitost


Moudrý je ten, kdo si to uvědomuje a chytrý ten, kdo to používá. Ženy to využívají lépe. Být mužem je zkouška :

-          nutné je nahradit agresivitu rozumem

-          pohrdání soucitem

-          síla není moc nad něčím, ale s něčím.


Absolutní moc nevyžaduje od druhých naprosto nic. Každý má svobodnou volbu, jak chce žít.

Náboženství nesnáší duchovnost. Chce, abychom se poučovali ze zkušeností druhých a přijali jejich myšlenky.

Duchovnost naproti tomu radí, abychom hledali svoji vlastní zkušenost a myslili sami na sebe ( odhodili cizí myšlenky ).

ČLOVĚK VYJADŘUJE Boha na takové úrovni, jakou si zvolí.

Nikdo si nezvolil vyšší úroveň než Kristus.

Bůh dal lidem schopnost vědomě vytvářet svůj vlastní život. Tak jsme se stali vědomými bytostmi.


Zůstat ve stavu nirvány by nám znemožnilo být v ní. Neboť to, co je, může být jedině v prostoru toho, co není. Bůh to vyřešil tím, že vytváří to, čím není.


Chceme-li žít v tomto Vesmíru, musíme pochopit Boží dichotomii. Ta tvrdí, že je možné, aby 2 vzájemně si odporující skutečnosti existovaly v jednom místě zároveň. Obě varianty mohou být pravdivé.

Jedna pravda, která je vším, co existuje, někdy produkuje účinek, který se zdá být rozporný.

My jsme stále nespokojeni, hledáme „spravedlnost“, snažíme se usmířit vzájemně si odporující síly, které usmířit nelze a ani není potřeba, neboť právě napětí mezi nimi produkuje žádoucí výsledky.

Sféra relativní relativity je udržována pohromadě právě tímto napětím ( dobro x zlo – chceme prožívat dobro, proto jsme si vytvořili zlo ).

Největší dichotomie = existuje 1 duše a všichni mají svoji. Duše se projevuje v hmotné realitě různými rychlostmi ( vibracemi ), produkuje různé stupně hustoty.


Energie = láska = život, projevuje se vibracemi, ve vlnách. Ty mají různou rychlost, různé hustoty.

Energie se sjednocuje určitým způsobem a tyto předměty vlastně vytváří.

Celý náš život je rozhovor s Bohem, věřme, že s ním mluvíme.

 


Převzato:  http://www.matrix-neo.cz/

 


Copyright © 2019 Matrix-2012.cz. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.